Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 15 Tdo 960/2023-1848, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2023 č. j. 7 To 189/2022-1778 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. května 2022 sp. zn. 2 T 14/2017 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2947/24
.
1. V posuzované věci je mj. napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané velkým senátem 15 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala jako členka senátu JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedovi I. senátu dne 11. března 2025 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném stěžovatelem v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 2947/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Pro závěr o stěžovatelově vině neexistují žádné důkazy kromě výpovědi spoluobžalovaného, který však svá vyjádření opakovaně měnil. Vina stěžovatele tedy nebyla v dané věci prokázána, pročež bylo povinností soudů vynést zprošťující rozsudek. Dále stěžovatel namítá, že soud, který rozhoduje o vkladu vlastnického práva, nelze považovat za subjekt, který lze uvést v omyl. K obdobnému závěru dospěl i vrchní soud v civilním řízení. Podle stěžovatele nebyl nikdo předmětným převodem vlastnického práva poškozen. Příčinou situace byla procesní pasivita poškozeného v občanskoprávním řízení, kvůli které nebylo možné rozhodnout jinak. Tato skutečnost významně ovlivňuje rovněž možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podle stěžovatele je trestní soud ve smyslu § 9 trestního řádu vázán rozsudkem, kterým byla potvrzena platnost dané kupní smlouvy a zejména rozsudkem o vkladu vlastnického práva. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle nějž lze uvést v omyl i soud, což podle ustálené judikatury posledních dekád nebylo možné. Pokud by něco takového mělo být možné, pak by to podle stěžovatele zákonodárce vyjádřil přímo ve skutkové podstatě. Podle stěžovatele není možné uvést v omyl neživý subjekt. Změnou právního názoru Nejvyšší soud uvrhl stěžovatele do nejistoty. Přitom se ani nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2194/23 ).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky, jejichž prostřednictvím polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o možnosti uvést v omyl soud. Ústavní soud je toho názoru, že tato polemika se týká ryze podústavního práva (výklad obecně definovaného znaku trestného činu) a k jejímu řešení je tedy v rámci soudní moci příslušný Nejvyšší soud. Z ústavněprávního hlediska má daný problém pouze dva zjevné aspekty. První je, zda výklad zvolený Nejvyšším soudem nelze považovat za svévolný. Tak tomu zjevně není, což vyplývá z nadstandardně rozsáhlé analýzy možných výkladů v samotném napadeném rozhodnutí.
Proti této obsáhlé analýze staví stěžovatel podrobněji nerozvedený názor, že úmysl zákonodárce zahrnout do množiny subjektů označených jako "někoho" i soud by musel být v zákoně explicitně vyjádřen. Totéž se týká jeho názoru, že uvedená množina nemůže zahrnovat neživé subjekty. Uvedené námitky se však nikterak nedotýkají ústavního práva, pročež je k jejich vyřešení příslušný Nejvyšší soud. Z kontextu napadeného rozhodnutí jsou zřejmé důvody, pro které nemohl těmto námitkám přisvědčit.
9. Druhým ústavním aspektem je, zda aplikací uvedeného názoru v dané věci Nejvyšší soud neporušil princip právní jistoty a předvídatelnosti aplikace práva, v trestním právu konkretizovaných do zásady nullum crimen sine lege certa. Tato zásada má zabránit tomu, aby státní moc uplatňovala trestní represi nepředvídatelným způsobem, zejména prostřednictvím měnících se výkladů obecných právních norem. Ani takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Důvody rovněž podrobně vyložil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.
Již před jeho vydáním existovala řada výjimek z obecného principu, podle nějž není možné uvést soud v omyl ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Navíc stěžovatel sám nemohl nabýt jakékoliv legitimní očekávání ohledně beztrestnosti jeho jednání, neboť nejprve padělanou smlouvu předložil katastrálnímu úřadu, což je i podle předchozí judikatury subjekt, který je možné uvést v omyl. Změnu právního názoru odůvodnil Nejvyšší soud dostatečně. Zabýval se přitom i otázkou procesní pasivity protistrany v daném civilním řízení.
10. Přisvědčit není možné ani námitce vázanosti trestního soudu výroky rozsudku o vkladu vlastnického práva. Podle § 9 odst. 1 trestního řádu není totiž soud vázán rozhodnutím, jde-li "o posouzení viny obžalovaného".
11. Zbývajícími námitkami stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu spočívající v odlišném hodnocení provedených důkazů. Pokouší se tak stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance trestního soudnictví, která by autonomně hodnotila provedené důkazy. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, kterými je řízení o ústavní stížnosti ovládáno. Soudy se se stěžovatelovou obhajobou obsáhle vypořádaly, pročež lze odkázat na jejich závěry, v nichž Ústavní soud neshledal ani žádnou svévoli, ani extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů.
12. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku okresního soudu musel Ústavní soud návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť nebyl příslušný o něm rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu