Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 338/2025-389 ze dne 30. července 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 46/2023-355 ze dne 23. července 2024 a výrokům II a V rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 254 C 11/2020-271 ze dne 27. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TGI Money a. s., sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí či jejich částí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby jí stěžovatel a další osoba (první žalovaná; společně žalovaní) uhradili společně a nerozdílně 699 136,03 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 83 017,60 Kč. Svůj nárok dovozovala ze smlouvy o úvěru uzavřenou s žalovanými. Podle smlouvy poskytla vedlejší účastnice žalovaným dne 13. února 2014 finanční prostředky ve výši 788 600 Kč, a to 750 000 Kč jako úvěr a 38 600 Kč jako úhradu nákladů na zpracování úvěru. Žalovaní se smlouvou zavázali splatit poskytnutý úvěr včetně úroků v roční výši 10,5 % plus PRIBOR 0,57 % pro prodej depozit se splatností 1 rok, formou pravidelných 120 měsíčních anuitních splátek od 20. března 2014, vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce. Úvěr vedlejší účastnice poskytla na účet, jehož číslo bylo uvedeno ve smlouvě. Později vyšlo najevo, že jde o účet stěžovatelovy matky.
3. Městský soud v Brně výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl žalobu vedlejší účastnice vůči první žalované. Napadeným výrokem II uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 260 232,57 Kč, úrok z prodlení v kapitalizované výši 12 099,95 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 260 232,57 Kč od 22. února 2019 do 27. ledna 2022 a od 29. ledna 2022 do zaplacení. Výrokem III žalobu vůči stěžovateli ve zbytku zamítl. Výrokem IV rozhodl o nákladech řízení mezi vedlejší účastnicí a první žalovanou a napadeným výrokem V rozhodl o nákladech řízení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem.
4. Městský soud vyšel z toho, že pravomocným rozsudkem městského soudu č. j. 90 T 114/2019-664 ze dne 26. listopadu 2019 byla stěžovatelova matka odsouzena za trestný čin podvodu, jenž spočíval v tom, že první žalovanou uvedla v omyl a zatajila jí, že peníze z úvěru budou vyplaceny na její účet. Soud vzhledem k okolnostem dospěl k závěru, že smlouva mezi vedlejší účastnicí a první žalovanou byla (absolutně) neplatná a že první žalované ani nevzniklo bezdůvodné obohacení. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a první žalovanou spor rozhodnutím městského soudu pravomocně skončil.
5. Smlouvu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem považoval městský soud také za (absolutně) neplatnou, ale to proto, že vedlejší účastnice řádně neprověřila stěžovatelovu úvěruschopnost. Protože stěžovatel ve smlouvě určil platební místo, jímž byl účet jeho matky, dovodil, že vedlejší účastnice stěžovateli plnila a má vůči stěžovateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši jistiny poskytnutého úvěru (750 000 Kč). Ke dni rozhodnutí městského soudu bylo vedlejší účastnici vydáno 489 767,43 Kč, proto soud stěžovateli uložil povinnost doplatit vedlejší účastnici zbytek. Vedle povinnosti zaplatit jistinu uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici i úrok z prodlení. V odůvodnění neuvedl, kterou z tvrzených opakovaných výzev vedlejší účastnice k zaplacení dluhu považoval za rozhodující pro stanovení počátku prodlení stěžovatele.
6. K odvolání stěžovatele proti výroku II a V rozsudku městského soudu krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku II v rozsahu částky 260 232,57 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. srpna 2020 do 27. ledna 2022 a od 29. ledna 2022 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítá (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
7. Podle krajského soudu měla vedlejší účastnice nárok na úrok z prodlení až od doručení žaloby. Jinak se krajský soud ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu i s jeho právním hodnocením.
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť nebylo přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro žádnou ze stěžovatelem položených právních otázek. Dále Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné. Všechna tři soudní rozhodnutí podle stěžovatele porušila jeho legitimní očekávání, že o žalobě proti němu bude rozhodnuto shodně jako o žalobě proti první žalované. Měl-li městský soud za to, že stěžovatel neunáší důkazní břemeno ohledně toho, že při podpisu smlouvy jednal v omylu, měl ho poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Konečně má stěžovatel za to, že vedlejší účastnici neměl být přiznán zákonný úrok z prodlení, neboť i před účinností zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, měla být používána pravidla obsažená v § 87 odst. 1 a 2 tohoto zákona, neboť jde o výsledek transpozice směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, která měla být transponována nejpozději do 11. května 2010. Zpoždění zákonodárce nemůže podle stěžovatele jít k újmě spotřebitelům.
10. Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. S výjimkami dále uvedenými je ústavní stížnost podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
11. Výrokem II napadeného rozsudku krajský soud změnil výrok II rozsudku městského soudu tak, že žalobu v tam vymezeném rozsahu zamítl. Toto rozhodnutí je pro stěžovatele příznivé a žádné rozhodnutí Ústavního soudu nemůže pro stěžovatele přinést zlepšení. Proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
12. Výrok II rozsudku městského soudu byl rozsudkem krajského soudu částečně změněn. V rozsahu té části, jež byla odklizena měnícím výrokem rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
13. Námitce, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Přímo v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že za nepřezkoumatelné je možno považovat jen takové rozhodnutí, proti němuž nelze formulovat argumentaci pro opravný prostředek, neboť z odůvodnění nejsou zřejmé důvody, které k rozhodnutí vedly. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Odůvodnění napadeného usnesení odpovídá tomu, že jde o usnesení, jímž se odmítá dovolání. Pro toto rozhodnutí zákon předepisuje, že má jít o stručné uvedení důvodů, proč je dovolání nepřípustné (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovy námitky a nad rámec nezbytného se vyjádřil i k těm, které považoval za vadně uplatněné či jinak nezpůsobilé dovolacího přezkumu.
14. Jak stěžovateli vysvětlil již krajský soud (bod 16 napadeného rozsudku), zásadní rozdíl mezi jeho věcí a rozhodnutím ve věci první žalované spočívá v tom, že trestní soud pravomocně rozhodl, že stěžovatelova matka spáchala trestný čin tím, že první žalovanou uvedla v omyl. Takové rozhodnutí ve stěžovatelově věci vydáno nebylo. Okolnosti proto jsou relevantně odlišné oproti situaci první žalované.
15. Stěžovatel pouze obecně namítl, že ho měl městský soud poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Neuvádí však, jaké důkazy měl možnost po takovém poučení navrhnout, a jak by to změnilo skutková zjištění soudu. Stěžovatel měl ostatně možnost skutkovým závěrům městského soudu oponovat v odvolání. To, že s námitkami u krajského soudu neuspěl, samo o sobě nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu.
16. Závěr, že stěžovatel podpisem smlouvy určil platební místo, a tím, že vedlejší účastnice na bankovní účet uvedený ve smlouvě zaslala peníze, plnila stěžovateli a vzhledem k neplatnosti smlouvy tak vzniklo stěžovateli bezdůvodné obohacení v rozsahu poskytnutého plnění, z ústavního hlediska obstojí.
17. Stěžovatel v dovolání rovněž namítl, že vedlejší účastnice neměla mít nárok na příslušenství, neboť bylo třeba přihlédnout k tomu, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je výsledkem opožděné transpozice směrnice 2008/48/ES. Nejvyšší soud výslovně neodpověděl na to, zda je možno v posuzované věci přiznat směrnici přímý účinek. Avšak tím, že odkázal na své usnesení sp. zn. 33 Cdo 1992/2024 a dovodil z něj, že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, se implicitně vyjádřil i k tomu, že směrnici nemá být přiznán přímý účinek.
18. Unijní právo je právem podústavním, k jeho výkladu není proto Ústavní soud příslušný [nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011, body 17 a 18]. Pro zásah Ústavního soudu by byl prostor pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud překročil míru svého uvážení a sám vyložil bez položení předběžné otázky unijní právo způsobem, který je jednoznačně neudržitelný (nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. září 2018 (N 153/90 SbNU 483), bod 28).
19. Podle čl. 23 směrnice 2008/48/ES mají členské státy pro případ porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice stanovit sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující". Závěr, že jako účinná, přiměřená a odrazující sankce postačuje, že věřitel, který neprověřil úvěruschopnost dlužníka, v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy obdrží pouze jistinu a zákonný úrok z prodlení počítaný (z pohledu stěžovatele již) od doručení žaloby, avšak nikoliv již smluvní úrok či smluvní pokutu a úrok z prodlení za dobu před doručením žaloby, se Ústavnímu soudu nejeví v konkrétní věci jako jednoznačně neudržitelný.
20. Stěžovateli byla rozhodnutím obecných soudů uložena povinnost zaplatit s úrokem z prodlení přibližně již jen třetinu vzniklého bezdůvodného obohacení. Z bodu 1 ve spojení s bodem 51 rozsudku městského soudu plyne, že v prvních třech letech od poskytnutí úvěru (od února 2014 do prosince 2017) vedlejší účastnice získala zpět 404 767,43 Kč, během řízení dalších 85 000 Kč (ke kterým se rozhodnutím uložená povinnost zaplatit úrok z prodlení od doručení žaloby nevztahuje). Úrok z prodlení je nižší než ujednaný úrok z úvěru, navíc v případě prodlení s plněním ze smlouvy by vedle nároku na úrok z úvěru přicházela do úvahy smluvní pokuta a také úrok z prodlení. Z výše plnění do prosince 2017 lze dovodit, že částka, kterou by od té doby do doručení žaloby stěžovateli měla vedlejší účastnice ze smlouvy získat, musela být vyšší než jistina, kterou má stěžovatel podle rozhodnutí zaplatit.
21. Jinak řečeno: v důsledku rozhodnutí vedlejší účastnice nezískala výhodu spočívající v tom, že by získala úrok z prodlení z částky, na kterou by při plnění ze smlouvy ještě neměla nárok.
22. Podnikání poskytovatele spotřebitelských úvěrů (zde vedlejší účastnice) je založeno na tom, že poskytuje peníze proto, aby obdržel sjednaný úrok z úvěru a případně též sjednané poplatky, smluvní pokutu či úrok z prodlení. Má-li v důsledku jím způsobené neplatnosti smlouvy o úvěru obdržet pouze jistinu a zákonný úrok z prodlení z přiznané částky (zde od doručení žaloby), je významně oslaben ekonomický smysl podnikání poskytovatele spotřebitelských úvěrů, a tak je i naplněna odrazující funkce právní úpravy. To v konkrétní věci potvrzuje prosté porovnání žalobního požadavku (bod 2) s přisouzeným plněním (bod 6).
23. Uvedené ale samozřejmě neznamená, že soudy musí u žalob na vydání bezdůvodného obohacení ze spotřebitelských úvěrů poskytnutých na základě úvěrových smluv, na které se § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ještě nevztahoval, vždy přiznat nějaký úrok z prodlení. Mohou aplikovat obecné zásady soukromého práva, zejména pravidlo, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo má nad ním kontrolu (§ 6 občanského zákoníku), a úroky z prodlení zcela či zčásti nepřiznat.
24. V konkrétní věci z ústavního hlediska obstojí i rozhodnutí o příslušenství (úroku z prodlení).
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu