Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 8. 2021, č. j. 2 PP 181/2021-38, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 3 To 252/2021-49, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") zamítl dle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody v celkové délce sedmi let, které mu bylo uloženo rozsudky specifikovanými ve výroku napadeného usnesení Okresního soudu.
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel sice vykonal potřebnou část trestu a svým chováním ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal nápravu, avšak vzhledem k tomu, že byl celkem 25x soudně trestán a již sedmkrát vykonával trest odnětí svobody, přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody strávil polovinu svého života, takže v jeho případě trest plní především funkci ochrany společnosti. Okresní soud rovněž zohlednil skutečnost, že stěžovatel v minulosti páchal zejména majetkovou trestnou činnost, je nenapravitelný a nepoučitelný, a tedy v jeho případě je nutné, aby vykonal celý trest odnětí svobody.
3. Stěžovatel proti tomuto usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u stěžovatele není splněna tzv. podmínka prognózy vedení řádného života v budoucnu. Poukázal na to, že teprve dne 3. 7. 2021 vykonal stěžovatel potřebnou polovinu trestu, jde tedy o první stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění, avšak tento nenavázal spolupráci s Probační a mediační službou, neabsolvoval jiné resocializační kurzy, které by u něj mohly do budoucna poskytovat záruku, že se po tolika odsouzeních a již osmi výkonech trestu odnětí svobody napravil natolik, aby změnil svůj způsob života a neprokázal změnu žebříčku svých životních hodnot.
Podotkl, že i zpráva ředitele věznice u stěžovatele připouští, že při změně tohoto žebříčku v budoucnu může být prognóza stěžovatele příznivější. Krajský soud rovněž podrobně rozebral judikaturu Ústavního soudu k otázce podmíněného propuštění a uzavřel, že kladení těchto požadavků na stěžovatele předtím, než bude moci jeho žádosti o podmíněné propuštění být vyhověno, je s ní v plném souladu.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy k jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přistoupily způsobem rozporným s požadavky Ústavního soudu vyjádřenými zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 1873/21 ze dne 14. 9. 2021. Dle jeho názoru mu totiž obecné soudy dostatečným způsobem nepodaly konkrétní návod, jak má postupovat, aby podmíněného propuštění v budoucnu dosáhl. Současně zdůraznil, že splnění podmínek musí být vždy posuzováno individuálně a že podmíněné propuštění nesmí být paušálně vyloučeno u žádné kategorie odsouzených, včetně chronických recidivistů.
5. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů.
Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
6. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
7. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9.
7. 2019 (N 132/95 SbNU 112), nález sp. zn. III. ÚS 2511/19 ze dne 2. 6. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 ze dne 8. 12. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 652/20 ze dne 7. 7. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
8. Po věcné stránce je pak ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytyčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021), paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018], zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) či nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování jeho vývoje ve výkonu trestu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021), založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícího se o konkrétní skutečnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 688/21 ze dne 9. 6. 2021).
9. Jestliže je zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění odůvodněno toliko skutečnostmi, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele, jedná se o porušení čl. 40 odst. 5 Listiny (např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019). To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou, a požadovat po něm více než po prvopachateli stran přesvědčení soudu, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3846/19 ze dne 28. 1. 2020, bod 27., či usnesení sp. zn. III. ÚS 1041/18 ze dne 22. 5. 2018, body 23. až 25.).
10. Jinými slovy, jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, tedy nelze jejich (ne)splnění dovozovat toliko z minulosti, neznamená to, že by u vědomí jejich vázanosti na přítomnost a budoucnost nemohly obecné soudy při posuzování jejich naplnění do úvahy brát v celkovém kontextu života odsouzeného jako jeden z nevýlučných faktorů i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky. Jakkoliv tím nikdy nesmí být vyloučena možnost reálně dosáhnout podmíněného propuštění, neznamená to, že by po takovém odsouzeném, který se dopouští trestné činnosti opakovaně, jemuž musel být po podmíněném propuštění znovu nařízen přímý výkon trestu atd., nebylo možno požadovat intenzivnější snahu či delší působení výkonu trestu odnětí svobody než po ostatních (zejména prvotrestaných).
11. Vztáhne-li Ústavní soud tato obecná východiska na konkrétní stěžovatelův případ, je zřejmé, že okresní soud pochybil, pokud vyloučil jakoukoliv možnost podmíněného propuštění stěžovatele do budoucna bez ohledu na to, jakým způsobem se bude chovat. Takové paušální odepření potenciality podmíněného propuštění je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Tento nedostatek však napravil krajský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. V něm se pečlivě vypořádal s judikaturou Ústavního soudu a jeho závěry jí korespondují.
12. Krajský soud totiž nevyloučil možnost stěžovatele dosáhnout podmíněného propuštění absolutně, ale pouze za daných podmínek, které srozumitelně formuloval, tedy za situace, kdy stěžovatel vykonal z trestu v době rozhodování jen o málo více, než kolik bylo nutné pro splnění první podmínky dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku (žádost podával dokonce s předstihem ještě předtím, než tuto část trestu - tedy polovinu z něj - vykonal), nenavázal žádnou spolupráci s Probační a mediační službou, neabsolvoval resocializační program, v jehož rámci by si osvojil schopnosti nutné k legální obživě, a nepřesvědčil obecné soudy o tom, že změnil svůj hodnotový žebříček natolik, aby si zasloužil důvěru, že i po svém podmíněném propuštění bude žít v souladu s právními a obecně přijímanými společenskými normami.
Z toho je zřejmé, že krajský soud by byl ochoten připustit splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna, kdyby stěžovatel tyto okolnosti odstranil. Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit v tom, že obecné soudy by v jeho případě paušálně vyloučily možnost podmíněného propuštění bez ohledu na jakékoliv jeho budoucí chování.
13. Výčtem těchto podmínek, které jsou bez obtíží v textu napadeného rozhodnutí krajského soudu identifikovatelné, se rovněž vyvrací i námitka stěžovatele, že mu v rozporu s požadavky nálezu sp. zn. III. ÚS 1873/21 nebylo dostatečně srozumitelně naznačeno, jakými konkrétními směry má zaměřit své úsilí, aby měl příště vyšší pravděpodobnost, že obecné soudy přesvědčí i o splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna.
14. Krajskému soudu nelze vytknout ani to, že na stěžovatele klade přísnější podmínky vzhledem k jeho trestní minulosti, neboť judikatura Ústavního soudu uvedená výše připouští, že je racionální požadovat od mnohačetných recidivistů vzhledem k prognostické povaze podmínky vedení řádného života v budoucnu více, než kolik je požadováno po těch odsouzených, kteří svým minulým chováním nezavdali příčinu k podezření z toho, že si osvojili anomický způsob života. Pokud toto podezření stěžovatel svým minulým chováním a konkrétními činy vyvolal, není v rozporu s ústavním pořádkem, vyžaduje-li po něm krajský soud zvláštní úsilí, aby toto podezření také vyvrátil.
15. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu