USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Home Credit a. s., identifikační číslo osoby 26978636, se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 220/2016, o 85 796,92 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 11 Co 106/2023-234, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 516,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Pospiecha, advokáta.
Okresní soud v Chomutově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 10 C 220/2016-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 658,16 Kč (tj. nesplacenou jistinu) se specifikovaným příslušenstvím (úroky a úroky z prodlení), 16 960,09 Kč (tj. smluvní pokutu ve výši 10 % z neuhrazené jistiny a dlužných splátek) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), 3 800 Kč (tj. smluvní sankci) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a 378,67 Kč (tj. dorovnání plateb povinného ručení) se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), v měsíčních splátkách 2 000 Kč, a nahradit jí náklady řízení; státu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 9. 2014 účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 170 949 Kč na nákup osobního automobilu, žalovaný přestal platit dohodnuté splátky 4 102 Kč měsíčně, žalobkyně zbytek dluhu zesplatnila, odečetla od něj částku 126 000 Kč, kterou získala prodejem osobního automobilu formou veřejné soutěže na základě dohody ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva a zohlednila náklady související s prodejem vozidla (6 050 Kč a 13 092 Kč).
Žalovanou částku jí žalovaný dluží. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 11 Co 106/2023-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 16 235 Kč se zákonnými úroky z prodlení 8,05 % ročně od 28. 7. 2015 do zaplacení a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I), žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni 8 455 Kč (výrok III) a žalovanému 1 045 Kč (výrok IV).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné právní jednání podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016, a podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně jako věřitelka řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného (dlužníka), resp. nezachovala odbornou péči při jejím zjišťování. Má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení jen ve výši rozdílu mezi částkou 170 949 Kč, kterou žalovanému poskytla, a částkou 154 714 Kč, která jí byla dosud vrácena (28 714 Kč od žalovaného a 126 000 Kč z prodeje zajištěného vozidla), se zákonnými úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí poskytnuté lhůty k plnění 14 dní od sepisu výzvy z 13.
7. 2015, která mu byla odeslána následujícího dne. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 89 % a náležela by mu náhrada nákladů řízení v rozsahu 78 %, soud však aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a náhradu mu nepřiznal z důvodu jeho pasivity v řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení státu byla účastníkům uložena podle úspěšnosti v řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl rozsudek ve výroku I v části týkající se žalobkyni přisouzené částky 16 235 Kč se zákonnými úroky z prodlení a ve výrocích II a IV. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022) a od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 (správně 10.
5. 2022), sp. zn. III. ÚS 2127/21, při řešení otázky okamžiku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a otázky okamžiku vzniku nároku na zaplacení úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení z takové smlouvy, považoval-li za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. výzvu žalobkyně k zaplacení celého úvěru (zesplatnění) z 13. 7. 2015. Odvolací soud pominul ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nerespektoval, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
Výzva/oznámení o zesplatnění je pro absolutní neplatnost smlouvy také neplatná a lhůtu tak lze stanovit nejdříve počínaje dnem uplynutí pariční lhůty určené soudem k vrácení jistiny. Odvolací soud rovněž nezkoumal, jaká lhůta k vrácení jistiny je pro dovolatele s ohledem na jeho možnosti a poměry přiměřená, a nezabýval se jeho návrhem na plnění ve splátkách. Při řešení otázky procesního práva – otázky náhrady nákladů řízení účastníků – se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2018, sp. zn. 32
Cdo 304/2018, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1049/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, a od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Připomněl, že náklady řízení přislíbil vyčíslit až po rozhodnutí a neučinil tak proto, že mu nárok na jejich náhradu nebyl přiznán. Soud mohl jejich náhradu vypočítat podle obsahu spisu. I když nenamítl absolutní neplatnost smlouvy, je třeba k ní přihlížet z úřední povinnosti. Za dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené označil dovolatel a) otázku „výkladu/aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně, co se rozumí dobou přiměřenou možnostem spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a zda, případně jak a od kdy ji stanovit v případě zjištění neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v řízení před (odvolacím) soudem“; b) otázku „platnosti ujednání (smlouvy) o zajištění nároků z (absolutně neplatné) smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě zajišťovacího převodu práva k motorovému vozidlu, která byla učiněna nedílnou součástí samotné (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy, a co do své aplikace a výkladu odkazovala na všeobecné úvěrové podmínky,“ podle níž úvěrující realizoval nucený prodej vozidla s přímými důsledky na to, kolik se mu dostalo na nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení.
Odvolacímu soudu přitom vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že soud prvního stupně nezohlednil obvyklou cenu motorového vozidla v čase realizace aukce. Prosazuje, že nárok na bezdůvodné obohacení musí reflektovat, že se věřitelce od něho dostalo na uspokojení pohledávky ze zajištění méně proto, že výtěžek získaný v
aukci neodpovídal ceně obvyklé a žalovaný to nemohl ovlivnit. Právní posouzení odvolacím soudem je tak nesprávné, neboť nezohledňuje všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. S důvody dovolání nesouhlasí. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud vskutku dospěl k závěrům, kterými podpořil svou argumentaci dovolatel, a dále uvedl, že „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, které lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, vyplývá, že upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první.
Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).“ Od citovaného rozhodnutí se nemohl odvolací soud v nyní posuzované věci odchýlit již proto, že v něm byla posuzována smlouva uzavřená v roce 2018, a dovolací soud tak prováděl výklad § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1.
12. 2016. Jím však nelze smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou 23. 9. 2014 poměřovat. Podle § 164 části třinácté přechodných ustanovení k zákonu č. 257/2016 Sb. se totiž, není-li dále stanoveno jinak, řídí práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (takové ujednání však nebylo odvolacím soudem zjištěno ani nebylo tvrzeno účastníky).
Ve vztahu k § 87 tohoto zákona přitom dále jinak stanoveno není. Odvolací soud proto správně posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, a to v jeho znění účinném od 1. 1. 2014. Zákon č. 145/2010 Sb. přitom obdobné ustanovení jako je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. neobsahoval a na vznik a práva z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak bylo třeba aplikovat ustanovení obecného právního předpisu, § 2991 a násl. o.
z. (jak ostatně vyplývá i z výše označeného rozhodnutí nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, a nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, není dán proto, že označená rozhodnutí neřeší žalovaným formulovanou otázku, nýbrž otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby u bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, nadto podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013; dále jen „obč. zák.“ Sluší se připomenout, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, Nejvyšší soud dovodil, že „Splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (§ 563 obč. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata, pro počátek běhu obecné promlčecí doby (§ 101 obč. zák.) nebo pro počátek prodlení dlužníka (§ 517 a násl. obč. zák.).“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák.
Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016).
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se k aplikaci ustanovení § 563 a § 564 obč. zák. je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu a bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Nárok ve výzvě přitom není identifikován tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale tím, jak jej skutkově vymezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020). V rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2885/2020 (ve věci srovnatelné s nyní projednávanou věcí), se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou práva věřitele z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (pro porušení povinnosti věřitele zachovat odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného), posuzované podle zákona č. 145/2010 Sb., požadovat po dlužníku, který se na jeho úkor bezdůvodně obohatil (§ 2991 a násl. o. z.), zaplacení úroků z prodlení (§ 1970 o.
z.). Dovodil, že bezdůvodné obohacení je závazkovým právním vztahem, z něhož pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo bezdůvodné obohacení získal. Jestliže tento dluh spočívá v platební povinnosti, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý. S včasným a řádným nesplněním dluhu spojuje § 1970 o. z. pro dlužníka nepříznivý důsledek v podobě věřitelova oprávnění požadovat nejen dlužnou částku (jistinu), ale také úroky z prodlení za podmínky, že věřitel řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti.
Smluvní povinnosti přitom věřitele nezatěžují, protože vztah mezi účastníky, o který v řízení jde, není založen smlouvou. Povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout ho jen tehdy, pokud je zřejmé, že bude schopen úvěr splácet, byla obsahem závazkového vztahu založeného (neplatnou) smlouvou o úvěru. S právním poměrem mezi ochuzeným a obohaceným, jehož předmětem je vydání toho, oč se žalovaný na úkor věřitele obohatil, nemá povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. žádnou souvislost.
Jedinými povinnostmi věřitele jsou poskytnout dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu a přijmout jím řádně nabídnuté plnění (§ 1968, věta druhá, § 1975 o. z.).
Nejvyšší soud tak považoval za dostačující pro vznik nároku na úroky z prodlení skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního důvodu a vyzval ho k plnění, tj. vrácení částky, kterou dosud nezaplatil. Z výše uvedeného je zřejmé, že se v daném případě ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neuplatní a na posouzení otázky splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik práva na zaplacení úroků z prodlení) se použije obecná úprava bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o.
z. a obecná úprava času plnění v § 1958 odst. 2 o. z. Pokud proto výzva k plnění obsahuje skutkové vymezení dluhu a jeho výši a výzvu k jeho zaplacení (jako v tomto případě podání z 13. 7. 2015, kterým žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého čerpaného úvěru, uvedla celkovou dlužnou částku a současně provedla rozpis, z něhož je patrná jak výše nesplacené jistiny, tak i dalších požadovaných částek), pak se odvolací soud neodchýlil od standardní rozhodovací praxe dovolacího soudu, považoval-li podání za výzvu k plnění vyvolávající splatnost dluhu, a při prodlení s jeho plněním dovodil vznik nároku na úroky z prodlení, a to i v případě, že je tato výzva součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy.
Napadené rozhodnutí tedy není v rozporu s žalovaným označenými rozhodnutími ani další standardní judikaturou dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání nebyl naplněn. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani žalovaným předestřené neřešené právní otázky. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Dovolací přezkum je vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými).
Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Na vyřešení otázky ad a) není napadené rozhodnutí založeno, neboť § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru se v daném případě neuplatní (k tomu viz výše uvedené). Napadené rozhodnutí není založeno ani na vyřešení otázky ad b).
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že motorové vozidlo, které bylo předmětem zajišťovacího převodu práva, bylo žalobkyní prodáno formou veřejné soutěže za vyvolávací cenu jedinému dražiteli za 126 000 Kč, kterou odvolací soud od pohledávky žalobkyně odečetl. Otázku ad b) žalovaný staví na skutkovém závěru, že výtěžek získaný v aukci neodpovídal ceně obvyklé, který odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Pomíjí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2016); skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Jen pro úplnost lze uvést, že k otázce (ne)platnosti ujednání smlouvy o zajištění nároků z absolutně neplatné smlouvy se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 30.
4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2194/2013 („..předpokladem platného zajištění závazku převodem práva, jenž je zajišťovacím institutem, je existence platného hlavního závazku“) a v souvislostí se spotřebitelskou smlouvou např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013, a v usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2469/2014, v nichž dovodil, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, neboť i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele.
Na výše uvedených závěrech se tím ale nic nemění. Výtkou, že se odvolací soud náležitě nezabýval jeho odvolací námitkou, že nebyla zohledněna cena vozidla obvyklá v čase realizace aukce (a věřitelce se tak z důvodů na její straně dostalo na uspokojení pohledávky ze zajištění méně), ani výhradou ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž odvolací soud viní z toho, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení by přitom bylo možno přihlížet jen v případě přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Námitku, že se odvolací soud nezabýval jeho požadavkem na plnění ve splátkách, dovolatel spojuje pouze s aplikací (v dané věci nepoužitelného) § 87 zákona č. 257/2016 Sb.; jinak v této souvislosti nevylíčil přípustnost dovolání ani neformuloval dovolací důvod.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení účastníků a státu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni náklady, které účelně vynaložila na zastoupení advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“], ve výši 1 780 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z částky 436,80 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát zastupující žalobkyni povinen odvést z odměny a náhrad podle zvláštního právního předpisu, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Náklady v celkové výši 2 516,80 Kč jsou splatné k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu