Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace AGROAD, s. r. o., sídlem Blanenská 1338/97, Kuřim, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno - Pisárky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 23 Cdo 1818/2024-471, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2024 č. j. 13 Co 37/2023-432 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23.
září 2022 č. j. 29 C 291/2021-378 ve znění usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. dubna 2023 č. j. 29 C 291/2021-412, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a společností a) Valvoline International, Inc., registrační číslo 0414589, sídlem Valvoline Way 100, KY 405 09 Lexington, Kentucky, Spojené státy americké, a b) Valvoline Holdings B. V., registrační číslo 65525655, sídlem Wieldrechtseweg 39, Dordrecht, Nizozemské království, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost zaplatit žalobkyním - vedlejší účastnici a) částku 330 805,35 USD s příslušenstvím (výrok I) a vedlejší účastnici b) částku 41 630 USD s příslušenstvím (výrok II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna na náhradu nákladů řízení zaplatit vedlejší účastnici a) částku 636 498,62 Kč (výrok III) a vedlejší účastnici b) částku 316 366,62 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl mj. k závěru, že stěžovatelka je ve sporu pasivně legitimována, neboť s ní jako kupující, a nikoliv tudíž se společností Albayt alchiki for general trading and general services (dále jen "Albayt alchiki"), sídlem v Bagdádu, jak stěžovatelka namítala, vedlejší účastnice uzavřely kupní smlouvu, a vedlejší účastnice, ač bylo zboží dodáno, dohodnutou kupní cenu neuhradila.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výrocích III a IV ho změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, a to na částku 579 763,50 Kč a 125 050,50 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 95 546 Kč a vedlejší účastnici b) ve výši 31 775 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 38 211,80 Kč a vedlejší účastnici b) ve výši 12 153,24 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože otázku procesního práva - za jakých okolností lze neprovést důkaz označený stranou sporného řízení - krajský soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu.
5. Stěžovatelka soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly důkaz e-mailovou komunikací mezi vedlejšími účastnicemi a společností Albayt alchiki a připravovanou, avšak nikdy neuzavřenou smlouvou mezi ní, vedlejšími účastnicemi a uvedenou společností, kterou hodlala prokázat, že ohledně zboží, které bylo předmětem řízení, uzavřely vedlejší účastnice již dříve smlouvu s uvedenou společností, takže ji už nemohly uzavřít se stěžovatelkou. Zároveň těmito důkazy chtěla prokázat existující obchodní praxi mezi těmito třemi stranami. Stěžovatelka má za to, že kdyby soudy nižších stupňů vztahy mezi nimi pochopily, musely by dospět k jinému závěru.
6. K argumentaci krajského soudu (podle kterého bylo prokázáno, že ohledně předmětného zboží byla uzavřena smlouva s její osobou, a proto bylo nadbytečné provádět důkazy k tvrzení, že ohledně téhož zboží byla smlouva uzavřena s někým jiným) stěžovatelka uvádí, že navrženými důkazy chtěla prokázat, že uzavření dané smlouvy předcházelo uzavření smlouvy ohledně totožného zboží mezi vedlejšími účastnicemi a společností Albayt alchiki. To má být v souladu s myšlenkou krajského soudu, podle níž vedlejší účastnice buď své zboží prodaly stěžovatelce, nebo někomu jinému, ale nemohly je prodat dvěma různým subjektům zároveň. Následující e-mailová komunikace, v níž vystupoval mj. Haidar Said, nemohla představovat uzavření kupní smlouvy ohledně téhož zboží, protože již jedna smlouva uzavřena byla.
7. Stěžovatelka má za to, že tvrzená skutečnost byla pro řízení relevantní, protože jejím prokázáním byla vyvrácena možnost, že by ohledně téhož zboží mohla být později uzavřena smlouva s její osobou. Navrhovaný důkaz měl prokázat, že došlo k uzavření smlouvy ohledně téhož zboží s někým jiným, a prokazovaná skutečnost nebyla v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Podle stěžovatelky dané důkazy nelze ve smyslu judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)] podřadit pod žádnou kategorii důkazů, které soudy "mohou neprovést", a tudíž jde o tzv. opomenuté důkazy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka namítá kvalifikovanou vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů. Těmito důkazy měla být e-mailová korespondence mezi ní, vedlejšími účastnicemi a společností Albayt alchiki a také smlouva, kterou měly tyto subjekty uzavřít, ale neuzavřely. Stejnou námitku uplatnila stěžovatelka v dovolání, Nejvyšší soud se jí zabýval a dostatečně vysvětlil, proč touto vadu důkazní řízení stiženo není, když uvedl, že neprovedení uvedených důkazů bylo nadbytečné, protože prokazovaná skutečnost (tj. uzavření kupních smluv mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi) byla jednoznačně prokázána.
11. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou ve vztahu k takovému závěru řádně zdůvodněna. Současně připomíná, že v soudním řízení se stěžovatelka bránila tím, že kupní smlouvy neuzavřela ona, ale společnost Albayt alchiki, s tím, že ona byla jen zprostředkovatelkou (či "platebním místem"). Soudy nižších stupňů měly za prokázané, že stranou kupující byla stěžovatelka, případně že vedlejší účastnice ji za kupující považovaly, a je proto odpovědná za závazky, které v souvislosti s dodáním předmětného zboží vznikly. Jak lze usuzovat z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, až v dovolacím řízení stěžovatelka argumentovala, že nejprve byla uzavřena ohledně téhož zboží kupní smlouva se společností Albayt alchiki, a teprve poté s ní.
12. V prvé řadě není z ničeho zřejmé, proč by zainteresované subjekty ohledně téhož zboží uzavíraly dvě kupní smlouvy, a takový postup by neodpovídal ani zjištěným okolnostem, zejména ohledně zapojení stěžovatelky do dané transakce, která se uskutečnila až na základě jejích úkonů specifikovaných soudy nižších stupňů. Ústavnímu soudu se tudíž výchozí úvaha krajského soudu, podle které mohla být tato smlouva uzavřena buď jen se společností Albayt alchiki, nebo jen se stěžovatelkou (jež vedla k závěru, že byla-li prokázána druhá varianta, pak se tím vylučuje ta první), nejeví jako chybná. Navíc z napadených rozsudků plyne, že povinnost k úhradě vznikla stěžovatelce, protože bylo plněno právě jí (na základě smlouvy s ní uzavřené), případně protože ji vedlejší účastnice oprávněně považovaly za kupující (byť podle svého tvrzení byla jen zprostředkovatelkou).
13. Za této situace Ústavní soud neshledal, že by závěr Nejvyššího soudu o nadbytečnosti dalšího dokazování k danému tvrzení stěžovatelky nějak vybočoval z mezí ústavnosti, např. protože by příslušné úvahy byly zatíženy zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybu (a ani že by byly nesprávné, nicméně věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu).
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení základního ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu