USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně TGI Money a. s., se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, identifikační číslo 26878321, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému T. Z., zastoupenému Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, o 260 232,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 11/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 28 Co 46/2023-355, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 894,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 254 C 11/2020-271, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po M. M. (původně první žalovaná) zaplacení částky 614 136,03 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, uložil žalovanému (původně druhému žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni částku 260 232,57 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 353 903,46 Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Mezi účastníky byla dne 23. 1. 2014 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla finanční prostředky ve výši 750 000 Kč ve prospěch bankovního účtu R. Z. č. 163223399/0300, částka 38 600 Kč byla poskytnuta ve prospěch bankovního účtu žalobkyně č. 2015630012/6000 jako úhrada nákladů na zpracování úvěru. Smlouva o úvěru byla podepsána M. M. i žalovaným, úvěr však byl sjednáván prostřednictvím R. Z., přítelkyně M.
M. a matky žalovaného. R. Z. byla následně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, č. j. 90 T 114/2019-664, uznána vinnou, že se záměrem sebe obohatit a uhradit svoje nesplacené starší dluhy pod smyšlenou záminkou, že se řeší rovněž její dřívější nesplacená půjčka přiměla M. M. dne 23. 1. 2014, aby prostřednictvím obchodního zástupce žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru. M. M. byla R. Z. způsobena škoda ve výši nejméně 407 679 Kč. Při posouzení platnosti úvěrové smlouvy ve vztahu k M.
M. soud vycházel především ze shora citovaného trestního rozsudku a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 23. 1. 2014 je vůči ní absolutně neplatná. Jelikož byla M. M. R. Z. úmyslně uvedena v omyl, nemohla vědět ani o tom, komu budou finanční prostředky poskytnuty. Na straně M. M. nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Proto soud prvního stupně žalobu vůči M. M. zcela zamítl. Ve vztahu k žalovanému uzavřel, že nebylo sporné, že úvěrovou smlouvu podepsal. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 114/2019 zjistil, že žalovanému byla smluvní dokumentace předložena k podpisu jeho matkou R.
Z., ta však ve vztahu k němu nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu a v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by žalovaný byl R. Z. uveden při podpisu smlouvy o úvěru v omyl. Smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, žalovaný nesplňoval podmínky pro poskytnutí úvěru, v době uzavření smlouvy měl 18 let, byl studentem a neměl stálý příjem. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty, ze kterých by vyplynulo, že byla dostatečně řádně a s odbornou péčí zkoumána jeho úvěruschopnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
Žalobkyně tak nepostupovala s odbornou péčí a poskytla mu úvěr v rozporu s § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně proto uzavřel, že smlouva o úvěru ze dne 23. 1. 2014 je ve vztahu k žalovanému od počátku neplatná, a žalobkyni tak mohlo vzniknout pouze právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Finanční prostředky ve výši 750 000 Kč byly žalobkyní poukázány na účet R. Z., který sloužil jako platební místo určené žalovaným, který smlouvu o úvěru podepsal; k vydání bezdůvodného
obohacení je proto povinen přímo on. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 28 Co 46/2023-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 260 232,57 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 10. 8. 2020 do 27. 1. 2022 a od 29. 1.
2022 do zaplacení, zbývající část II. výroku změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném zopakování dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dospěl ke stejnému závěru, že uvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, a proto má proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ ve výši 260 232,57 Kč. V návaznosti na výzvu k zaplacení dluhu se žalovaný ocitl v prodlení se splněním peněžitého závazku (§ 1958 odst. 2 o.
z.). Mimo jistiny je proto povinen žalobkyni zaplatit i úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. v sazbě 8,25 % ročně podle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ohledně námitky žalovaného o aplikaci ustanovení § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 164 zákona č. 257/2016 Sb. zdůraznil, že se práva a povinnosti účastníků řízení v této věci řídí dosavadními předpisy, tedy zákonem č. 145/2010 Sb., který obdobnou srovnatelnou úpravu neobsahoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když daná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a odvolací soud měl věc posoudit jinak, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“ Dovolatel namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, porušení zásady legitimního očekávání (překvapivost rozhodnutí) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Prosazuje názor, že žalobkyně s ním neuzavřela dohodu o určení platebního místa, bankovní spojení pro vyplacení částky úvěru určila R. Z., která jednala se žalobkyní. Obohacení tak vzniklo jen na její straně, přičemž za toto jednání byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že toleroval soudu prvního stupně nedostatek v poučení podle § 118a o. s. ř. v tom směru, že neprokázal, že stejně jako M. M. byl uveden v omyl. Za neřešenou považuje dovolatel otázku úroků z prodlení v případě absolutně neplatné smlouvy o úvěru.
Má za to, že není správný závěr odvolacího soudu, že na poměry neplatné smlouvy o úvěru, byť uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., je nutno aplikovat ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, popř. jej v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Podle dovolatele bylo ve věci nezbytné aplikovat § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb. nelze na věc aplikovat, neboť tento zákon lze použít pouze na smlouvy uzavřené za jeho účinnosti, tj. po 1.
12. 2016. Dovolatel považuje tento závěr odvolacího soudu za zjevně nesprávný, a má za to, že toto ustanovení by mělo být aplikováno i na smlouvy uzavřené před účinností zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o otázku dovolacím soudem neřešenou. V usnesení ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., není-li dále stanoveno jinak, se řídí práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.
To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Odvolací soud proto správně posuzoval věc podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016. Zákon č. 145/2010 Sb. přitom obdobné ustanovení jako je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. neobsahoval. Na posouzení otázky splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik práva na zaplacení úroků z prodlení) se použije obecná úprava bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o.
z. a obecná úprava času plnění v § 1958 odst. 2 o. z. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem předestřenou otázku vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání tak nebyl naplněn. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu překvapivost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Tím ovšem nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud považuje za nezbytné k námitce překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu uvést, že taková situace může nastat jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III.
ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.
Dovolatel dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním spočívajícím v „závěru odvolacího soudu, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 750 000 Kč“, přestože částka byla poukázána na bankovní účet R. Z. a nikoliv žalovaného. Platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13.
12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o.
s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Odvolací soud své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky ve výši 750 000 Kč byly žalobkyní dne 13.
2. 2014 poskytnuty bezhotovostním převodem na smluvními stranami dohodnutý bankovní účet č. 201563012/6000 podle článku II bodu 3) úvěrové smlouvy.
Nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Námitkou, že v rozporu se zásadou legitimního očekávání (§ 13 o. z.) odvolací soud nerozhodl shodně jako vůči Miloslavě Matyášové tak, že žalobu i ve vztahu k němu nezamítl, dovolatel namítá existenci vady řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a v něm citovaná rozhodnutí) je ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.
Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).