USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a) Valvoline International, Inc., se sídlem Valvoline Way 100, Lexington, Kentucky, Spojené státy americké, registrační číslo osoby 0414589, a b) Valvoline Holdings B.V., se sídlem Wieldrechtseweg 39, Dordrecht, Nizozemské království, registrační číslo osoby 65525655, obou zastoupených Mgr. Vladimírem Poláchem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 813/57, proti žalované AGROAD, s.r.o., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1338/97, identifikační číslo osoby 63468638, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení 372.435,35 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 291/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2024, č. j. 13 Co 37/2023-432, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 38.211,80 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně a) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 12.153,24 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně b) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 29 C 291/2021-378, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2023, č. j. 29 C 291/2021-412, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 330.805,35 USD s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 41.630 USD s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV). K odvolání žalované odvolací soud rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích III a IV (druhý a třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Domáhá se zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a opravného usnesení. Současně se domáhá odkladu vykonatelnosti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřily tak, že je pokládají za nepřípustné a navrhují, aby z toho důvodu bylo odmítnuto, případně zamítnuto pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl dle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto
ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání je nepřípustné. Dovolatelka tvrdí, že soudy nesprávně vyřešily otázku procesního práva, za jakých okolností lze neprovést důkaz označený stranou sporného řízení, respektive zda lze neprovést navržený důkaz a následně pro neunesení důkazního břemene rozhodnout v neprospěch strany, která důkaz navrhla. Dle názoru dovolatelky soudy v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, a ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, a nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01) nepřipustily navrhované důkazy, a to e-mailovou korespondenci mezi žalobkyněmi a společností Albayt alchiki for general trading and general services („Albayt alchiki“) a připravované, avšak nikdy neuzavřené smlouvy mezi žalobkyněmi, dovolatelkou a společností Albayt alchiki. Dle dovolatelky tyto důkazy měly prokazovat její tvrzení, že ohledně totožného zboží, o němž žalobkyně tvrdily, že uzavřely smlouvu s dovolatelkou, již ve skutečnosti byla dříve uzavřena smlouva mezi žalobkyněmi a společností Albayt alchiki. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 835/2022, vyložil, že dle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakuje, že neprovedení všech navrhovaných důkazů není porušením ústavně garantovaných práv, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4687/12). V nyní projednávaném případě soudy zcela srozumitelně a přesvědčivě vyložily, že dovolatelkou navržené důkazy (e-mailová korespondence a návrh smlouvy) posoudily jako nadbytečné, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že kupní smlouvy s žalobci v postavení kupujícího uzavřela dovolatelka (srov. odst. 5, 9 a 11 rozsudku odvolacího soudu nebo odst. 28–30 a odst. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně také vysvětlil, že i kdyby byla pravdivá tvrzení žalované, že byla pouze prostředníkem, je odpovědná za veškeré závazky, které svým jménem uzavřela, neboť v žalobkyních vzbudila dojem, že je kupující (srov. odst. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Neprovedení navrhovaných důkazů je tedy řádně odůvodněno a odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ostatně i v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 82/2018 Nejvyšší soud uvedl, že důkaz, který je způsobilý vést ke zjištění skutkového stavu věci, lze odmítnout provést jedině za předpokladu, že prokazovaná skutečnost již byla prokázána jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím) nevedly k jejímu prokázání. Jak již bylo vysvětleno, v nynějším případě soudy řádně odůvodnily, že prokazovaná skutečnost (uzavření kupních smluv mezi dovolatelkou a žalobkyněmi) byla jednoznačně prokázána. V posuzované věci tak nešlo o situaci, v níž by rozhodnutí soudu bylo založeno na neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, a odkaz dovolatelky na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není případný. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Jelikož Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu