29 Cdo 44/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadce GOLEM, a. s., se sídlem ve Zlíně, Obeciny XVI 4112, PSČ 760 01,
identifikační číslo osoby 60714913, o schválení vyúčtování odměny a výdajů
správce konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K
5/2005, o dovolání JUDr. J. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
24. září 2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2008, č. j. 45 K 5/2005-555,
se zrušují v rozsahu týkajícím se schválení vyúčtování hotových výdajů správce
konkursní podstaty úpadce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a
povinnosti úpadce k úhradě takto schválených částek; věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 17. května 2005, č. j. 45 K 5/2005-161, Krajský soud v
Brně (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 13. září 2007, č. j. 2 Ko 113/2006-331, změnil Vrchního soud
v Olomouci usnesení konkursního soudu ze dne 17. května 2005 tak, že návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 45 K 5/2005-555, konkursní soud určil
odměnu (včetně daně z přidané hodnoty) správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. A. ve výši 96.974,90 Kč (bod I. výroku) a schválil vyúčtování hotových
výdajů správce konkursní podstaty úpadce ve výši 35.204,10 Kč a nákladů
spojených s udržováním a správou podstaty ve výši 8.696,50 Kč (bod II. výroku). Povinnost k úhradě těchto částek uložil úpadci (dlužníku). K odvolání úpadce (dlužníka) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. září
2008, č. j. 3 Ko 45/2008-649, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku (první výrok) a v bodě II. výroku je změnil tak, že schválil hotové
výdaje správce konkursní podstaty a náklady spojené s udržováním a správou
podstaty v celkové výši 27.723,60 Kč. Povinnost k úhradě této částky uložil
rovněž úpadci (dlužníku) [druhý výrok]. K námitce úpadce, že správce konkursní podstaty zařadil mezi náklady spojené se
správou a udržováním konkursní podstaty i náklady na vedení účetnictví ve výši
8.696,- Kč a za skladování listin ve výši 7.480,50 Kč, odvolací soud uvedl, že
ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) je správce konkursní podstaty povinen
uvedené činnosti provádět sám, a proto je může zadat třetím osobám pouze se
souhlasem věřitelského výboru. Z vyjádření správce ani z obsahu spisu však
nevyplynulo, že by takový souhlas měl. Odvolací soud proto uzavřel, že v tomto
směru byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání a předmětné náklady správci
konkursní podstaty neschválil. Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dovolání správce
konkursní podstaty úpadce (dlužníka), namítaje, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mu nebyl udělen
souhlas zástupce věřitelů k zadání vedení účetnictví a ke skladování listin. Namítá, že písemný souhlas zástupce věřitelů má, dodává však, že pro takový
souhlas není předepsána písemná forma. Z toho, že zástupce věřitelů schválil
správcem konkursní podstaty vyúčtované výdaje, je podle dovolatel zřejmé, že
takový souhlas byl udělen. Měl-li odvolací soud pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu (tedy o správnosti
vyúčtování), pak měl ve smyslu ustanovení § 213 a § 213a o. s. ř. doplnit
dokazování a vyzvat dovolatele k předložení potřebných listin.
Tím, že takto
nepostupoval, odvolací soud pochybil, když odňal správci konkursní podstaty
možnost doložit potřebný souhlas věřitelů. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že ve věci nenařídil odvolací jednání,
a to s poukazem na ustanovení § 66a odst. 2 ZKV. Míní, že ustanovení § 66a
odst. 1 ZKV předepisuje (při absenci jiné úpravy v zákoně o konkursu a
vyrovnání) přiměřenou aplikaci § 214 o. s. ř. Jestliže odvolací soud jednání nenařídil, měl své rozhodnutí odůvodnit a
neučinil-li tak, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolatel dále uvedl, že ačkoli nenapadá určení výše své odměny,
zpochybňuje postup konkursního soudu, který nesprávně vyhodnotil podíl jeho
zavinění na tvrzeném porušení „zákonnosti“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007).
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm.
a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou, že odvolací soud měl k projednání
podaného odvolání nařídit odvolací jednání. Podle ustanovení § 66a ZKV pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec
1). Soud rozhoduje usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon
nebo jestliže to soud považuje za nutné (odstavec 2). Dovolateli lze přisvědčit potud, že požadavku přiměřené aplikace § 214
o. s. ř. přitakal Nejvyšší soud např. v důvodech svého usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněného pod číslem 64/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“), jež je stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti k dispozici i na
webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž se podrobně zabýval povinností
soudu prvního stupně nařídit jednání k projednání návrhu na prohlášení
konkursu. V této souvislosti však nelze pominout, že Nejvyšší soud se v R
64/2006 přihlašoval k přiměřené aplikaci § 214 o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005 (pro onu věc rozhodném). Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. března 2005, totiž platilo, že (odvolací) jednání není třeba nařizovat,
jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle
zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. S účinností od 1. dubna 2005 (po změně občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 59/2005 Sb.) však bylo pravidlo, podle kterého (odvolací) jednání
není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního
stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání, z občanského
soudního řádu vypuštěno. Konkursní řízení se typově vyznačuje mnohostí jeho účastníků a tím, že v
různých fázích řízení předpokládá vydání rozhodnutí (usnesení) o otázkách, jež
mají pro konkursní poměry povahu „věci samé“, i bez nařízení jednání. Trvat za
této situace na přiměřené aplikaci § 214 o. s. ř., ve znění účinném od 1. dubna
2005 (které na konkursní poměry, pro něž by mělo být byť i jen přiměřeně
uplatnitelné, nebere zřetel), i tam, kde odvolání směřuje proti usnesení soudu
prvního stupně v konkursní věci, které se podle zákona vydává bez nařízení
jednání, by znamenalo jít proti funkčnímu naplňování cíle a účelu konkursu. Srov. k tomu i obdobné zdůvodnění úpravy obsažené v nové insolvenční úpravě
(ustanovení § 94 insolvenčního zákona) ve zvláštní části důvodové zprávy k
vládnímu návrhu insolvenčního zákona (projednávanému Poslaneckou Sněmovnou ve
4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120). Přitom absence požadavku na přiměřenou aplikaci § 214 o. s. ř. nevytváří ani
mezeru v právní úpravě této otázky pro konkursní poměry. Zákon o konkursu a
vyrovnání otázku nařízení jednání výslovně upravuje ve výše citovaném § 66a
odst. 2 větě druhé ZKV, přičemž pravidlo, podle kterého soud jednání nařizuje
jen tehdy, stanoví-li to zákon (rozuměj zákon o konkursu a vyrovnání) nebo
jestliže to soud považuje za nutné, není omezeno jen na řízení před soudem
prvního stupně.
Při úvaze, nakolik je nezbytné (či možné) podrobit (přiměřeně)
úpravu nařizování odvolacího jednání v konkursní věci režimu ustanovení § 214
o. s. ř., je též vždy nutné zohlednit (i tam, kde jde o usnesení, které se
podle zákona vydává po nařízení jednání) povahu (typ) rozhodnutí, jehož se
odvolací řízení týká, včetně zákonné konkursní úpravy předpokladů vydání
takového rozhodnutí. Podle § 8 odst. 3 věty čtvrté ZKV vyúčtování odměny a nákladů provede správce v
konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může
povolit zálohy. Dle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). V usnesení ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, které bylo na
jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li poté, co odvolací soud zrušil usnesení o
prohlášení konkursu na majetek dlužníka a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, konkursní řízení zastaveno pro zpětvzetí návrhu na prohlášení
konkursu, rozhodne konkursní soud o odměně a hotových výdajích správce
konkursní podstaty obdobně podle § 29 ZKV. V usnesení ze dne 28. dubna 2011,
sp. zn. 29 Cdo 1348/2009, k řečenému doplnil, že týž postup je namístě také v
případě, že účinky zrušení konkursu byly (v souladu s ustanovením § 44a odst. 1
ZKV) vyvolány usnesením, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního
stupně o prohlášení konkursu tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl. Uvedená úprava (jak byla vyložena Nejvyšším soudem) tedy vychází z předpokladu,
že o odměně a hotových výdajích správce konkursní podstaty bude v popsané
situaci rozhodováno ve spojení s konečnou zprávou o zpeněžování majetku z
podstaty (byl-li majetek konkursní podstaty zpeněžován). Z napadeného usnesení
se podává, že v daném případě byl zpeněžován majetek konkursní podstaty,
konkrétně že došlo k postoupení pohledávky za úplatu (srov. k tomu též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn.
29 Odo 777/2002, uveřejněné pod
číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého se v
případě zrušení konkursu bez rozvrhového usnesení /pro nedostatek majetku/ po
provedeném zpeněžování konečná zpráva rovněž vyžaduje). O tom, že rozhodnutí o schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty
a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty je rozhodnutím o věci
samé, není v soudní praxi pochyb (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli
konečnou zprávu a s ní spojené vyúčtování projednává soud povinně při jednání
(srov. § 29 odst. 3 ZKV), rozhodovací praxe soudů je také ustálena v závěru,
podle kterého při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle § 29 odst. 3 ZKV
nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné
patnáctidenní lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV, a odvolací soud se při posuzování
správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat (skutkově novými)
námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle § 29
odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 50/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006, a ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29
Cdo 5037/2008). Jinak řečeno, již proces projednání a schválení konečné zprávy
o zpeněžení majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty podléhá v řízení před soudem prvního stupně přísné skutkové
koncentraci, která vylučuje uplatnění nových skutkových tvrzení až v odvolacím
řízení. Taková úprava nečiní (v případě, že není prováděno dokazování)
potřebným ani (odvolací) jednání za účelem projednání odvolání proti usnesení o
schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty a vyúčtování odměny a
výdajů správce konkursní podstaty (§ 66a odst. 2 věta druhá ZKV)
Ze spisu se nicméně podává, že konkursní soud v daném případě rozhodl o odměně
a výdajích správce konkursní podstaty úpadce, aniž předtím projednal konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a aniž nařídil (dle § 29 odst. 3 ZKV)
jednání o konečné zprávě a vyúčtování, nesprávně se zřejmě domnívaje, že takový
postup není nutný. V souvislosti s tímto (z pohledu výše podaných závěrů
nesprávným) názorem pak konkursní soud zatížil řízení také zmatečnostní vadou
spočívající ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. v tom, že soud
byl nesprávně obsazen. Usnesení konkursního soudu ze dne 26. února 2008 totiž vydal vyšší soudní
úředník Mgr. P. N. Vzhledem k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona je „dosavadním“
právním předpisem použitelným pro toto konkursní řízení také zákon č. 189/1994
Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném do 31. prosince 2007, tj. naposledy ve znění zákona č. 216/2005 Sb. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm.
k/ posledně uvedeného zákona, nestanoví-li
zvláštní zákon jinak, může podle povahy věci předseda senátu v občanském
soudním řízení pověřit vyššího soudního úředníka provedením těchto úkonů soudu:
(...)
k) úkony v řízení konkurzním a vyrovnacím s výjimkou jednání a s výjimkou
usnesení o prohlášení konkurzu. Citované ustanovení tedy vyšším soudním úředníkům výslovně zakazuje činit v
konkursním řízení úkon soudu spočívající v jednání soudu. Nemohou proto ani
vydat rozhodnutí, o kterém zákon předpokládá, že bude vydáno jako výsledek
projednání věci při jednání soudu. Jinak řečeno, tam, kde má být konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty a
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty projednána způsobem
předjímaným ustanovením § 29 odst. 2 a 3 ZKV, nesmí usnesení o jejich schválení
vydat jiná osoba než soudce (srov. v obdobných poměrech při výkladu ustanovení
§ 10 odst. 1 písm. k/ zákona č. 189/1994 Sb. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 46/2009, uveřejněné pod číslem 113/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). A ještě jinak řečeno, byly-li účinky zrušení konkursu vyvolány usnesením,
kterým odvolací soud změnil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu
tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl a došlo-li v průběhu konkursu ke
zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, rozhoduje konkursní soud o
odměně a hotových výdajích správce konkursní podstaty na základě vyúčtování
provedeného v konečné zprávě postupem podle § 29 ZKV. Rozhodnutí o odměně a
hotových výdajích správce konkursní podstaty je v takovém případě rozhodnutím,
které se ve smyslu § 29 odst. 3 ZKV vydává po jednání (o konečné zprávě) a
které není oprávněn vydat vyšší soudní úředník. Konkursní soud se v této věci uvedenými pravidly neřídil a nápravu jeho
procesního pochybení nezjednal ani odvolací soud. Vzhledem k tomu, že k popsané zmatečnostní vadě přihlíží dovolací soud u
přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší
soud pro její existenci usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu (tedy s
výjimkou té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v
bodě I. výroku) zrušil; z týchž příčin zrušil ve stejném rozsahu i usnesení
konkursního soudu a věc potud vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.). Další dovolací argumentací se již za této situace (pro
nadbytečnost) nezabýval. V další fázi řízení konkursní soud nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud
formuloval v usnesení sp. zn. 29 Cdo 65/2007 k otázce, komu a za jakých
podmínek lze uložit povinnost k úhradě hotových výdajů správce konkursní
podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty v těch případech,
kdy byl konkurs zrušen bez pravomocného osvědčení dlužníkova úpadku. Nepřehlédne také, že na majetek dlužníka byl znovu prohlášen konkursu
(usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2009, č. j. 26 K
67/2007-303), takže jako s osobou reprezentující majetkové zájmy dlužníka (jeho
konkursní podstaty) je nutno v tomto (zrušeném) konkursu, jednat s nynější
správkyní konkursní podstaty dlužníka.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu