30 Cdo 5464/2016-391
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 105/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č.
j. 15 Co 83/2016-366, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 Co 83/2016-366, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2015, č. j. 22 C
105/2013-315, se ve výrocích, v nichž byl co do částky 106 920 Kč s
příslušenstvím zamítnut nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito
soudy, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve
zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení celkem 8 690 912 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu
měly vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného proti němu před Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2008, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozsudkem. Žalobce konkrétně požadoval na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
částku 7 000 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě škody celkem částku 1 690 912
Kč s příslušenstvím (z toho částku 1 288 068 Kč s příslušenstvím na náhradě
ušlého výdělku a částku 402 844 Kč s příslušenstvím na náhradě nákladů
obhajoby).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
15. 6. 2015, č. j. 22 C 105/2013-315, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 56 080 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále řízení ohledně částky 577
690 Kč zastavil (výrok II), žalobu co do částky 8 057 142 Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok IV).
3. O zastavení řízení co do částky 577 690 Kč rozhodl soud prvního
stupně na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobcem, k němuž došlo poté, kdy
žalovaná v souladu se svými stanovisky ze dne 17. 6. 2013 a 11. 9. 2013 žalobci
dobrovolně poskytla celkem částku 237 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu a částku 340 690 Kč na náhradu nákladů obhajoby.
4. Při právním posouzení nároku na náhradu škody představované náklady
vynaloženými na obhajobu soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 31 odst. 1
a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), a z ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Na tomto
základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše tohoto nároku žalobce činí
ve skutečnosti 224 040 Kč, a žalovaná tak na náhradě nákladů obhajoby žalobci
dobrovolně plnila o 106 920 Kč více, než byla její povinnost.
5. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody ve výši 1 288 068 Kč s
příslušenstvím spočívající v ušlém výdělku soud prvního stupně s ohledem na
výsledek dokazování uzavřel, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a jím
tvrzeným ušlým výdělkem není dána příčinná souvislost.
6. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
nezákonného vedení trestního stíhání posoudil soud prvního stupně podle
kritérií stanovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011, a přiměřené zadostiučinění určil částkou 400 000 Kč s
příslušenstvím. Od této částky však soud prvního stupně odečetl nejprve částku
237 000 Kč poskytnutou žalobci žalovanou dobrovolně, a dále takto stanovené
přiměřené zadostiučinění ponížil ještě o částku 106 920 Kč s ohledem na
kompenzační projev žalované učiněný na jednání soudu dne 14. 1. 2015. Soud
prvního stupně na tomto základě uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
přiměřeném zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání již jen částku 56 080 Kč
s příslušenstvím.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl
odvolání žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolání žalované odvolací soud odmítl pro vady, jež bránily jeho
projednání. Pokud jde o nároky žalobce, odvolací soud se předně ztotožnil s
posouzením soudu prvního stupně ohledně výpočtu výše nákladů obhajoby, když
zároveň nepovažoval za důvodnou námitku žalobce, že mimosmluvní odměna advokáta
měla být zvýšena podle ustanovení § 12 advokátního tarifu. Ve vztahu k nároku
na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním
odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž aproboval jeho právní posouzení rovněž v tom směru, že ze strany
žalované došlo k účinnému započtení částky 106 920 Kč zaplacené „nad rámec
nákladů nutné obhajoby“ proti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění.
Konečně se odvolací soud při hodnocení nároku žalobce na náhradu ušlého výdělku
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal příčinnou souvislost
mezi tímto nárokem a nezákonným trestním stíháním žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. V
něm položil celkem devět otázek, jež byly podle jeho názoru odvolacím soudem
nesprávně právně posouzeny, neboť se odvolací soud při jejich hodnocení
odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně by Nejvyšší soud již
vyřešenou otázku měl posoudit jinak.
10. Předně měl žalobce ze strany odvolacího soudu za nesprávné právní
posouzení otázky splatnosti nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení, a
s tím souvisící způsobilosti pohledávky žalované ve výši 106 920 Kč k započtení
na nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (otázka 1).
Zároveň žalobce namítal, že žalovaná uznala nárok žalobce na náhradu nákladů
obhajoby co do důvodu i výše, a nemůže se tak jednat o bezdůvodné obohacení
(otázka 2). Dále měl žalobce za to, že započtení za žalovanou provedla osoba,
jež k tomu nebyla zmocněna (otázka 3), a že námitka započtení vznesená ze
strany žalované je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (otázka 4). Žalobce dále
zpochybňoval postup, kterým soud stanovil výši pohledávky žalované z
bezdůvodného obohacení (otázka 5), a zároveň namítal porušení zásady
koncentrace řízení spočívající v tom, že žalovaná specifikovala započítávanou
pohledávku až v závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně (otázka
6). Žalobce rovněž vytýkal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu
ohledně vypořádání otázky platnosti provedeného kompenzačního projevu žalované
(otázka 7). Závěrem dovolání žalobce navrhoval změnu rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu týkající se náhrady nákladů za zastupování v trestním řízení
podle § 31 odst. 3 OdpŠk (otázka 8) a konstatoval, že v jeho případě měly soudy
zvýšit mimosmluvní odměnu za právní služby advokáta podle § 12 advokátního
tarifu (otázka 9).
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku I napadeného
rozsudku o odmítnutí odvolání žalované a oproti výroku III téhož rozsudku o
náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v tomto rozsahu pro
vady dovolání pokračovat.
15. Co se týče otázek 2, 3, 4, 5, 6 a 9 žalobce v dovolání neuvádí, od
jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při
jejich posouzení odchýlit. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší
soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace
(části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od
jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13). Dovolání v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
16. U ostatních dovolacích důvodů (otázky 1, 7 a 8) žalobce v dovolání
řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a
dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší
soud však podotýká, že takto žalobce napadá výrok II napadeného rozsudku
odvolacího soudu (jímž byl potvrzen jednak výrok III rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé zamítající žalobu co do částky 8 057 142 Kč s
příslušenstvím a jednak jeho výrok IV o náhradě nákladů řízení) pouze v rozsahu
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 106 920 Kč s
příslušenstvím (tj. v rozsahu, v němž měl tento nárok zaniknout započtením) a v
rozsahu nároku na náhradu nákladů obhajoby v částce 178 804 Kč s příslušenstvím
(tj. v rozsahu, němž odvolací soud shledal tento nárok nedůvodným, srov.
žalobcem uplatněnou částku 402 844 Kč s příslušenstvím minus částku 224 040 Kč,
již odvolací soud shledal důvodnou). Pouze v takto uvedeném rozsahu se proto
Nejvyšší soud dále zabýval přípustností dovolání; ve zbylém rozsahu nebylo lze
v dovolacím řízení pro vady dovolání pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Návrh žalobce na změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce
náhrady nákladů vynaložených na zastupování v trestním řízení, nemůže
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť jak vyplývá z
judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, náhrada nákladů zastoupení podle
§ 31 odst. 3 OdpŠk nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale
na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené
náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou
stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní
odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního
tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Nejvyšší soud
neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a proto
nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku posoudil odlišně.
20. Námitka žalobce, že se odvolací soud v odůvodnění řádně nevypořádal
s argumentací žalobce ohledně platnosti kompenzačního projevu, a že napadené
rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky způsobilosti pohledávky
žalované ve výši 106 920 Kč k započtení proti pohledávce žalobce na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen
„o. z.“, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé,
včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo
5234/2016, vyslovil závěr, že pro kompenzabilitu pohledávek ze smluv je podle §
3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou
založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Obdobný závěr se uplatní
i pro kompenzabilitu pohledávek z bezdůvodného obohacení; z hlediska
způsobilosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení k započtení je
rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr vzniklý z titulu
bezdůvodného obohacení. V poměrech projednávané věci to znamená, že na
posouzení způsobilosti pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
bez právního důvodu k započtení je třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, neboť žalovaná poskytla žalobci plnění
nad rámec své povinnosti v červnu a září roku 2013, tj. ještě za účinnosti obč.
zák. Kompenzační projev žalované, ke kterému došlo na jednání soudu dne 14. 1.
2015, je z tohoto pohledu nerozhodný.
25. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
26. Dle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené,
pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů.
Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.
27. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.
28. Dle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
29. Jak vyplývá z ustanovení § 563 obč. zák., není-li doba splnění
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
30. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu bezdůvodné obohacení
patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek
vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na
výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává
splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění
věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby
splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího
obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí
být dostatečně určitě specifikována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 64/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn.
33 Odo 1642/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo
1713/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo
1156/2016).
31. Odvolací soud tak měl při posouzení způsobilosti pohledávky žalované
z titulu bezdůvodného obohacení k započtení vůči pohledávce žalobce na
přiměřené zadostiučinění nejprve zkoumat, zda byla v souladu s výše uvedenými
judikaturními závěry započítávána pohledávka splatná, tedy zda žalovaná vyzvala
žalobce k vydání plnění před tím, než namítla započtení této pohledávky. Toto v
projednávané věci ovšem ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, a
žalovaná to ani netvrdila. Jestliže tedy žalovaná nevyzvala žalobce k úhradě
své pohledávky, nemohlo dojít ani k její splatnosti, a tím nebylo ani možné ji
namítat k započtení. Kompenzační projev učiněný ze strany žalované byl proto
předčasný a bez jakýchkoliv právních účinků. Pokud odvolací soud tuto
skutečnost nezohlednil a pohledávku žalované měl bez dalšího za způsobilou k
započtení, je jím provedené právní posouzení této otázky neúplné, a tedy
nesprávné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. – v rozsahu, v němž došlo co do
částky 106 920 Kč s příslušenstvím k zamítnutí nároku žalobce na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu – zrušil, jinak dovolání podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu