Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Milady Hukové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 29 Cdo 467/2023-358, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 18 Co 146/2022- 267 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 17 C 83/2019-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Petra Karase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu, jakož i rovnost účastníků v řízení.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného soudního spisu se podává, že vedlejší účastník se dne 8. 4. 2019 domáhal proti stěžovatelce, své sestře, zrušení a vypořádání spoluvlastnictví souboru nemovitých věcí (pozemků s rodinným domem). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2020 č. j. 17 C 83/2019-28 spoluvlastnictví zrušil, věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka a uložil mu zaplatit stěžovatelce 3 671 527,80 Kč na vypořádacím podílu (rovnajícímu se spoluvlastnickému podílu stěžovatelky o velikosti ideální jedné třetiny).
3. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku podala žalobu pro zmatečnost s tím, že se nemohla účastnit řízení, protože jí bylo nesprávně doručováno na adresu jejího trvalého pobytu v České republice, přestože již od roku 1983 žije v Kanadě, což vedlejší účastník dobře ví; uvedení adresy trvalého pobytu vedlejším účastníkem v žalobě představuje zneužití práva. Obvodní soud žalobu pro zmatečnost zamítl napadeným usnesením s tím, že stěžovatelce bylo doručováno správně na adresu trvalého pobytu podle § 46b písm. a) občanského soudního řádu, protože ze spisu nevyplývala jiná adresa pro doručování. Obvodní soud prováděl při doručování lustraci údajů z registru obyvatel, což vyplývá ze spisu. Stěžovatelka je nadále příslušnicí České republiky, neukončila zde trvalý pobyt a ani nemá k vlastní žádosti zřízenou jinou adresu pro doručování. Sama si v roce 2017 změnila adresu trvalého pobytu uvnitř České republiky; tehdy zde též vlastnila majetek v nepatrné hodnotě. Uvedení kontaktní adresy je důležité i pro plnění jiných veřejnoprávních povinností. Mohla si též zařídit jiné způsoby informování o doručování zásilek. Žalobce nemá podle platné právní úpravy povinnost uvádět kontaktní adresu žalovaného.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením potvrdil uvedené usnesení obvodního soudu. Se závěry obvodního soudu se ztotožnil a doplnil, že ze spisu nevyplývá vedlejšímu účastníkovi přičítaný úmysl označit v žalobě záměrně adresu trvalého pobytu stěžovatelky, na které se nezdržuje; z doručenky do Kanady zasílané písemnosti od vedlejšího účastníka nevyplývá, že si stěžovatelka zásilku převzala. Dále ze spisu se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník spolu vedli více sporů o nákladech na správu uvedených nemovitých věcí. Nelze akceptovat výklad zastávaný stěžovatelkou, že bude všem osobám a orgánům veřejné moci zastřena její adresa pro případ, že se s ní bude muset komunikovat. Zápis adresy pro doručování odlišné od adresy trvalého pobytu a zřízení datové schránky lze zajistit i prostřednictvím zástupce; stěžovatelka nemusela osobně cestovat do České republiky. Relevantní překážkou nemohla být toho času ani covidová pandemie, protože rozsudek ve věci samé byl vyhlášen ještě před vydáváním pandemických opatření.
5. Dovolání stěžovatelky konečně napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť je neshledal přípustným. Závěry soudů nižšího stupně odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Tvrzení, že vedlejší účastník věděl, že se stěžovatelka zdržuje v Kanadě, stěžovatelka neprokázala.
6. Stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy v řízení ve věci samé nesprávně doručovaly; od roku 1983 žije v Kanadě, od roku 1996 na jedné adrese. Obé je vedlejšímu účastníkovi, jejímu bratrovi, dobře známo. Je mu též dobře známo, že na adrese trvalého pobytu ani jinde v České republice již nevlastní další nemovité věci. Změna trvalého pobytu vyžaduje návštěvu České republiky, což po určitou dobu nešlo z důvodu covidové pandemie. Vedlejší účastník dokonce některé výzvy k plnění zasílá na adresu v Kanadě. Přesto v žalobě označil jako bydliště stěžovatelky místo, kde se nezdržuje. To lze doložit přiloženou obálkou zaslanou právním zástupcem vedlejšího účastníka stěžovatelce do Kanady. Vedlejší účastník proto postupoval účelově. Stěžovatelka se dovolává spravedlivého řešení věci pro její specifické okolnosti, zejména s ohledem na zákaz poskytovat ochranu zneužití práva a jednání odporujícímu dobrým mravům; tak lze totiž charakterizovat počínání vedlejšího účastníka.
7. Stěžovatelka nadto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k restriktivnímu výkladu doručování fikcí; musí jít o nástroj výjimečný [nález ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9)]. Je třeba dále uplatnit tzv. materiální pojetí doručování, tedy je podstatné, zda se adresát mohl s písemností skutečně seznámit [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16 (N 120/86 SbNU 79)]. Vedlejší účastník měl také podle § 79 odst. 1 občanského soudního řádu povinnost uvést skutečné bydliště stěžovatelky, bylo-li mu známo. Stěžovatelka též odkazuje na bod 44 nálezu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111, č. 44/2014 Sb.), podle kterého platí, mimo jiné, že uvažuje-li obecný soud o vydání rozsudku pro zmeškání v případech, kdy byla žaloba nebo předvolání k jednání doručeno tzv. fikcí, musí postupovat mimořádně obezřetně a zkoumat, zda byly vyčerpány všechny možnosti, jak žalovaného zastihnout. Konečně se dovolává nálezu ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 451/03 (N 131/34 SbNU 325), podle kterého základní náležitostí požadovanou § 46 odst. 4 občanského soudního řádu je, že se adresát v místě doručování zdržoval v době, kdy je toto doručování uskutečňováno. A contrarío, nezdržuje-li se účastník v místě doručení, fikce doručení nastoupit nemůže.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti spočívají zejména na tvrzení zneužití práva vedlejším účastníkem, který měl záměrně uvést v žalobě proti ní údaj o jejím bydlišti v místě, kde se nezdržuje. Obecné soudy se v prvé řadě s tímto tvrzením náležitě vypořádaly; podle obecných soudů takový úmysl vedlejšího účastníka prokázán nebyl.
11. Tyto závěry obecných soudů přitom jsou opřeny o zjištění, že vedlejší účastník sice skutečně zaslal výzvu k plnění stěžovatelce na adresu v Kanadě, avšak z jeho vyjádření naopak vyplynulo, že se stěžovatelkou se již několik let nestýkají. Výzvu k plnění zasílal jak do Kanady, tak na adresu v České republice, avšak v obou případech bez jakékoli reakce. Z jeho postupu tedy nevyplývá, že by věděl, kde se stěžovatelka zdržuje. Bylo proto oprávněné vycházet z vedlejšímu účastníkovi známé, úředně vedené adresy stěžovatelky. Pro obecné soudy bylo rovněž rozhodné, že stěžovatelka měla možnost uvést jako kontaktní adresu své skutečné bydliště či si zajistit doručování, které jí zaručí, že se s případnými písemnostmi od různých subjektů bude moci skutečně seznámit; to bylo od stěžovatelky očekávatelné s ohledem na její skutečný vztah k České republice, kde si nadto v nedávné době adresu trvalého pobytu také změnila.
12. Ústavní soud tyto úvahy hodnotí jako ústavně konformní. Hodnocení tvrzeného nemravného úmyslu či jednání vedlejšího účastníka je odůvodněno řádně a na základě konkrétních okolností věci; o exces nejde. Ve vztahu k požadavkům zajistit si efektivní způsob doručování úředních a soudních písemností stěžovatelka není či nebyla nucena provést nic nesplnitelného či nepřiměřeného. Jde o důsledek uplatnění § 46b písm. a) občanského soudního řádu o doručování fyzické osobě mimo jiné na adresu trvalého pobytu a tam vyjádřené odpovědnosti adresáta za přebírání zásilek na takové adrese, která je úředně vedena. Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů za rozporné se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou; závěry obecných soudů odpovídají znění i smyslu zákona a ctí zásady výjimečnosti uplatnění tzv. fikce doručení i tzv. materiálního pojetí doručování.
13. V nálezu sp. zn. I. ÚS 92/01
Ústavní soud uvedl, že při náhradním doručování se uplatní umělá právní konstrukce (fikce) jako nástroj odmítnutí reality za účelem právní jistoty; k ústavní akceptaci této fikce musí být dodrženy všechny zákonem stanovené podmínky jejího uplatnění, a tedy nelze jejím uplatněním zhojit vady doručování. Taková situace však v nynější věci nenastala a stěžovatelka to ani netvrdí. Obecné soudy při doručování postupovaly podle zákona.
14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1577/16
Ústavní soud za problematickou označil situaci, kdy v průběhu řízení došlo k opuštění dosavadního způsobu doručování tehdejšímu stěžovateli; doručováno bylo nově na adresu, jež byla sice adresou trvalého pobytu stěžovatele (žalovaného), ale z obsahu spisu bylo patrné, že se v té době stěžovatel na této adrese nezdržoval. Ani v tato situace není obdobná té v nynější věci. Z obsahu spisu nijak toho času nevyplývalo, že se stěžovatelka na adrese trvalého pobytu nezdržovala. Obvodní soud v řízení postupoval konzistentně a provedl kroky potřebné ke zjištění adresy podle § 46b písm. a) občanského soudního řádu, což Ústavní soud rovněž ověřil z vyžádaného spisu. Tvrzení, že vedlejší účastník účelově zatajil vědomost o skutečném bydlišti stěžovatelky, se neprokázalo.
15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem § 153b odst. 1 občanského soudního řádu o oprávnění soudu rozhodnout rozsudkem pro zmeškání ve světle principu procesní rovnosti. Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku podle něj musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě. V nynější věci ale nešlo o rozsudek pro zmeškání, u něhož je legitimní vyšší míra obezřetnosti.
16. Dovolává-li se stěžovatelka také závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 451/03 , podle kterého mimo jiné platí, že pokud se účastník v místě doručení nezdržuje, fikce doručení nastoupit nemůže, je třeba zdůraznit, že uvedený nález se týká výkladu § 46 odst. 4 občanského soudního řádu účinného do dne 31. 12. 2004. Občanský soudní řád v nynější podobě však tzv. fikci doručení spojuje s doručováním na adresu určenou podle § 46b (u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu), jak podrobně popsal zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
Šlo tedy o jinou situaci, protože nyní právní úprava výslovně počítá s odpovědnosti adresáta za doručování na adresu "evidovanou" podle § 46b písm. a) občanského soudního řádu, což ostatně reflektuje i novější judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 622/10
(N 211/59 SbNU 85)]. I v jiných souvislostech Ústavní soud uznal, že právní úprava doručování vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci reálné adresy, na které je povinen si zajistit přijímání písemností [viz bod 17 nálezu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1433/11
(N 190/63 SbNU 211)].
17. Napadená rozhodnutí tak spočívají na obhajitelném závěru, že v posuzované věci byla stěžovatelka za uvedení své kontaktní adresy odpovědná a vedlejší účastník neměl povinnost v žalobě uvádět její zahraniční adresu, a to i s ohledem na její dosavadní pasivitu vůči doručovaným písemnostem na různé adresy, které byly vedlejšímu účastníkovi známy. Ústavní soud neshledal, že nynější věc doprovází mimořádné, ústavně relevantní okolnosti, které by opodstatnily požadavek nalezení jiného řešení.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu