Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražského, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1 - Hradčany, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1394/2024-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 23 Co 245/2023-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2023 č. j. 15 C 81/2021-125, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2023 č. j. 15 C 81/2021-156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované určení, že je výlučným vlastníkem pozemků p. č. 356/4 a 358/15 v k. ú. Cholupice (dále jen "předmětné pozemky"), neboť v katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis vlastnictví, jednak pro stěžovatele, jednak pro vedlejší účastnici jako žalovanou. Stěžovatel tvrdil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl ex lege podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb." nebo "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), přičemž je vyloučeno, aby výlučným vlastníkem jedné věci byly zároveň dvě odlišné osoby. Vedlejší účastnice je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník neoprávněně. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a existencí duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek obvodního soudu") byla žaloba o určení, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětných pozemků v k. ú. Cholupice zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud sice shledal, že s ohledem na duplicitu zápisu má stěžovatel na požadovaném určení naléhavý právní zájem, žaloba však není důvodná, neboť nejsou naplněny všechny kumulativně stanovené podmínky uvedené v § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Podle obvodního soudu stěžovatel neprokázal podmínku nepřetržité evidence vlastnictví předmětných nemovitostí, tj. kontinuitu zápisu a evidence vlastnického práva stěžovatele. Naopak v řízení bylo prokázáno, že evidence vlastnického práva stěžovatele byla zrušena na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období, kdy došlo ke zrušení evidence vlastnického práva stěžovatele, o čemž svědčí skutečnost, že vlastnictví stěžovatele bylo znovu zapsáno až v roce 2008, když v mezidobí se vlastníkem předmětných nemovitostí stal stát na základě předmětných aktů státu.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soud potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v dané věci nejsou naplněny podmínky § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., a stěžovatel se nemůže úspěšně dovolávat toho, že na něj vlastnické právo přešlo ze zákona. Městský soud konstatoval, že § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., se vztahuje na ty případy, kdy přechod vlastnického práva k původnímu majetku oprávněné osoby na stát nebyl formálně dokončen, a vlastnické právo bylo po celé rozhodné období evidováno ve prospěch oprávněné osoby. Z důvodové zprávy vyplývá, že smyslem a účelem zákonného ustanovení je nadále nezpochybňovat vlastnické právo dosud svědčící oprávněné osobě v souladu se zásadou, že po účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nelze dovršovat majetkovou perzekuci církví a náboženských společností z let 1948 až 1989. Z § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovodit, že rozhodný je stav zápisu vlastnického práva ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Samotná skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2013, byl stěžovatel uveden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků na základě zápisu z roku 2007, tak nemůže mít ten následek, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků na základě § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Městský soud současně poukázal na to, že v předmětné věci rozhodl meritorně shodně jako jiný senát tohoto soudu rozsudkem ze dne 9. 8. 2023 č. j. 72 Co 96/2023-224, když uvedená věc se v podstatných znacích shoduje s posuzovanou věcí (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník). Městský soud zde rovněž dospěl k závěru, že k naplnění podmínek § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. může dojít jen v případě, kdy vlastnické právo příslušné právnické osoby bylo, zpravidla po celé rozhodné období, evidováno v její prospěch a neměla proto důvod uplatňovat výzvu na vydání věci.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Vyšel-li městský soud ze zjištění, že předmětné pozemky (včetně jejich držby) byly stěžovateli odňaty na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy [případný restituční důvod podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] s tím, že změna vlastnictví byla v evidenci nemovitostí registrována od roku 1979 a pozemky jsou aktuálně evidovány (na podkladě návrhů stěžovatele z let 2007 a 2008) v duplicitním vlastnictví účastníků řízení, přičemž dovodil, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem stěžovatelem podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na které dovolací soud neshledal důvod cokoli měnit.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že si je vědom aktuálního usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 1412/24
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost, kterou podával ve skutkově i právně podobné, nikoliv však totožné věci. Stěžovatel poukazuje na to, že vždy je však nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012
sp. zn. I. ÚS 1703/09
(N 196/67 SbNU 531). Stěžovatel již v řízení před obvodním soudem poukazoval na to, že stejně jako předmětné pozemky vznikly z původního pozemku pozemkového katastru (dále jen "PK"), vznikl z něj i pozemek katastru nemovitostí (dále jen "KN") p. č. 357/5. Také u tohoto pozemku existoval duplicitní zápis vlastnického práva stěžovatele a vedlejší účastnice v katastru nemovitostí. Z uvedeného stěžovatel dovozuje následující závěr: Protože stát uznává a nezpochybňuje, že je to stěžovatel, kdo je původním vlastníkem původního pozemku PK a že k tomuto pozemku stát nemá konkrétní nabývací titul, pak je duplicitní spoluvlastnictví státu a stěžovatele vedené u pozemků pocházejících z původního pozemku PK chybou evidence, kterou má stát v úmyslu odstranit stejně, jako tak učinil ve vztahu k pozemku KN p. č. 357/5. Stěžovatel dodává, že jako vlastník předmětných pozemků se nejen cítil, ale i tak jednal, když např. za předmětné pozemky setrvale platil daň z nemovitostí. Ani proti tomu vedlejší účastnice (popř. jiná organizační složka státu) nic nenamítala.
7. Podle stěžovatele zde platí, že primárně a) postupem vedlejší účastnice, která ohledně pozemku KN p. č. 357/5 jako součásti původního pozemku PK uznala výhradní vlastnické právo stěžovatele, b) a vyjádřením Katastrálního pracoviště Praha, že k pozemku KN p. č. 357/5 jakožto součásti původního pozemku PK neeviduje ve sbírce listin pro stát žádný nabývací titul, bylo založeno legitimní očekávání stěžovatele, že ve vztahu k předmětným pozemkům jakožto obdobné součásti původního pozemku PK bude postupováno stejně jako ve vztahu k pozemku KN p. č. 357/5.
8. Stěžovatel proto neměl důvod podávat výzvy ve smyslu § 9 nebo § 10 zákona č. 428/2012 Sb. k vydání pozemků, které mají svůj původ v původním pozemku PK a u kterých je zapsán jako (duplicitní) vlastník, a to včetně předmětných pozemků, či případně rovnou žádat o naturální restituci původního pozemku PK podle těchto ustanovení. Ostatně postup vedlejší účastnice ve vztahu k pozemku KN p. č. 357/5 byl realizován těšně před účinností zákona č. 428/2012 Sb. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení výše uvedené skutečnosti nezohlednil a s argumentací stěžovatele se nevypořádal. Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vydanou v restitučních věcech, ve které Ústavní soud vyslovil, že k restitucím nelze postupovat formálně, ale je nutné k nim přistupovat citlivě.
9. Stěžovatel uvádí, že nárokoval-li by své vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 9 nebo § 10 zákona č. 428/ 2012 Sb., byly by jeho výzvy k jejich vydání vedlejší účastnicí zamítnuty s tím, že stěžovatel již je u předmětných pozemků v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. Stejně tak není namístě stěžovateli vytýkat podání předmětné žaloby "při očividné absenci zákonných podmínek podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.", když měl "být vůči příslušné povinné osobě uplatněn restituční nárok podle § 9 či § 10 zákona č. 428/2012 Sb.". Ostatně Nejvyšší soud ani neodůvodnil svůj závěr, proč by měl být postup podle § 9 nebo podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., k odstranění "duplicity" vhodnější, účelnější a funkčnější než postup podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., zejména nevysvětlil, podle čeho tuto "skutečnost" měly oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb., poznat.
10. Stěžovatel dovozuje, že pokud obecné soudy včetně Nejvyššího soudu neinterpretovaly a neaplikovaly restituční předpis tak, aby poskytly ochranu důvěře stěžovatele ve správnost zápisu jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí, pak stěžovatel dovozuje, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jeho relevantní argumentací, resp. nereagovaly na jeho tvrzení o odlišném postupu státu vůči pozemku KN p. č. 357/5, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
14. V předmětné věci dospěly obecné soudy shodně k závěru, že podmínky uvedené v § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. (nevyvratitelné právní domněnky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem stěžovatelem) v této věci nejsou splněny. Stěžovatel neprokázal podmínku nepřetržité evidence vlastnictví předmětných nemovitostí, tj. kontinuitu zápisu a evidence vlastnického práva stěžovatele a nemůže se tak úspěšně dovolávat toho, že na něj vlastnické právo přešlo ze zákona.
15. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly stěžovateli v roce 1948 vyvlastněny a byly převzaty do národní správy, tedy přešly na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a to na základě aktů orgánů veřejné moci učiněných v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dále bylo prokázáno, že stát předmětné pozemky převzal a nakládal s nimi jako vlastník, a bylo rovněž prokázáno, že v roce 1979 došlo ke změně zápisu vlastnického práva v evidenci nemovitostí na stát. Stěžovatel byl jako vlastník předmětných pozemků zapsán až v roce 2008. Samotná skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2013, byl uveden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, tak nemůže mít za následek, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků na základě § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že důvodem odlišného právního posouzení této věci (oproti věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. 28 Cdo 211/2024) nemůže být sama o sobě skutečnost, že do evidence nemovitostí nebyl vložen nabývací titul státu v podobě rozhodnutí Ministerstva zemědělství o odnětí nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb., byl-li zde již v rozhodném období (od roku 1979) jako jejich vlastník evidován stát a oprávněná osoba v rozhodném období pozbyla též držbu sporných nemovitostí - zákonná podmínka nepřetržitého (kontinuálního) vlastnictví oprávněné osoby v rozhodném období ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž naplněna nebyla.
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 3. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 1412/24
, vydané v obdobné věci téhož stěžovatele, na které ostatně odkázal i sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Uvedeným usnesením Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele právě proti výše odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. 28 Cdo 211/2024. Ústavní soud se v uvedeném usnesení zabýval výkladem přechodného ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a současně přitom zohlednil výkladovou zásadu ex favore restitutionis. Poukázal na to, že smyslem této zásady je požadavek adresovaný státním orgánům respektovat hodnotové základy církevních restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium posouzení uplatněného restitučního nároku, takže její uplatnění se jeví naléhavějším, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější [srov. např. nálezy ze dne 23. 3. 2021
sp. zn. I. ÚS 1975/20
(N 58/105 SbNU 153) či ze dne 30. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 361/21
(N 210/109 SbNU 268)]. Ústavní soud v uvedené věci současně zohlednil, že spor o výklad § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. vedený před obecnými soudy není sporem o to, zda někomu svědčí restituční nárok, ale o to, jakou cestou je možno se tvrzeného nároku domáhat. V uvedené věci soudy vyšly (stejně jako v nyní posuzované věci) z toho, že má-li nastoupit nevyvratitelná domněnka vlastnictví oprávněné osoby, mělo by se tak stát (z hlediska evidence v katastru nemovitostí) za nesporných okolností.
17. Ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud dovodil, že závěr Nejvyššího soudu obsažený ve výše uvedeném rozsudku o tom, že již jen samotný duplicitní či multiplicitní zápis vlastnictví ke dni účinnosti zákona vylučuje uplatnění domněnky vlastnictví je logický a akceptovatelný, nikoli excesivní či zjevně nemožný. Svědčil-li by teoreticky duplicitní zápis vícero oprávněným subjektům, vedlo by nastoupení právní domněnky vlastnictví k dalším sporům o vlastnictví, což zjevně nemohlo být účelem zákona, resp. aplikovaného přechodného ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. To naopak míří na situace, kdy (zjednodušeně řečeno) ačkoli stát v minulosti majetek oprávněné osobě odebral, nepodařilo se mu až do účinnosti zákona tuto změnu do evidence nemovitostí promítnout. Stejně tak při duplicitním zápisu pro vícero restituentů (např. církevní právnická osoba vedle fyzické osoby - restituenta či vedle historického majetku obcí) nelze zásadu ex favore restitutionis rozumně uplatnit, neboť nemusí být zřejmé, komu by měla tato zásada svědčit, resp. který restituent má být zvýhodněn. Z uvedeného důvodu podle Ústavního soudu nelze jednotlivé výkladové varianty § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání považovat za rovnocenné, a tedy se aplikací zásady ex favore restitutionis přiklonit k té, kterou prosazuje stěžovatel. Naopak výkladová varianta, kterou zaujal Nejvyšší soud, koresponduje s postupem, který opakovaně prosazuje též Ústavní soud, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit. Požadavek jednoznačnosti zápisu v katastru nemovitostí a jeho kontinuity se jeví pro nastoupení ex lege nevyvratitelné domněnky vlastnictví jako logický, nikoli nepřiměřený či odporující účelu zákona a předmětného ustanovení. Uvedené závěry se plně uplatní i v nyní posuzované věci.
18. Použitím výkladového pravidla ex favore restitutionis nelze ani v poměrech nyní posuzované věci překlenout minimálně dvě podstatné skutečnosti, které nastoupení nevyvratitelné právní domněnky upravené uvedeným ustanovením brání. První je absence zápisu (evidování) vlastnického práva stěžovatele v příslušné pozemkové evidenci v letech 1979 až 2008 a druhou je duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2013, jenž právo, které měl stěžovatel nabýt ex lege, dále eviduje i ve prospěch vedlejší účastnice.
19. Z uvedeného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele o porušení jeho vlastnického práva. Zákon o majetkovém vyrovnání obecně nápravu majetkových křivd způsobený církvím a náboženským společnostem umožňuje a výklad § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zastávaný obecnými soudy na tom nic nemění. Soudy výkladem § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. neodepírají ochranu vlastnického práva k původnímu majetku oprávněným osobám, pouze dovodily, že za konkrétních skutkových okolností týkající se evidence sporného pozemku (duplicita zápisu ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání a absence zápisu svědčícího stěžovateli v letech 1979 - 2007) nemůže nastoupit ex lege domněnka vlastnictví.
20. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že restituční předpisy nelze použít ke zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva. Jak bylo výše uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že evidence vlastnického práva stěžovatele byla zrušena na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období, kdy došlo ke zrušení evidence vlastnického práva stěžovatele, o čemž svědčí skutečnost, že vlastnictví stěžovatele bylo znovu zapsáno až v roce 2008, když v mezidobí se vlastníkem předmětných nemovitostí stal stát na základě uvedených aktů státu. Absence zápisu po dobu cca 30 let v katastru nemovitostí, jakož i zápis svědčící vedle stěžovatele též vedlejší účastnici, však potvrzují skutečnost, že vlastnické právo stěžovatele k původnímu majetku (historickému majetku) bylo v minulosti zpochybněno. Napadená rozhodnutí tak nelze považovat za akt "zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva", neboť ke zpochybnění vlastnictví došlo před probíhajícím sporem a rozhodnutí soudů jsou až jeho důsledkem, nikoli příčinou.
21. V posuzované věci je proto z těchto důvodů nutno přisvědčit závěru Nejvyššího soudu vyjádřenému v ústavní stížností uvedeném usnesení, že při absenci zákonných podmínek podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. měl být vůči příslušné povinné osobě uplatněn restituční nárok podle § 9 či § 10 zákona č. 428/2012 Sb. Absenci řádného uplatnění restitučního nároku pak nelze zhojit pouze odkazem na stěžovatelem zmiňovaný princip ex favore restitutionis (§ 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).
22. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu