Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. J., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 5 odst. 1 a) a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 6/2018 ze dne 7. 11. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 trestního zákoníku, zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti let, trest vyhoštění z území ČR na dobu deseti let, peněžitý trest ve výměře celkem 100 000 Kč, a dále trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku specifikovaných.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce i stěžovatel odvolání, kdy o těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 27/2019 ze dne 30. 9. 2019 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině stěžovatele a v celém výroku o trestu, a sám uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu tresty shodného druhu i výměry, jaké mu byly uloženy soudem prvního stupně, a nad rámec těchto trestů uložil ještě trest propadnutí dalších věcí ve výroku rozsudku specifikovaných.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489 ze dne 15. 7. 2021 tak, že dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené soudy v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítl zejména, že z obsahu důkazů jednotlivě ani ve vzájemné souvislosti prý nijak nevyplynulo, jakým způsobem a zda vůbec se měl podílet na protiprávní činnosti některých spoluobviněných, pro kterou byl odsouzen. Ačkoli v obžalobě bylo uvedeno, že se měl dopustit mj. i zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písni, a) tr. zákoníku, krádež zde nebyla skutkově popsána, a skutek zde byl naopak správně kvalifikován jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku. Ze zjištění soudů údajně pouze vyplývá, že stěžovatel předložením falešného dokladu pomohl výlučně sobě, a to k uzavření nájemní smlouvy a zajištění si vlastního ubytování, které podle něj nikdy nebylo s organizovanou zločineckou skupinou ani s drogovými aktivitami jakkoli spojeno. V rozsudku soudu prvního stupně ani v rozsudku odvolacího soudu, ačkoli jde o rozhodnutí obsáhle odůvodněná, není podle stěžovatele zmíněn jakýkoliv důkaz o tom, jak se měl v rámci organizované zločinecké skupiny trestné činnosti vědomě účastnit, snad vyjma toho, že měl na falešný doklad uzavřít předmětnou nájemní smlouvu.
Stěžovatel dále také namítl, že obecné soudy hodnotily obsah odposlechů telefonní komunikace mezi M. I. a A. R. zcela proti smyslu obsahu komunikace.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že dovolání označil za zjevně neopodstatněné a meritorně se jím nezabýval, ačkoli pro takový postup nebyly dány důvody. Námitky předložené stěžovatelem v dovolání prý byly způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dle přesvědčení stěžovatele šlo o námitky zcela případné, když jimi poukazoval na konkrétní závažné vady rozhodnutí obou nižších soudů. Soudy prý pracovaly pouze s úvahami a spekulacemi na základě důkazů, které však ani ve vzájemné souvislosti nesměřovaly ke zjištění, že by stěžovatel inkriminovaným osobám jakkoli pomáhal v páchání drogové trestné činnosti.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud ve svém usnesení, napadeném ústavní stížností, podrobně reagoval na veškeré námitky stěžovatele a objasnil, proč není možné dovolání vyhovět. Není proto nutné ani vhodné, aby Ústavní soud tuto rozsáhlou právní argumentaci, obsaženou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (bod 243 a násl.) znovu jen poněkud jinými slovy opakoval.
9. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v zásadě jen opětovným vylíčením jeho obhajoby, přičemž v zásadě jde jen o skutkovou polemiku. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že podstatná část námitek, kterými dále v této ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, byla již předestřena v rámci dovolání.
10. Je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu nepochybily.
11. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu