Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Houžvičky a Ing. Jaromíra Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1492/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1493/2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně uvádějí, že odmítají všechny soudce Ústavního soudu z důvodu pochybností o jejich nepodjatosti. Stěžovatelé taktéž navrhují zrušení § 30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelé podali ústavní stížnost trpící řadou formálních a obsahových nedostatků a v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že se stěžovatelé již mnohokrát obrátili, buď každý samostatně, či společně, na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, přičemž svůj postup (jímž vědomě nedodržují požadavek povinného zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byli Ústavním soudem mnohokrát poučeni, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýváni k odstranění nedostatků podání.
4. Stěžovatelé však i v posuzované věci zvolili postup, kterým nerespektují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
5. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Jak však již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatelů, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
6. Za dané procesní situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byli stěžovatelé v tomto konkrétním řízení opětovně vyzýváni k odstranění vad podání. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud rozhodl k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj