Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. srpna 2021, č. j. 15 Co l89/2021-497 a usnesením výše nadepsaného soudu ze dne 12. srpna 2021 č. j. 15 Co 189/2021-491 a č. j. 15 Co 189/2021-494, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Konkrétně byla dle spisového materiálu stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, a to České kanceláři pojistitelů, IČ 70099618, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, částku 13 080 Kč s příslušenstvím a rovněž uhradit náklady řízení ve výši 19 939 Kč, a to z titulu příspěvku dle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za dobu, kdy stěžovatelka provozovala dvě vozidla bez uzavřeného pojištění.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021, č. j. 15 Co 189/2021 - 497 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 2. 2021, č. j. 3 C 41/2014 - 458 a proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 41/2014 - 474. Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že se soud I. stupně nezabýval námitkou věci rozsouzené, dále tvrdila, že obě vozidla, kterých se řízení týkalo, nebyla schopná provozu na veřejných komunikacích.
Kromě toho měl soud I. stupně pominout výpověď svědka Zdeňka Smutného a dále nespecifikoval částku vynaložených nákladů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek I. stupně a rozhodl, že v dané věci neshledal překážku věci rozsouzené, jelikož zde nebyla totožnost předmětu sporu. Odvolací soud ve svém rozsudku dále uvádí, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat neschopnost předmětných vozidel k provozu na veřejných komunikacích, přičemž v potaz vzal i svědeckou výpověď svědka Zdeňka Smutného.
Námitky vůči nákladům řízení odvolací soud rovněž považoval za nedůvodné, jelikož výše nákladů byla dostatečně odůvodněna přímo v napadeném rozsudku.
4. Dalším napadeným rozhodnutím, resp. usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021. č. j. 15 Co 189/2021 - 491 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o odročení jednání nařízeného na 12. 8. 2021 z důvodu návrhu na vhodnou delegaci k jinému vhodnému soudu s ohledem na pochybnosti o správném postupu soudu a rovněž z důvodu pandemické a sociální situace. Odvolací soud ve svém usnesení neshledal, že by důvody sdělené stěžovatelkou měly vést k odročení jednání, eventuálně k delegaci z důvodu vhodnosti. Naopak se odvolací soud domníval, že se může jednat o záměrnou obstrukci stěžovatelky směřující k protahování řízení.
5. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 8. 2021 č. j. 15 Co 189/2021 - 494, které stěžovatelka rovněž napadá, pak byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů. Dle odvolacího soudu stěžovatelka opakovaně podávala návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce a její poměry byly během řízení rovněž opakovaně přezkoumány. Tyto poměry neumožňují osvobození od soudních poplatků, což je podmínkou pro ustanovení zástupce. I z tohoto usnesení vyplývá, že se s ohledem na jednání stěžovatelky během řízení s velkou pravděpodobností jedná o obstrukci, a s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 není soud povinen akceptovat takový důvod k odročení jednání.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že se soud nevypořádal s opakovanou námitkou věci rozsouzené. Stěžovatelka rovněž namítá, že během řízení byla zamítnuta její žádost o odročení jednání, ve které soud žádala o přesunutí řízení z důvodu vhodnosti v souladu s § 12 odst. 2 o. s. ř., a dále o ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Jakkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neodkazuje na porušení konkrétního ústavně zakotveného práva, ale pouze na jakési porušení práva na legitimní očekávání předvídatelnosti soudních rozhodnutí a práva obrany proti usnesením soudu, lze se dle obsahu stížnosti domnívat, že namítá porušení jejího práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.
8. Stěžovatelka je v současné době právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21 ], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Co se týče námitky věci pravomocně rozsouzené, Ústavní soud se plně ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, dle kterého se v předmětných řízeních nejednalo o totožnost předmětu řízení. Právě totožnost předmětu řízení společně s personální totožností představují základ pro uplatnění této námitky, přičemž v tomto případě nebyly naplněny (srov. Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová, K., & Havlíček, K. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář. 3. vydání. Praha. Wolters Kluwer, 2019, k § 159a). Soudy jsou povinny se zabývat případnou existencí této negativní podmínky řízení z úřední povinnosti, přičemž není rozhodné, zda a eventuálně kým byla res iudicata namítána. Způsob jejího posouzení plně odpovídá požadavkům Ústavního soudu co do rozsahu a podrobnosti odůvodnění [viz např. nález ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1376/10 ].
12. Ohledně zamítnutí žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů Ústavní soud připomíná, že toto rozhodnutí opět spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým dospěl obecný soud při rozhodování [viz např. nález ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 4212/18]. Ústavní soud dále vzal v potaz to, že o ustanovení zástupce bylo soudy již několikrát rozhodnuto, a jelikož je jeho ustanovení podmíněno osvobozením od soudních poplatků, vždy byla žádost stěžovatelky zamítnuta. Ústavní soud shodně s odvolacím soudem shledává tendence stěžovatelky k obstrukčnímu jednání a cílenému protahování celého řízení.
13. Ústavní soud se již v minulosti ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, že: "Vhodná delegace je mimořádný procesní institut, který nesmí být nadužíván, neboť se jím zasahuje do ústavně zaručené zásady zákonného soudce" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 29 Nd 227/2008). Delegaci vhodnou je přitom nutné chápat spíše jako výjimku obecných pravidel pro určení místní a věcné příslušnosti. I tuto snahu stěžovatelky o vhodnou delegaci Ústavní soud vnímá jako zneužívání procesního práva vedoucí v konečném důsledku k obstrukci.
14. Závěry soudů byly v daném případě dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o nich. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatelky.
15. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu