Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 312/2024-46 ze dne 23. října 2024 a usnesení Okresního soudu v Chomutově č. j. 5 PP 68/2024-36 ze dne 5. září 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 35 měsíců, (zbytku) trestu odnětí svobody 189 dnů (nařízeného po předchozím podmíněném propuštění) a trestu odnětí svobody v trvání pěti roků uložených stěžovateli rozhodnutími Okresního soudu v Litoměřicích v řízeních sp. zn. 6 T 80/2017, 3 T 34/2013 a 3 T 128/2020.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neposoudily řádně, zda již v jeho případě bylo dosaženo účelu trestu a zda se ke svému někdejšímu životu staví sebekriticky a svým kladným a aktivním přístupem se snaží prokázat polepšení. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyla splněna podmínka spočívající v předpokladu vedení řádného života, a v této souvislosti jim vytýká, že závěr dovodily primárně z okolností, které hrály roli při dřívějším ukládání trestu, tedy v rozporu se zákazem dvojího přičítání (ne bis in idem) ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Připomíná, že má silné rodinné zázemí, zajištěné bydlení i zaměstnání, a aktivně řeší své finanční závazky. Má za to, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily možnost vyslovení dohledu a uložení přiměřených omezení a povinností, což by značně snižovalo nebezpečí recidivy. Odkazuje na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. II. ÚS 1945/20 a
IV. ÚS 1804/21
. Tvrdí, že obecné soudy posuzovaly přiměřenost trestu, výkon jeho zbývající části, možnost jeho nápravy a všechny aspekty jeho resocializace v rozporu s principem proporcionality.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. září 2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. června 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. března 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. února 2010) Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody.
Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
7. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud zde neshledal.
8. Ústavní soud nesdílí stěžovatelům názor, že obecné soudy nerespektovaly zákaz dvojího přičítání, neboť svůj závěr o nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života stěžovatele dovozovaly primárně z okolností, které hrály roli při dřívějším ukládání trestu. Obecné soudy se v souvislosti s uvedenou podmínkou skutečně soustředily především na stěžovatelovu trestní minulost, nicméně neomezily se jen na výčet stěžovatelových předchozích odsouzení, nýbrž přihlížely i ke gradaci závažnosti jeho trestné činnosti.
Připomněly, že stěžovatel nerespektoval předchozí uložené alternativní tresty, trestné činnosti se dopouštěl v průběhu jejich výkonu a nevyužil dokonce ani příležitosti poskytnuté mu v rámci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - další trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Z těchto okolností soudy dovodily vytrvalost stěžovatele v páchání trestné činnosti a dosavadní nenaplnění účelu trestu, resp. nedovršení nápravy stěžovatele (srov. č. l. 4 usnesení okresního soudu a body 10 a 11 usnesení krajského soudu).
9. Ústavní soud připomíná, že dospívají-li obecné soudy právě s ohledem na zkušenost z předchozích podmíněných propuštění k tomu, že nabízené opory řádného života nejsou (ukázaly se jako) nedostatečné, a vyžadují tedy tentokrát silnější zajištění řádného života, nelze takové úvaze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Předchozí selhání odsouzeného při poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného propuštění představuje významné kritérium při vytváření prognózy budoucího chování odsouzeného, což Ústavní soud akceptoval v řadě svých předchozích rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/21 ze dne 27. července 2021, sp. zn. II. ÚS 2538/22 ze dne 20. září 2022, sp. zn. IV. ÚS 2159/23 ze dne 17. října 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 2664/24 ze dne 24. října 2024).
10. Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení stěžovatelovy trestní minulosti "mechanicky" a formalisticky a zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Svou argumentaci nezaložily na okolnostech, jež hrály roli při ukládání trestu odnětí svobody, ale na stěžovatelově přístupu k uloženým trestům a předchozímu podmíněnému propuštění. Ve svých úvahách tak nevybočily z mezí vyplývajících z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018 (N 195/91 SbNU 411), sp. zn. IV. ÚS 2393/21 ze dne 15. února 2022 (N 21/110 SbNU 222)].
11. V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že obecně soudy nehodnotily řádně všechny okolnosti potřebné pro posouzení toho, zda již v jeho případě bylo dosaženo účelu trestu, se Ústavní soud zaměřil na to, zda obecné soudy při svých úvahách nepřehlížely některé podstatné aspekty svědčící pro závěr o přijatelnosti podmíněného propuštění stěžovatele. Takového pochybení se ovšem obecné soudy nedopustily.
12. Z napadených usnesení je totiž zřejmé, že obecné soudy zaznamenaly pozitivní prvky v dosavadním chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu, jakož i možnost zajištění bydlení a zaměstnání v případě, že by byl podmíněně propuštěn (srov. č. l. 4 usnesení okresního soudu a body 8 a 9 usnesení krajského soudu). Tyto aspekty však vyhodnotily jako nedostatečné vzhledem k výše uvedeným rizikovým faktorům prokazatelně vyplývajících z jeho minulého přístupu k předchozí poskytnuté šanci na pobyt na svobodě. Krajský soud mj. připomněl, že při předchozím podmíněném propuštění stěžovatel rovněž doložil funkční sociální zázemí a soud stanovil dohled probačního úředníka a přiměřené omezení a povinnosti, ovšem nic z toho stěžovatele neodradilo od opakovaného páchání trestné činnosti.
13. Ústavní soud v úvahách obecných soudů neidentifikoval libovůli, logické rozpory či jiné vážné vady. Napadená usnesení splňují požadavek náležitého odůvodnění a zohlednění všech relevantních okolností a Ústavní soud nezaznamenal zásadní pochybení, která vedla ke kasačnímu zásahu např. v případech řešených nálezy sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. ledna 2021 a sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. října 2021, na které stěžovatel odkazuje.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. února 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu