Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radko Marhonze, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, LL.M., advokátkou se sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 242/2023-82 ze dne 13. 5. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Ing. Radky Arthoferové, Jiřího Haua, Ing. Martina Haua, Vojtěcha Haua a Lenky Tikalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem č. j. 10 C 460/2022-55 ze dne 23. 8. 2023 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k nemovitým věcem. Rozhodl o prodeji těchto nemovitých věcí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi spoluvlastníky podle velikosti spoluvlastnických podílů. Stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
2. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Stěžovateli ovšem výrokem II uložil povinnost uhradit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 193 849 Kč.
3. Proti nákladovému výroku II napadeného rozsudku krajského soudu podal stěžovatel jednak dovolání, jednak ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. I. ÚS 2290/24 ze dne 21. 8. 2024 zdejším soudem odmítnuta z důvodu její předčasnosti jako nepřípustná. Ústavní soud rozvedl, že se věcí nemůže zabývat do skončení řízení o dovolání. Deklaroval, že pokud byla v této fázi ústavní stížnost odmítnuta pro svou předčasnost, Ústavní soud posléze nemůže přistoupit k odmítnutí pro její opožděnost. O stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 22 Cdo 2246/2024-103 ze dne 25. 9. 2024 tak, že jej odmítl jako nepřípustné. Důvodem bylo, že dovolání proti výroku o nákladech není podle zákona [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu] přípustné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Tvrdí, že uložením povinnosti nahradit takto vysoké náklady (odvolacího) řízení dojde ke snížení jeho lidské důstojnosti, neboť stěžovatel upadne do dluhové pasti. Konstatuje, že současná judikatura je již konzistentní v tom, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení ve sporech o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Rozhodnutí krajského soudu se mu jeví jako extrémně nespravedlivé a porušující jeho legitimní očekávání. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1561/13
ze dne 3. 4. 2014, z něhož podle jeho názoru vyplývá povinnost obecných soudů dostatečným způsobem odůvodnit změnu výroku o náhradě nákladů řízení. To se přitom v nyní řešené věci nestalo. Namítá rovněž, že krajský soud mohl v jeho věci aplikovat § 150 občanského soudního řádu.
5. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti. Svůj návrh odůvodnil tím, že zaplacení takto vysoké částky na nákladech (odvolacího) řízení je pro něj likvidační.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 je v řízení o rozdělení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zásadou, že není-li žaloba zamítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Výjimečně ovšem mohou být dány zvláštní důvody, kvůli nimž soud přizná jedné ze stran právo na náhradu nákladů řízení. Posouzení, zda v konkrétní věci takové výjimečné okolnosti nastaly, náleží zásadně obecným soudům. Ústavní soud do tohoto posouzení může vstupovat jen výjimečně, aby korigoval zjevně excesivní rozhodnutí.
8. Stěžovatel přitom zřejmě nyní napadený rozsudek považuje za zjevně excesivní rozhodnutí. S tím se ovšem Ústavní soud neztotožňuje. Naopak. Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s východisky uvedenými v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, sic krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění, vycházel z nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22
ze dne 5. 4. 2022. Citované stanovisko přitom sdílí závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22
a tyto dále rozvíjí. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dostatečným způsobem rozvedl, proč v nyní řešené věci shledává důvody pro odchýlení se od pravidla, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Náležitým způsobem odůvodnil, proč stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Jednání stěžovatele označil krajský soud za pouhé prodlužování řízení a tím i zakonzervování současného - pro něj výhodného - stavu. Uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně byl řešen už jen způsob vypořádání.
V odvolání ovšem stěžovatel začal zpochybňovat vlastnické právo vedlejších účastníků k nemovitým věcem. Rozvedl, že odvolací řízení tak bylo postaveno toliko na argumentaci stěžovatele, že sporné nemovité věci jsou v jeho výlučném vlastnictví, nikoli v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků. Při řešení této otázky přitom stěžovatel úspěšný nebyl; shrnuto, ve věci projednávané před odvolacím soudem proto úspěch neměl.
9. Přiléhavý není ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1561/13
. V tomto nálezu Ústavní soud řešil situaci, kdy okresní soud rozhodl, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, avšak krajský soud tento výrok změnil tak, že stěžovatelka měla povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, jakož i náklady řízení vzniklé státu. V nyní řešené věci ovšem krajský soud nezměnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jako tomu bylo v odkazované věci, ale krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, včetně nákladových výroků, a stěžovateli uložil povinnost toliko k náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani v rozsahu této námitky proto není dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatel se shodně dovolává aplikace § 150 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud podotýká, že zmírňovací právo obsažené v uvedeném ustanovení přísluší především soudům obecným. Ty totiž nejlépe znají okolnosti konkrétního případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením, či nikoliv. V této souvislosti lze uzavřít, že aplikace § 150 občanského soudního řádu je pouze výjimečná. Obecné soudy přitom mají povinnost při aplikaci § 150 občanského soudního řádu zkoumat osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i důvody, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1923/18
ze dne 11. 12. 2018). V nyní řešené věci krajský soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč k aplikaci § 150 občanského soudního řádu nepřistoupil. Odkázal na postoje stěžovatele a způsob vedení řízení, rozvedl, že podle jeho názoru stěžovatel nepostupoval konstruktivně a jeho postup označil za obstrukční. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud uvedl relevantní důvody, proč k aplikaci tohoto zmírňovacího institutu nepřistoupil. Jeho postup proto nelze považovat za projev libovůle, který by byl způsobilý zasáhnout do základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
11. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu