Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Štumpfové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 161/2024-212 z 31. 7. 2024, a to v rozsahu zamítavého výroku I, kterým byl změněn výrok VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 232/2023-188 z 29. 1. 2024, a v rozsahu výroku II, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 450 Kč, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, 2) Ing.
Karla Zasche, 3) Ireny Sankotové a 4) Ireny Valentové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka a vedlejší účastníci 2), 3) a 4) (dále jen "další věřitelé") vystupovali jako věřitelé v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002. Jelikož toto řízení trvalo více než 20 let, požadovali každý po vedlejší účastnici 1) zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmou způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Vedlejší účastnice 1) v mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je sice třeba hodnotit jako nepřiměřenou a že stěžovatelce i dalším věřitelům vznikla nemajetková újma, nicméně dospěla k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.
2. K žalobě stěžovatelky a dalších věřitelů se věcí zabýval Obvodní soud pro Prahu 2. V následující části se již Ústavní soud bude soustředit pouze na skutkové okolnosti řešené věci vůči stěžovatelce. Pro doplnění uvádí, že situace dalších věřitelů byla obdobná, avšak oni - jak Ústavní soud zjistil z úřední činnosti - ústavní stížnost nepodali. Obvodní soud rozsudkem č. j. 37 C 232/2023-188 z 29. 1. 2024 rozhodl tak, že výrokem VII přiznal stěžovatelce jako peněžité zadostiučinění částku ve výši 43 688 Kč s úrokem z prodlení. Naopak výrokem VIII rozhodl tak, že nárok stěžovatelky co do částky 56 312 Kč s příslušenstvím se zamítá. Výrokem IX byla stěžovatelce soudem přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 17 705,80 Kč.
3. K odvolání vedlejší účastnice 1) proti vyhovujícím výrokům se věcí zabýval městský soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce změnil tak, že výrok VII rozsudku obvodního soudu se zamítá (výrok I). Stěžovatelce současně uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 450 Kč (výrok II).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem městského soudu byla porušena její ústavně garantovaná základní práva a svobody, jakož i principy právního státu podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy za průtahy v řízení a tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím nenásledoval judikaturu Nejvyššího soudu, současně i rozporuje odůvodnění, které městský soud poskytl. Poukazuje na to, že soud v napadeném rozhodnutí nesprávně určil, že řízení, ve kterém došlo k průtahům, má pro stěžovatelku jen nepatrný význam. Konečně namítá i to, že v obdobných věcech tentýž soud - jak zjistila z jiných řízení vedených jejím právním zástupcem - rozhodoval odlišně. Takový postup přitom podle stěžovatelky porušuje princip právní jistoty.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V nyní posuzované věci, jak ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, je požadovaná částka svou výší bagatelní (44 138 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011).
7. Jde-li o kvantitativní stránku, stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by měla být s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím zásadně dotčena na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Ústavní soud ani žádné takové okolnosti neshledal.
8. Pokud jde o kvalitativní stránku, stěžovatelka namítá - vědoma si bagatelnosti předmětu sporu, že věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou. Má za to, že městský soud se "dopustil takových zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou ústavně zaručeného práva stěžovatelky, jakož jde i o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů." Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatelky ovšem neztotožňuje.
Věc samotná žádným způsobem kauzu samotnou "nepřesahuje". Sama stěžovatelka poukazuje na to, že se nejedná o systémový problém, když vyjadřuje, že soudy rozhodují oběma způsoby. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby v bagatelních věcech sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, když tato role náleží Nejvyššímu soudu. Přestože tedy úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil.
Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud.
9. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu