Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2771/2023-4000 ze dne 30. 7. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 4/2022-3861 ze dne 24. 3. 2023 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 48 K 36/2001-3703 ze dne 8. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a JUDr. Evy Mlčochové, správkyně konkurzní podstaty úpadkyně Vladimíry Sládkové, zemřelé dne 27. 12. 2010, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2025 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Jelikož tato ústavní stížnost trpěla vadou spočívající v absenci právního zastoupení advokátem, vyzval ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady. Stěžovatel - nyní již zastoupen advokátem - doručil Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2025 ústavní stížnost sepsanou advokátem, v níž svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí opakuje a rozvádí.
2. Napadená rozhodnutí vzešla z konkursního řízení na majetek úpadkyně Vladimíry Sládkové, jež bylo zahájeno v roce 2001. Úpadkyně přitom v průběhu tohoto konkursního řízení, již v roce 2010, zemřela.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením schválil zprávu o dosavadních výsledcích konkursu včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů správců konkursních podstat.
4. Odvolací soud v napadeném usnesení dospěl po přezkoumání usnesení konkursního soudu ze dne 8. února 2022, že je nutné je korigovat pouze formulaci jednoho z dílčích bodů výroku (bod XVII, aby bylo zřejmé, že se týká o platbu do konkursní podstaty), jinak důvod k zásahu neshledal.
5. Stěžovatel proto podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Ve svém dovolání stěžovatel tvrdil, že předložená (a konkursním soudem schválená) zpráva neposkytuje a nepodává potřebné informace o momentálních výsledcích konkursního řízení a jejich důvodech. Měl za to, že odvolací soud nezkoumal v rámci obvyklé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda správce konkursní podstaty postupoval správně při soupisu konkursní podstaty, při její správě a zpeněžování a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty. Proto nelze mít za správný závěr o tom, jakého výsledku bylo v konkursu dosaženo a jaká částka zbývá pro uspokojení konkursních věřitelů. Hodnocení, které provedl odvolací soud, bylo podle názoru stěžovatele v mnoha ohledech formální a odchylovalo se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel zejména tvrdil, že v průběhu konkursního řízení nebyl zahrnut a sepsán do konkursní podstaty veškerý majetek, který do ní náleží. Nebyly proto ani vymáhány pohledávky úpadkyně, čímž konkursní podstatě byla způsobena škoda na úkor konkursních věřitelů. Stěžovatel měl rovněž za to, že docházelo ke zkreslování údajů o stavu hospodaření a o rozsahu majetku, který náležel do konkursní podstaty, čímž byla způsobena dosud nespecifikovaná majetková újma. Mínil rovněž, že nebyl důvod přerušit výrobu podniku úpadkyně. Kromě toho stěžovatel odvolacímu soudu vytknul, že nemohl být přítomen jeho jednání, ač požadoval, aby o něm byl vyrozuměn; tím, že jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele meritorně (a velice podrobně) zabýval, avšak shledal je nedůvodnými. Dospěl totiž k závěru, že zpráva obsahovala předepsané náležitosti, přičemž proces přezkoumání a schválení zprávy nevybočil z mezí vytyčených ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (včetně těch závěrů, jež se týkaly schvalování výdajů konkursní podstaty a konkursní odměny).
8. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena celá řada jeho základních práv, a to jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i různé aspekty práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Kromě toho - byť typicky ve vztahu k jiným osobám než k sobě - odkazuje i na čl. 12 (nedotknutelnost obydlí), čl. 15 odst. 2 (svoboda vědeckého bádání a umělecké činnosti) či čl. 28 odst. 3 (právo získávat prostředky pro svoje živobytí prací) Listiny.
9. Tvrzení o porušení svých základních práv dokládal stěžovatel argumenty podobnými těm, které uplatnil již ve shora rekapitulovaném dovolání, tedy že zpráva o dosavadních výsledcích konkursu, kterou soud prvního stupně schválil, neodpovídá zákonné úpravě, neposkytuje přehled o tom, co se v konkursním řízení odehrálo, a je tudíž neúplná.
10. Konkrétně pak stěžovatel namítá i zásadní pochybení při provádění důkazů a zjišťování skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav byl neúplný a reflektoval pouze stanovisko správkyně konkursní podstaty, což ve svém důsledku ovlivnilo i neúplnost zprávy o dosavadních výsledcích konkursu. Specifickým pochybením bylo i to, že Vrchní soud v Praze věc neprojednal veřejně a neprovedl další dokazování.
11. V mnoha pasážích ústavní stížnosti se pak stěžovatel vyjadřuje k údajnému porušení základních práv zemřelé úpadkyně, a nikoliv práv vlastních.
12. Stěžovatel výslovně požádal o to, aby ve věci Ústavní soud nařídil ústní jednání a vyslechl jej jako účastníka.
14. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
16. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že se nemůže zabývat námitkami stěžovatele (nota bene námitkami týkajícími se jednání či údajných pochybení soudů v letech 2001 - 2010), které se týkají údajného porušení práv zemřelé úpadkyně. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je totiž ochrana ústavně zaručených základních práv konkrétního stěžovatele. Musí se přitom jednat o základní právo, jež příslušný subjekt musí "mít a disponovat s ním" (srov. FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář, s. 500, marg. 21). Navrhovatel proto musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám (osobně, aktuálně a bezprostředně) postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného (actio popularis).
17. Pokud jde o námitky stěžovatele stran neúplnosti zprávy o dosavadních výsledcích konkursu a zjišťování skutkové stavu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se v podstatě domáhá pouze přehodnocování skutkového stavu a jeho právního hodnocení obecnými soudy.
18. Pokud jde o proces zjišťování skutkového stavu, z ustálené judikatury Ústavního soudu zřetelně plyne, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy by panoval extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. K tomu např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 4/04
ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo
sp. zn. I. ÚS 553/05
ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace v projednávané věci nenastala. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí své skutkové závěry obsáhle, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Žádné z kvalifikovaných pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah, Ústavní soud v jeho postupu neshledal.
19. Obdobné závěry lze učinit i ve vztahu k právnímu hodnocení věci - námitky stěžovatele se v tomto ohledu týkají pouze výkladu podústavního práva a nemají žádný ústavní rozměr. Námitkou údajné neúplnosti zprávy o dosavadních výsledcích konkursu se Nejvyšší soud podrobně zabýval. Přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, podle něhož tato zpráva (schválená soudem prvního stupně) naplňuje nároky kladené na ni zákonem a judikaturou Ústavního soudu (srov. body 40 - 58 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud má tyto závěry za ústavně konformní, a proto není jeho úkolem, aby je jakkoliv přehodnocoval.
20. Pokud jde o tvrzení, že odvolací soud neumožnil stěžovateli účast na odvolacím jednání, může Ústavní soud rovněž plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se zcela ztotožňuje. Odvolací soud totiž odvolání projednal bez toho, že by nařizoval odvolací jednání. Z dřívější judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 44/2009 ze dne 26. května 2011) přitom plyne, že odvolací soud (pokud neprování dokazování) není povinen nařídit v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání odvolací jednání k projednání odvolání podaného proti usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty. To Nejvyšší soud vztáhl i na projednání zprávy o dosavadních výsledcích konkursu.
21. Odvolací soud tedy jednání nenařídil, nařídit ovšem ani nemusel, a námitka stěžovatele stran porušení práva na spravedlivý proces v důsledku postupu odvolacího soudu je proto zjevně lichá.
22. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu