Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 718/2024-1246 ze dne 3. 9. 2024 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 46/2024-1177 ze dne 4. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 82/2023-1100 ze dne 10. 1. 2024 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.
Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že vnikl nebo se pokusil vniknout do několika rodinných domů, ve kterých následně odcizil šperky, hotovost a další předměty. Dále byl stěžovatel pod bodem II. výroku rozsudku podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky popsané v tomto výroku rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.
2. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, která obě zamítl napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové.
3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel namítá porušení principu presumpce neviny v souvislosti s porušením zákazu diskriminace a obecně též porušení procesních práv v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Tvrdí, že jeho trestní odsouzení bylo důsledkem hodnocení důkazů na základě předsudků vůči stěžovateli. Obecné soudy podle jeho názoru daly najevo, že osoba v postavení stěžovatele nemá nárok na aplikaci principu presumpce neviny. Nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který podle jeho názoru pouze akceptoval tvrzení předchozích instancí, že stěžovatel byl zřetelně zachycen na kamerových záznamech, aniž by o tomto svědčil jiný relevantní důkaz, případně aby tento záznam byl prozkoumán znalcem, jak navrhoval stěžovatel. Nesouhlasí s tím, že by údajná pachová stopa měla být důkazem prokazujícím vinu. Pachová stopa sama o sobě je nedostatečným důkazem.
5. Obecné soudy podle stěžovatele ve vazbě na jeho předchozí trestnou činnost nesprávně opomenuly aplikovat pravidlo in dubio pro reo poté, co okresní soud vyžadoval důkaz objektivně vylučující možnost spáchání trestného činu pachatelem. Takový postup podle stěžovatele neodpovídá zásadám moderního trestního procesu, ale původnímu inkvizičnímu řízení. S namítanou diskriminací pak podle stěžovatele souvisí i postup krajského soudu, který "naprosto bez komentáře cituje odborné závěry činěné osobou v postavení svědka, který na základě svého postavení může vypovídat pouze o věcech, které přímo viděl a je až na výjimky povinen se zdržet jejich hodnocení".
Krajský soud podle stěžovatele nepostupoval nestranně, jeho hodnocení věci má za nepřesvědčivé a nesprávné. Postup Nejvyššího soudu označuje jako ryze formalistický, když se měl vyhnout podstatě věci. Ústavněprávní relevanci podané stížnosti pak stěžovatel "spatřuje v pojmově vysoké závažnosti trestního řízení, zejména pak v tom, že odsouzením, a následným trestem bylo omezeno právo stěžovatele na svobodu, tedy jedna ze základních lidských potřeb". Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na čl.
36 a 40 Listiny základních práv a svobod a porušení zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
7. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Domáhá se především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že jsou to pouze obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze dovodit. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (odst. 23 a násl. rozsudku okresního soudu).
8. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
Uvedené nastalo v případě stěžovatele, který byl na základě dostatečně a logicky odůvodněného rozhodnutí shledán vinným trestnými činy. Pokud stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 3 odst. 1 a čl. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že ze stěžovatelovy argumentace není vůbec zřejmé, v čem spatřuje porušení základního práva z těchto ustanovení plynoucího (rovnost v důstojnosti i právech, zákaz diskriminace). I tuto námitku tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu