Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. D. a 2) nezl. T. N., obou zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022 č. j. 20 Co 305/2022-1234 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2022 č. j. 0 P 331/2019-1092, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 12 odst. 1, odst. 2, čl. 19 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé současně požádali o přednostní projednání věci (§ 39 a § 71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 zákona o Ústavním soudu), jakož i o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému stěžovateli.
2. U Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhá opatrovnické řízení (sp. zn. 0 P 331/2019) ve věci změny péče, úpravy styku, zbavení rodičovské odpovědnosti a o rodičovských neshodách. Nezletilý stěžovatel byl předběžným opatřením ze dne 24. 7. 2020 č. j. 0 P 331/2019-180 předán do péče otce.
3. Předmětem nyní posuzované věci je rozhodnutí nalézacího soudu ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by matce (dále též jen "vedlejší účastnice") byla uložena povinnost strpět změnu školního zařízení a výkon povinné školní docházky nezletilého stěžovatele.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 16. 8. 2022 č. j. 0 P 331/2019-1092 zamítl návrh otce (dále též jen "stěžovatel č. 1") na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by matce byla uložena povinnost strpět změnu školního zařízení a výkon povinné školní docházky nezletilého stěžovatele na ve výroku vymezené základní škole, počínaje 1. 9. 2022. Dospěl k závěru, že návrh na nařízení předběžného opatření není důvodný, když ve věci neshledal nezbytnou a naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů (změny školského zařízení) nezletilého stěžovatele.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 9. 2022 č. j. 20 Co 305/2022-1234 usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Plně se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že ve věci není dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelé nejprve rekapitulují předchozí řízení a osvětlují důvody, které je k návrhu na vydání předběžného opatření vedly. Poukazují na to, že obecné soudy svými rozhodnutími rozhodovaly proti přání nezletilého stěžovatele. Oba soudy postupovaly zcela formalisticky a skutečný stav nezletilého naprosto ignorovaly.
7. Pokud jde o navštěvování školního zařízení, nezletilý stěžovatel navštěvuje základní školu, kterou vybrala vedlejší účastnice s ohledem na nové bydliště. Stávající škola však není pro zdárný vývoj nezletilého vhodná, což je dáno speciálními potřebami vyplývajícími ze zdravotního stavu nezletilého, jakož i dojížděním z bydliště stěžovatele č. 1, kterému byl nezletilý svěřen do péče předběžným opatřením.
8. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nepřihlédly k přání nezletilého, aniž by tento postup řádně odůvodnily. Zamítnutím návrhu na předběžné opatření dochází k neodvratitelnému plynutí času a nezletilému stěžovateli vzniká škoda a újma spočívající ve formalisticky vynucované nutnosti navštěvovat základní školu, která pro něj není vhodná, do níž musí dlouze a na náklady stěžovatele č. 1 dojíždět.
9. Poukazují na to, že obvodním soudem dochází k účelovému ignorování navrhovaných důkazů, potvrzujících závažné problémy vedlejší účastnice s alkoholem, přičemž vyjadřují obavy, zda vůbec bude obvodní soud ochoten a schopen rozhodovat o neshodách rodičů ohledně školní docházky, nebude-li mít najisto postavenou péči o nezletilého. Mají za to, že zásah způsobený rozhodnutími soudů o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření naprosto proporcionálně neodpovídá benefitu účastníků řízení. Obecné soudy, ani vedlejší účastnice, neberou na nezletilého stěžovatele žádný ohled, když jeho psychickou pohodu a legitimní přání bez jakéhokoli zdůvodnění ignorují. Podle stěžovatelů brání školní docházka na stávající škole naplnění práva na vzdělání, neboť je naplňuje horším způsobem než by tomu bylo na základní škole nově navrhované. Neumožnění docházky nezletilého stěžovatele do vhodné školy v blízkosti bydliště považují za kontradiktorní k rozvoji osobnosti dítěte. Obecné soudy neposkytují ochranu právům stěžovatelů, postupují formalisticky, alibisticky a literu zákona staví proti smyslu zákona. Vystavení druhého stěžovatele přes dva roky trvající nejistotě s konkrétními dopady na jeho život nemůže být za poskytování "ochrany práv" pokládáno.
10. Ke stanovisku kolizního opatrovníka se vyjadřují tak, že se tento pouze podvolil formálnímu postupu soudů, přitom však nebere na zřetel přání nezletilého. Stěžovatelé rovněž rozporují nezávislost soudu ve smyslu podjatosti.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že pokud jde o stěžovatele č. 1 ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel č. 1 je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost proti usnesení městského soudu a obvodního soudu je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
12. Pokud jde o procesní účastenství nezletilého stěžovatele, Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19 ). V souladu s dosavadní praxí Ústavního soudu však v daném případě Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli (zastoupenému stěžovatelem č. 1 a na základě jím udělené plné moci advokátem) opatrovníka, neboť jeho ustanovení by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 , bod 9; usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18 , usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13 , nebo usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20 ).
13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
14. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, kterou obecně nelze vyloučit. Předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a jejichž trvání je časově omezeno. Povinností Ústavního soudu je přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecného soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04
, usnesení ze dne 19. 11. 2019
sp. zn. III. ÚS 3261/19
či usnesení ze dne 7. 7. 2020
sp. zn. III. ÚS 1287/20
a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz.].
15. V intencích shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů. Usnesení obecných soudů vychází z příslušných zákonných ustanovení, obecné soudy učinily odpovídající skutkové i právní závěry, které dostatečně zdůvodnily a Ústavní soud v nich neshledal svévoli či jiný ústavněprávní exces.
16. Obvodní soud, jakož i městský soud neshledaly ve smyslu § 102 odst. 1 občanského soudního řádu nezbytnou a naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého stěžovatele co do změny navštěvované základní školy, resp. nahrazení souhlasu matky se změnou vzdělávacího zařízení, a to především proto, že stěžovatel č. 1 netvrdil takové zásadní skutečnosti, které by prokazovaly potřebu změny. Stěžovatel potřebu změny odůvodňoval psychickou újmou, způsobenou nezletilému nutností dojíždění, jakož i v nedostatečném zázemí na stávající základní škole.
Obvodní soud se dostatečně zabýval tvrzenou psychickou újmou, způsobenou nezletilému stěžovateli nutností dojíždění, když konstatoval, že třicetiminutové dojíždění na poměry hlavního města není neobvyklou situací, která by byla způsobilá vyvolat psychické útrapy intenzity vyžadující prozatímní zásah soudu. Ani v namítaném nedostatečném zázemí na stávající základní škole, spočívajícím především v hojném zastoupení cizojazyčných studentů ve třídě, jakož i žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, vyžadujícími (stejně jako nezletilý stěžovatel) podporu asistenta pedagoga, v důsledku čehož vychází na jednoho asistenta cca deset studentů, což by se přestupem do nové základní školy změnilo k lepšímu, neshledaly obecné soudy nezbytnost prozatímního zásahu.
I přes u nezletilého stěžovatele diagnostikovaný syndrom ADHD obvodní soud má za osvědčené, že nezletilý ve škole prospívá s "výborným" prospěchem ze všech předmětů, je komunikativní, spolupracuje, v kolektivu je oblíbený (viz zpráva ze stávající základní školy ze dne 5. 1. 2022). Z dalších předložených listin vyplývají jisté obtíže se soustředěním či pracovním tempem, které si vyžadují pomoc asistenta, podle obvodního soudu však nejde o problémy takové intenzity, pro které by školní docházka do stávající základní školy přestala plnit svůj účel a které by odůvodňovaly potřebu dočasného zásahu.
Městský soud doplnil, že z obsahu předložených listin, i přes určité náznaky či zmínky nezletilého o jeho pocitech, nevyplývá žádná skutečnost takové intenzity, odůvodňující okamžitý zásah spočívající ve změně vzdělávacího zařízení, v němž nezletilý stěžovatel doposud bez obtíží prospíval a na které je, včetně kolektivu, zvyklý.
17. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že v návrhu nebyly osvědčeny skutečnosti takové povahy, které by vyžadovaly zatímní úpravu poměrů nezletilého, a tyto závěry rovněž řádně zdůvodnily, nemá Ústavní soud důvod jejich úvahy zpochybňovat. Obecné soudy v řízení postupovaly v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (absence naléhavé potřeby zatímní úpravy, adaptační potíže nezletilého související s jeho diagnózou, příliš ochranářský postoj stěžovatele č. 1 vůči nezletilému).
18. Je vhodné dodat, že předběžné opatření nemá za cíl nahradit rozhodnutí ve věci samé, ale pouze reagovat na naléhavost zatímní úpravy poměrů. Pro krátkou lhůtu k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření nelze provádět standardní dokazování, což ostatně předvídá i znění § 75c odst. 3 občanského soudního řádu, které předpokládá rozhodování o návrhu bez toho, aniž by byl dán prostor účastníkům k vyjádřením odlišným od navrhovatele. Soud zpravidla rozhoduje na základě v návrhu tvrzených skutečností, které jsou v době podání návrhu osvědčeny. Povinnost tyto skutečnosti soudu prokázat, popř. osvědčit, tíží navrhovatele předběžného opatření, v tomto případě stěžovatele č.
1. Až následné rozhodnutí ve věci samé bude založeno na řádně provedeném dokazování v řízení před soudem prvního stupně, v němž bude nepochybně zjišťován i názor nezletilého, jakož i všechny okolnosti dané věci, na které stěžovatelé nyní poukazují, avšak které jsou pro rozhodování o předběžném opatření bez zásadního významu. Skutečnost, že obvodní soud rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření, aniž by se nezletilý stěžovatel mohl k věci přímo vyjádřit, samo o sobě, i s ohledem na specifičnost rozhodování o předběžných opatřeních, porušení jeho práv nezakládá (viz obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1121/17
, nebo usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3681/17
).
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
20. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl a rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku proto není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu