ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V.
M., zastoupená Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha
1, proti žalované: MAFRA, a. s., IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11,
Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7,
Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
28 C 172/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6.000.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. O skutkovém stavu nebylo ve věci sporu. Žalovaná, která vydává
celostátně řadu tiskovin (deníky, týdeníky i časopisy), v letech 2014 a 2015
zveřejnila značné množství (asi 300) článků o průběhu trestního stíhání
žalobkyně, v nichž žalobkyni označovala např. jako „XY“ či „XY“. Obvodní soud
uzavřel, že žalovaná opakovaným uveřejněním napadených výroků, které porušovaly
princip presumpce neviny, zasáhla do osobnostních práv žalobkyně. Dále přihlédl
k tomu, že obdobným způsobem zasáhla do osobnostních práv žalobkyně i jiná
média, proti kterým žalobkyně vede samostatné žaloby, a dovodil, že žalobkyni
náleží zadostiučinění ve výši 700.000 Kč.
2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2.
2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I),
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování uzavřel, že
žalovaná ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně od 21. 8.
2014 do vynesení osvobozujícího rozsudku v lednu 2016 opakovaně a v mnoha př
ípadech nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím,
užitými výrazy, slovními spojeními a zkratkami neoprávněně vyvolávala ve veř
ejnosti dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly
kladeny za vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů (nemá ráda pacienty, aby
si ulehčila práci, vraždila z lenosti). Tím žalovaná neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobkyně a též do práva na spravedlivý proces v širším slova
smyslu a způsobila žalobkyni újmu, kterou je povinna odčinit. Při stanovení
výše peněžité náhrady zohlednil, že obdobně jako žalovaná o trestním stíhání
žalobkyně referovala i další média, čímž došlo k masivnímu protiprávnímu
jednání, na němž se ale každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou,
což nutně ovlivňuje výši zadostiučinění. Poukázal na to, že za újmu způsobenou
nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, a to včetně újmy způ
sobené řádným informováním o probíhajícím trestním řízení, a proto přihlédl i k
peněžnímu zadostiučinění, jež žalobkyně obdržela od státu, ale také od dalších
médií. S ohledem na důležitost zásady presumpce neviny, rozsah a neodčinitelné
dopady do osobní sféry žalobkyně spočívající v tom, že se také díky excesivnímu
zpravodajství žalované dostala do podvědomí veřejnosti jako několikanásobná
vražedkyně bezbranných pacientů a s ohledem na minimální sebereflexi žalované,
považoval za přiměřené zadostiučinění v částce 700.000 Kč. Současně odvolací
soud odmítl koncept tzv. punitive damages z anglo-amerického prostředí, neboť
tento druh trestu nemá v kontinentálním právním řádu oporu a takto přísné
tresty jsou vyhrazeny veřejnému právu, i proto nevyhověl odvolání žalobkyně,
která se domáhala podstatně vyšší náhrady.
3. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu
nemajetkové újmy 700.000 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, neboť
má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech
dosud dovolacím soudem řešeny, a současně se měl odvolací soud odchýlit od
rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zaprvé, městský soud se podle žalované
odchýlil od rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3723/2015, 23 Cdo 1551/2011 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13) tím, že
jednotlivá sdělení (jimiž měla vzniknout újma) posuzoval izolovaně mimo kontext
jednotlivých článků i celé trestní věci. Zadruhé, dovolatelka klade otázku, zda
městský soud postupoval správně, když navýšil finanční zadostiučinění z toho
důvodu, že dovolatelka v řízení trvala na tom, že nejednala protiprávně; tato
otázka dosud podle dovolatelky nebyla v judikatuře řešena. Zatřetí, městský
soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe tím, že částka přiznaná žalobkyni
spolu s částkami, které vysoudila ve sporech s dalšími médii, převyšuje částku,
kterou obdržela jako náhradu újmy od státu. Dovolatelka v obsáhlém dovolání
nesouhlasila s posouzením kritérií rozhodných pro určení výše peněžitého
zadostiučinění, které považuje za zjevně nepřiměřené závažnosti a intenzitě
zásahu, odkazuje na princip proporcionality, nutnost zohlednění částek př
iznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem
jasných a pevných kritérií. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v
napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo
2243/2022, dovolání žalované odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího
řízení. Dovolání neshledal přípustným pro žádnou z dovolatelkou formulovaných
otázek. Uvedl, že výše přiměřeného zadostiučinění je v každém individuálním
případě především úkolem nalézacích soudů a dovolací soud je povolán pouze k
přezkumu výkladu zákonných podmínek a kritérií. V daném případě neshledal
přiznané zadostiučinění nepřiměřeným a dovolatelkou zpochybněná kritéria užitá
odvolacím soudem naopak považoval za souladná s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
5. Proti tomuto usnesení dovolacího soudu podala žalovaná ústavní
stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 11. 4. 2023, sp. zn.
IV. ÚS 432/23, zrušil napadené usnesení Nevyššího soudu s odůvodněním, že jím
bylo porušeno právo žalované na soudní ochranu. Podle Ústavního soudu
odůvodnění dovolacího soudu obstojí ve vztahu k první a třetí otázce
formulované dovolatelkou, avšak ve vztahu k otázce zvýšení zadostiučinění z
důvodu absence sebereflexe na straně původce zásahu nebyl odkaz na judikaturu
dovolacího soudu případný, a tedy v této části zůstalo dovolání nevypořádáno.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se tedy znovu
zabýval dovoláním žalované, dospěl k závěru, že bylo podáno včas, oprávněnou
osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a vázán právním názorem vysloveným v
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 432/23, dospěl k závě
ru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda lze zvýšit peněžitou
náhradu nemajetkové újmy z toho důvodu, že původce neoprávněného zásahu v
řízení trvá na tom, že nejednal protiprávně, neboť tato právní otázka nebyla
za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na obdobném skutkovém základu
dovolacím soudem vyřešena. Dovolání však není důvodné.
7. Z toho, co již bylo řečeno v odůvodnění usnesení dovolacího soudu
zrušeného Ústavním soudem, lze ve stručnosti shrnout základní východiska k
přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o způsobu určení výše přiměřené náhrady
(zadostiučinění) za nemajetkovou újmu.
8. Při přezkumu výše peněžité náhrady dovolací soud v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
9. Ustanovení § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 o. z., na základě nichž
soudy stanovily výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem do
osobnostních práv žalobkyně, patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za
vytrpěnou nemajetkovou újmu, přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov.
např. bod 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo
1127/2018, uveřejněného pod číslem 36/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, bod 27
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019,
uveřejněného pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., bod 9 rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněného pod č. 60/2022 Sb.
rozh. obč., a bod 11 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25
Cdo 1527/2020, uveřejněného pod č. 30/2022 Sb. rozh. obč.).
10. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou
nebo výší zadostiučinění, neboť ty se odvíjejí od okolností každého konkrétního
případu a nemohou samy o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §
237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy,
bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
439/2018).
11. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při stanovení výše peněžité
náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud
porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v
obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i
v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z
titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměř
enou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v
rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle
obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, nebo obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č
. 67/2016 Sb. rozh. obč.).
12. Odvolací soud zohlednil všechna uvedená kritéria, zabýval se
sledovaností a čteností zpráv žalované, mírou dopadu na veřejné mínění,
intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností
odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností. Nepominul, že na
vzniku újmy způsobené žalobkyni se podílely stát i další zpravodajské subjekty
určitou měrou a při úvaze o výši plnění vycházel z již žalobkyni přiznaných
náhrad nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn.
25 Cdo 1490/2020, proti CZECH NEWS CENTER, a. s., přiznáno 900.000 Kč, usnesení
ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, proti TV Nova s. r. o., přiznáno
1.200.000 Kč). Odvolací soud výši zadostiučinění porovnal i s náhradami př
iznanými v jiných sporech o ochranu osobnosti, např. se známými osobnostmi č
eské kultury. Úvahy odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s citovanou
judikaturou.
13. Nad rámec výše uvedeného dále dovolací soud doplňuje k dovolatelkou
formulované otázce zvýšení náhrady s ohledem na její nulovou sebereflexi
následující.
14. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované
satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu,
musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé
nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn.
30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech
člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na
úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011,
ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2535/2013, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). Při určení výše
náhrady je tedy třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i
na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu,
správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho
postoj ke škodní události, lítost, omluvu, formu a míru zavinění a v omezeném
rozsahu i jeho majetkové poměry. Tato obecná kritéria, která použil Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod
č. 85/2019 Sb. rozh. obč., v případě tzv. sekundárních obětí, jsou
aplikovatelná i na případy jiných neoprávněných zásahů do osobnostních práv,
jako např. práva na ochranu vážnosti, cti, soukromí, dobré pověsti apod. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).
15. Lze souhlasit s názorem dovolatelky, že sama okolnost, že se původce
zásahu v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným
právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady. Na druhé
straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při
úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn.
I. ÚS 2844/14, (body 51 a 54), uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby
odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o
urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání
odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného
zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho
zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání
újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady
nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji
může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených
„polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci
těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v
případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé
straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší
náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.
16. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost
náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady
dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví
(bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy
existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše
náhrady (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008,
publikovaný pod č. 8/2011 Sb. rozh. obč.), tím spíše se uplatní za účinnosti
současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové
podrobné směrnice postrádá.
17. Ústavním soudem ve zrušujícím nálezu citovaný závěr, vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, že "[s]píše až v následné fázi, není-li vydavatel
schopen či ochoten akceptovat omezení či povinnosti plynoucí mu ze soudního
rozhodnutí, vzniká prostor pro výjimečné zvyšování náhrady. Zejména v situaci,
kdy není respektována osobnost poškozeného ani poté, co vyjádřil svůj nesouhlas
podáním žaloby, či dokonce poté, kdy žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním
rozhodnutím, je opodstatněné, aby výše náhrady překročila rámec běžných náhrad,
i zde je však důvodem zvýšení především zvýšená intenzita újmy působené takto
svévolným jednáním poškozenému", byl vysloven v poněkud jiných souvislostech.
Okolnosti předpokládané citovaným rozsudkem v projednávané věci nenastaly a k
takto výjimečnému zvýšení náhrady nedošlo.
18. Předmětem odvolacího přezkumu bylo zadostiučinění stanovené soudem
prvního stupně ve výši 700.000 Kč a odvolací soud se s takto stanovenou částkou
ztotožnil. Odvolací soud v souladu s výše nastíněnou judikaturou posoudil
veškerá kritéria rozhodná pro určení výše přiměřeného zadostiučinění a shrnul
jak kritéria svědčící ve prospěch dovolatelky a odůvodňující nižší částku
zadostiučinění, tak dále zohlednil kritéria, která svědčí v její neprospěch a
potvrzují, že výše stanovená obvodním soudem není nepřiměřeně vysoká. Odvolací
soud dále připomenul, že stejného porušení principu presumpce neviny se
dovolatelka dopustila ve věci posouzené dovolacím soudem v rozsudku ze dne 15.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost
dovolatelky byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn.
II. ÚS 577/13, ve kterém se Ústavní soud obsáhle vypořádal s argumentací
dovolatelky o právu šířit informace a informovat veřejnost v kolizi s právem na
ochranu osobnosti a povinností respektovat presumpci neviny.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou
zmíněnou judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011), podle níž preventivně-sankční funkce
zadostiučinění se uplatňuje pouze v rámci primární kompenzačně-satisfakční
funkce a nelze ji chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady
bylo exemplární potrestání původce zásahu a uložení tak vysoké náhrady, aby se
mu porušování právních norem „nevyplácelo“. I bez podrobnějšího zkoumání je jak
z výše uložené náhrady poměřené ekonomickou silou žalované, tak z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že o takový případ nejde.
20. Pokud jde o celkovou přiměřenost peněžité náhrady, odkazuje dovolací
soud na své závěry vyslovené ve vztahu k první a třetí otázce předestřené
dovolatelkou, v jejichž vypořádání ani Ústavní soud neshledal pochybení.
21. Dovolací soud považuje za potřebné korigovat pouze paušalizující
závěr odvolacího soudu o nulové sebereflexi žalované a jeho poněkud paradoxní
názor, že k tíži žalované je třeba přičíst zveřejnění komentáře M. B. s názvem
„Ani přesvědčivá obžaloba nesmí vést k povrchnímu odsudku“, neboť tuto okolnost
by spíše bylo na místě přičíst ve prospěch žalované. Ani tento dílčí závěr však
neměl vliv na přiměřenost soudem stanovené peněžité náhrady.
22. Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši
700.000 Kč není zjevně nepřiměřené vysoké, ač tedy závěry odvolacího soudu byly
dovolacím soudem částečně korigovány, ve svém výsledku je rozhodnutí odvolacího
soudu správné, dovolání tak není důvodné, proto je Nejvyšší soud podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy
dovolatelka v dovolacím řízení neměla úspěch a žalobkyni v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu