USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Home
Credit a. s., identifikační číslo osoby 26978636, se sídlem v Brně, Nové sady
996/25, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně,
Nové sady 996/25, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Alešem Minaříkem,
advokátem se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, vedené u Okresního soudu v
Chomutově pod sp. zn. 10 C 220/2016, o 85 796,92 Kč s příslušenstvím, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.
10. 2023, č. j. 11 Co 106/2023-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 516,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Romana Pospiecha, advokáta.
Okresní soud v Chomutově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023,
č. j. 10 C 220/2016-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64
658,16 Kč (tj. nesplacenou jistinu) se specifikovaným příslušenstvím (úroky a
úroky z prodlení), 16 960,09 Kč (tj. smluvní pokutu ve výši 10 % z neuhrazené
jistiny a dlužných splátek) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z
prodlení), 3 800 Kč (tj. smluvní sankci) se specifikovaným příslušenstvím
(úroky z prodlení) a 378,67 Kč (tj. dorovnání plateb povinného ručení) se
specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), v měsíčních splátkách 2 000
Kč, a nahradit jí náklady řízení; státu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 9. 2014 účastníci uzavřeli
smlouvu, podle níž žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 170 949 Kč na
nákup osobního automobilu, žalovaný přestal platit dohodnuté splátky 4 102 Kč
měsíčně, žalobkyně zbytek dluhu zesplatnila, odečetla od něj částku 126 000 Kč,
kterou získala prodejem osobního automobilu formou veřejné soutěže na základě
dohody ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva a zohlednila náklady související
s prodejem vozidla (6 050 Kč a 13 092 Kč). Žalovanou částku jí žalovaný dluží.
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2023,
č. j. 11 Co 106/2023-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 16
235 Kč se zákonnými úroky z prodlení 8,05 % ročně od 28. 7. 2015 do zaplacení a
ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I), žalovanému nepřiznal náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil účastníkům povinnost
zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově náhradu nákladů řízení,
a to žalobkyni 8 455 Kč (výrok III) a žalovanému 1 045 Kč (výrok IV).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil smlouvu o
spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné právní jednání podle § 9 odst. 1
zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2014
do 30. 11. 2016, a podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), neboť žalobkyně jako věřitelka řádně nezkoumala úvěruschopnost
žalovaného (dlužníka), resp. nezachovala odbornou péči při jejím zjišťování. Má
proto právo na vydání bezdůvodného obohacení jen ve výši rozdílu mezi částkou
170 949 Kč, kterou žalovanému poskytla, a částkou 154 714 Kč, která jí byla
dosud vrácena (28 714 Kč od žalovaného a 126 000 Kč z prodeje zajištěného
vozidla), se zákonnými úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí
poskytnuté lhůty k plnění 14 dní od sepisu výzvy z 13. 7. 2015, která mu byla
odeslána následujícího dne. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 89 % a náležela by
mu náhrada nákladů řízení v rozsahu 78 %, soud však aplikoval § 150 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) a náhradu mu nepřiznal z důvodu jeho pasivity v řízení. Povinnost k
náhradě nákladů řízení státu byla účastníkům uložena podle úspěšnosti v řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl rozsudek
ve výroku I v části týkající se žalobkyni přisouzené částky 16 235 Kč se
zákonnými úroky z prodlení a ve výrocích II a IV. Přípustnost dovolání spatřuje
v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33
Cdo 3675/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022) a od nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 (správně 10. 5. 2022), sp. zn. III. ÚS
2127/21, při řešení otázky okamžiku vzniku nároku na vydání bezdůvodného
obohacení z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a otázky
okamžiku vzniku nároku na zaplacení úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného
obohacení z takové smlouvy, považoval-li za výzvu k vydání bezdůvodného
obohacení podle § 2991 o. z. výzvu žalobkyně k zaplacení celého úvěru
(zesplatnění) z 13. 7. 2015. Odvolací soud pominul ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nerespektoval, že poskytovatel úvěru
má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti účastníky
dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž
od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení mu
vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny
spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském
úvěru. Výzva/oznámení o zesplatnění je pro absolutní neplatnost smlouvy také
neplatná a lhůtu tak lze stanovit nejdříve počínaje dnem uplynutí pariční lhůty
určené soudem k vrácení jistiny. Odvolací soud rovněž nezkoumal, jaká lhůta k
vrácení jistiny je pro dovolatele s ohledem na jeho možnosti a poměry
přiměřená, a nezabýval se jeho návrhem na plnění ve splátkách. Při řešení otázky procesního práva – otázky náhrady nákladů řízení účastníků –
se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32
Cdo 304/2018, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1049/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, a od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Připomněl, že náklady řízení přislíbil vyčíslit až po rozhodnutí a neučinil tak
proto, že mu nárok na jejich náhradu nebyl přiznán. Soud mohl jejich náhradu
vypočítat podle obsahu spisu. I když nenamítl absolutní neplatnost smlouvy, je
třeba k ní přihlížet z úřední povinnosti. Za dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené označil dovolatel a) otázku
„výkladu/aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
o spotřebitelském úvěru, a to
konkrétně, co se rozumí dobou přiměřenou možnostem spotřebitele vrátit
poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a zda, případně jak a od kdy ji
stanovit v případě zjištění neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v
řízení před (odvolacím) soudem“; b) otázku „platnosti ujednání (smlouvy) o
zajištění nároků z (absolutně neplatné) smlouvy o spotřebitelském úvěru ve
formě zajišťovacího převodu práva k motorovému vozidlu, která byla učiněna
nedílnou součástí samotné (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy, a co do své
aplikace a výkladu odkazovala na všeobecné úvěrové podmínky,“ podle níž
úvěrující realizoval nucený prodej vozidla s přímými důsledky na to, kolik se
mu dostalo na nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení. Odvolacímu
soudu přitom vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že soud prvního stupně
nezohlednil obvyklou cenu motorového vozidla v čase realizace aukce. Prosazuje,
že nárok na bezdůvodné obohacení musí reflektovat, že se věřitelce od něho
dostalo na uspokojení pohledávky ze zajištění méně proto, že výtěžek získaný v
aukci neodpovídal ceně obvyklé a žalovaný to nemohl ovlivnit. Právní posouzení
odvolacím soudem je tak nesprávné, neboť nezohledňuje všechny relevantní
skutečnosti. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. S důvody dovolání
nesouhlasí. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě
jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II
bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
807/2018). V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud
vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho
důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli
judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí
vskutku v rozporu. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud vskutku
dospěl k závěrům, kterými podpořil svou argumentaci dovolatel, a dále uvedl, že
„Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2
zákona o spotřebitelském úvěru, které lze označit za speciální k obecné úpravě
vydání bezdůvodného obohacení, vyplývá, že upravuje dobu (okamžik) vrácení
poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost
plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné
právě podle § 87 odst. 1 věty první.
Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné
smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v
uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru
nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.),
představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné
smlouvy (systematický výklad).“ Od citovaného rozhodnutí se nemohl odvolací
soud v nyní posuzované věci odchýlit již proto, že v něm byla posuzována
smlouva uzavřená v roce 2018, a dovolací soud tak prováděl výklad § 87 zákona
č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. Jím však
nelze smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou 23. 9. 2014 poměřovat. Podle §
164 části třinácté přechodných ustanovení k zákonu č. 257/2016 Sb. se totiž,
není-li dále stanoveno jinak, řídí práva a povinnosti ze smlouvy o
spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich
práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti
(takové ujednání však nebylo odvolacím soudem zjištěno ani nebylo tvrzeno
účastníky). Ve vztahu k § 87 tohoto zákona přitom dále jinak stanoveno není. Odvolací soud proto správně posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 145/2010
Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, a to v jeho znění účinném od 1. 1. 2014. Zákon č. 145/2010 Sb. přitom
obdobné ustanovení jako je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. neobsahoval a na vznik a
práva z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak bylo třeba aplikovat
ustanovení obecného právního předpisu, § 2991 a násl. o. z. (jak ostatně
vyplývá i z výše označeného rozhodnutí nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo
524/2022, a nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS
2127/21, není dán proto, že označená rozhodnutí neřeší žalovaným formulovanou
otázku, nýbrž otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby u bezdůvodného
obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, nadto podle zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“
Sluší se připomenout, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2634/2008, Nejvyšší soud dovodil, že „Splatnost závazku je určena buď dobou, ve
které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí
splnit svůj závazek, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že
dlužníka o plnění požádá (§ 563 obč. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění
má rozhodující význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata, pro
počátek běhu obecné promlčecí doby (§ 101 obč. zák.) nebo pro počátek prodlení
dlužníka (§ 517 a násl. obč. zák.).“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena
splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u
nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák.
Teprve výzvou k
plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána,
je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění,
jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se
k aplikaci ustanovení § 563 a § 564 obč. zák. je se zřetelem k obdobnému znění
korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v
poměrech tohoto právního předpisu a bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u
nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto
právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Nárok
ve výzvě přitom není identifikován tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně
kvalifikuje, ale tím, jak jej skutkově vymezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020). V rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2885/2020 (ve věci srovnatelné s
nyní projednávanou věcí), se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou práva věřitele z
absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (pro porušení povinnosti
věřitele zachovat odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného),
posuzované podle zákona č. 145/2010 Sb., požadovat po dlužníku, který se na
jeho úkor bezdůvodně obohatil (§ 2991 a násl. o. z.), zaplacení úroků z
prodlení (§ 1970 o. z.). Dovodil, že bezdůvodné obohacení je závazkovým právním
vztahem, z něhož pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně
obohatil, a dluh tomu, kdo bezdůvodné obohacení získal. Jestliže tento dluh
spočívá v platební povinnosti, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý. S včasným
a řádným nesplněním dluhu spojuje § 1970 o. z. pro dlužníka nepříznivý důsledek
v podobě věřitelova oprávnění požadovat nejen dlužnou částku (jistinu), ale
také úroky z prodlení za podmínky, že věřitel řádně splnil své smluvní a
zákonné povinnosti. Smluvní povinnosti přitom věřitele nezatěžují, protože
vztah mezi účastníky, o který v řízení jde, není založen smlouvou. Povinnost
úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet
spotřebitelský úvěr a poskytnout ho jen tehdy, pokud je zřejmé, že bude schopen
úvěr splácet, byla obsahem závazkového vztahu založeného (neplatnou) smlouvou o
úvěru. S právním poměrem mezi ochuzeným a obohaceným, jehož předmětem je vydání
toho, oč se žalovaný na úkor věřitele obohatil, nemá povinnost vyplývající z §
9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. žádnou souvislost. Jedinými povinnostmi
věřitele jsou poskytnout dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu a
přijmout jím řádně nabídnuté plnění (§ 1968, věta druhá, § 1975 o. z.).
Nejvyšší soud tak považoval za dostačující pro vznik nároku na úroky z prodlení
skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního
důvodu a vyzval ho k plnění, tj. vrácení částky, kterou dosud nezaplatil. Z výše uvedeného je zřejmé, že se v daném případě ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neuplatní a na posouzení otázky
splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik
práva na zaplacení úroků z prodlení) se použije obecná úprava bezdůvodného
obohacení v § 2991 a násl. o. z. a obecná úprava času plnění v § 1958 odst. 2
o. z. Pokud proto výzva k plnění obsahuje skutkové vymezení dluhu a jeho výši a
výzvu k jeho zaplacení (jako v tomto případě podání z 13. 7. 2015, kterým
žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého čerpaného úvěru, uvedla
celkovou dlužnou částku a současně provedla rozpis, z něhož je patrná jak výše
nesplacené jistiny, tak i dalších požadovaných částek), pak se odvolací soud
neodchýlil od standardní rozhodovací praxe dovolacího soudu, považoval-li
podání za výzvu k plnění vyvolávající splatnost dluhu, a při prodlení s jeho
plněním dovodil vznik nároku na úroky z prodlení, a to i v případě, že je tato
výzva součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy. Napadené rozhodnutí tedy není v rozporu s žalovaným označenými rozhodnutími ani
další standardní judikaturou dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti
dovolání nebyl naplněn. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani žalovaným předestřené
neřešené právní otázky. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení
je napadené rozhodnutí založeno. Dovolací přezkum je vyhrazen pouze pro
posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními
(byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat
řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem
dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014,
či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Na vyřešení otázky ad a) není napadené rozhodnutí založeno, neboť § 87 zákona
č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru se v daném případě neuplatní (k tomu
viz výše uvedené). Napadené rozhodnutí není založeno ani na vyřešení otázky ad b). Odvolací soud
převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že motorové vozidlo, které bylo
předmětem zajišťovacího převodu práva, bylo žalobkyní prodáno formou veřejné
soutěže za vyvolávací cenu jedinému dražiteli za 126 000 Kč, kterou odvolací
soud od pohledávky žalobkyně odečetl. Otázku ad b) žalovaný staví na skutkovém
závěru, že výtěžek získaný v aukci neodpovídal ceně obvyklé, který odvolací
soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Pomíjí přitom, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2016); skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Jen pro úplnost lze uvést, že k otázce (ne)platnosti ujednání smlouvy o
zajištění nároků z absolutně neplatné smlouvy se Nejvyšší soud vyslovil např. v
rozsudku ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2194/2013 („..předpokladem platného
zajištění závazku převodem práva, jenž je zajišťovacím institutem, je existence
platného hlavního závazku“) a v souvislostí se spotřebitelskou smlouvou např. v
rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013, a v usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2469/2014, v nichž dovodil, že jde-li o smlouvu o
spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy
odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, neboť i zajištění
spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele. Na výše uvedených
závěrech se tím ale nic nemění. Výtkou, že se odvolací soud náležitě nezabýval jeho odvolací námitkou, že
nebyla zohledněna cena vozidla obvyklá v čase realizace aukce (a věřitelce se
tak z důvodů na její straně dostalo na uspokojení pohledávky ze zajištění
méně), ani výhradou ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel
nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž odvolací soud viní z toho, že zatížil
řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení
by přitom bylo možno přihlížet jen v případě přípustného dovolání (viz § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Námitku, že se odvolací soud nezabýval jeho požadavkem na plnění ve splátkách,
dovolatel spojuje pouze s aplikací (v dané věci nepoužitelného) § 87 zákona č. 257/2016 Sb.; jinak v této souvislosti nevylíčil přípustnost dovolání ani
neformuloval dovolací důvod.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení účastníků a státu není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen
nahradit žalobkyni náklady, které účelně vynaložila na zastoupení advokátem.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby, tj.
vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen
„advokátní tarif“], ve výši 1 780 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu)
a z částky 436,80 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
zastupující žalobkyni povinen odvést z odměny a náhrad podle zvláštního
právního předpisu, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) o.
s. ř.]. Náklady v celkové výši 2 516,80 Kč jsou splatné k rukám advokáta v
řízení zastupujícího žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně
splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu