Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 512/2025-637 ze dne 26. června 2025, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 102/2023-595 ze dne 29. října 2024 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 2 T 103/2020-520 ze dne 18. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zaručených čl. 36 a násl. a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že při projíždění kolem poškozeného strážníka Městské policie Š stáhl okénko a oslovil jej se slovy: "To je krásná vesnice, tam kde bydlíš! Máš ještě zdravé dítě? Neboj, už dlouho mít nebudeš!" Stěžovatel takto jednal z důvodu záště a nesouhlasu s předchozím jednáním poškozeného jako strážníka městské policie ve věci služebního zákroku, resp. řešení svého přestupku v dopravě.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že okresní soud porušil § 43 odst. 2 trestního zákoníku, když vědomě neuložil souhrnný trest a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že tuto nezákonnost napraví odvolací soud. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku tohoto postupu byl připraven o jednu instanci při rozhodování o trestu. Označuje některé důkazy, které v řízení nebyly provedeny, a poukazuje na okolnosti, jež podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozeného. Uvádí, že Policie České republiky začala věc řešit až měsíc po oznámení, což považuje za zpochybnění vážnosti hrozby a důvěryhodnosti oznámení.
6. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká porušení zásady bezprostřednosti, neboť akceptovaly výpovědi svědků, kteří stíhanému skutku nebyli přítomni, jakož i porušení pravidla in dubio pro reo. Má za to, že se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s rozpory ve výpovědích a s jeho obhajobou. Rozporuje použitou právní kvalifikaci stíhaného skutku s tím, že jeho výrok neobsahoval konkrétní výhružku. Okresní soud podle něj ignoroval závazné pokyny krajského soudu, které byly obsaženy v kasačním usnesení krajského soudu, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
10. Namítá-li stěžovatel, že okresní soud opomněl v napadeném rozsudku postupovat podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku o souhrnném trestu, Ústavní soud podotýká, že na tuto námitku reagoval krajský soud v bodech 17 a 18 napadeného usnesení, a ještě podrobněji pak Nejvyšší soud v bodech 23 až 25 napadeného usnesení. Obecné soudy zde vysvětlily (a Nejvyšší soud pak dokonce prostřednictvím grafického schématu přehledně znázornil), že s ohledem na vývoj dalších trestních věcí týkajících se stěžovatele (včetně zahlazování některých odsouzení) nastala v době rozhodování krajského soudu situace, kdy již nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu (byť v době rozhodování okresního soudu tyto podmínky splněny byly). Rušení rozsudku okresního soudu, resp. výroku o trestu, jenž je jeho součástí, by proto postrádalo smysl.
11. Stěžovatel na vysvětlení krajského soudu a Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Ústavní soud považuje úvahy obecných soudů za racionální a konstatuje, že nesprávným postupem okresního soudu v tomto případě v konečném důsledku nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel nebyl "připraven o jednu instanci" v souvislosti s rozhodováním o trestu, jak tvrdí, neboť proti výměře trestu stanovené okresním soudem mohl brojit v odvolání a tato možnost nebyla závislá na tom, zda se jednalo o trest samostatný, nebo souhrnný.
12. Další skupina stěžovatelových námitek směřuje proti postupu obecných soudů při dokazování, ať již z hlediska okruhu provedených důkazů, nebo kvůli způsobu jejich hodnocení. Také s těmito námitkami se obecné soudy důsledně vypořádaly a na jejich racionální argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti opět nereaguje. Ústavní soud nemá potřebu ji opakovat, a proto odkazuje na body 44 až 54 rozsudku okresního soudu, body 16, 19 a 20 usnesení krajského soudu a body 16 až 18 usnesení Nejvyššího soudu.
Obecné soudy tam pozorně reagovaly na obhajobu stěžovatele a dostatečně vysvětlily, proč neprovedly některé důkazy, na něž stěžovatel poukazuje (zejména vyšetřovací pokus), a náležitě odůvodnily hodnocení provedených důkazů, včetně otázky věrohodnosti klíčové výpovědi poškozeného, a naopak nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele. Z odkazovaných pasáží napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána (zejména výpovědí poškozeného, ale i dalšími důkazy), takže nebyl prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo.
13. Ústavní soud dodává, že případná prodleva mezi oznámením činu poškozeným a zahájením úkonů ze strany policejního orgánu nepředstavuje faktor, který by měl jakoukoli relevanci pro posuzování vážnosti pronesené hrozby či věrohodnosti oznámení poškozeného. Nesdílí ani názor stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly zásadu bezprostřednosti, když akceptovaly výslech svědků, kteří nebyli stíhanému skutku přítomni. Česká trestněprávní doktrína i praxe jednoznačně připouští odvozené důkazy, mezi které patří i tzv. svědectví z doslechu, jež jsou používána mj. k prověrce důkazů původních (např. výpovědí poškozeného a obviněného).
14. Také v souvislosti s právní kvalifikací stíhaného skutku odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně na body 19 až 21. Nejvyšší soud zde podrobně a přesvědčivě odůvodnil, že popsaný skutek nepochybně vykazuje znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť větu adresovanou poškozenému není možné interpretovat jinak než jako konkrétní pohrůžku ublížením na zdraví dítěti poškozeného. Ústavní soud nemá, co by k této argumentaci dodal, zvláště když ji stěžovatel v ústavní stížnosti opět nijak konkrétně nerozporuje.
15. Ústavní soud konečně považuje za zjevně neopodstatněnou i námitku stěžovatele, že okresní soud ignoroval pokyny krajského soudu vyplývající z jeho kasačního usnesení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku. Sám krajský soud ostatně v bodech 15 a 19 napadeného usnesení konstatoval, že okresní soud v napadeném rozsudku reagoval na uvedené pokyny.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu