Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kluchové, zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou, sídlem Mlýnská 298, Roudnice Nad Labem, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 635/2025-680 ze dne 31. července 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 383/2024-584 ze dne 25. října 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) PARIS, společnosti s ručením omezeným, sídlem Národní 416/37, Praha 1, a b) VILA BELLA s. r. o. v likvidaci, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") usnesením č. j. 49 EXE 1733/2018-53 ze dne 3. 10. 2018 pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Škarpu, Exekutorský úřad Praha 4 ("soudní exekutor"), provedením exekuce soudním prodejem zástavy (nemovitostí) na základě vykonatelného exekučního titulu - usnesení Okresního soudu v Trutnově č. j. 7 Nc 601/2008-431 ze dne 22. 5. 2018 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice a) vůči vedlejší účastnici b) na peněžité plnění. Návrhem ze dne 20. 7. 2023 se stěžovatelka domáhala mimo jiné zastavení exekuce. Posléze byl usnesením soudního exekutora č. j. 206 EX 3644/18-91 ze dne 26. 10. 2023 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ("městský soud") č. j. 16 Co 52/2024-122 ze dne 29. 2. 2024 udělen příklep vydražiteli na vydražených nemovitých věcech.
4. Následně obvodní soud usnesením č. j. 49 EXE 1733/2018-561 ze dne 6. 9. 2024 odmítl návrh vedlejší účastnice b) na zastavení exekuce ze dne 17. 8. 2023 (výrok I) a návrh stěžovatelky na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023 (výrok II). Obvodní soud vyložil, že za situace, kdy již bylo vydáno usnesení o příklepu, které bylo potvrzeno odvolacím soudem - byť bylo napadeno žalobou pro zmatečnost a dovoláním - nebylo ke dni vydání rozhodnutí zrušeno, a tudíž je nutno postupovat podle § 337h odst. 3 o. s. ř., podle něhož nelze po vydání usnesení o příklepu zastavit výkon rozhodnutí.
5. K odvolání vedlejší účastnice b) i stěžovatelky městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl (napadeným výrokem II).
6. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: V důsledku řetězce soudních rozhodnutí byla fakticky zbavena svého majetku, ačkoliv podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Trutnově z roku 2008 zůstala vlastníkem sporných nemovitostí, neboť kupní smlouva byla absolutně neplatná. Tvrdí, že nikdy nedala výslovný souhlas se zřízením zástavního práva, takže ani zástavní smlouva nemohla platně vzniknout. Přesto soudy v dalších řízeních vycházely z existence zástavního práva, ignorovaly závaznost rozhodnutí o jejím vlastnictví, neaplikovaly relevantní přechodná ustanovení občanského zákoníku a nepřihlédly k tomu, že kupní cena jí nebyla nikdy zaplacena, tudíž platně od smlouvy odstoupila. Současně soudy odmítly její námitku vydržení. K její námitce podjatosti rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu 21 Cdo nebylo přihlédnuto.
7. Dále namítá, že jí nebyla poskytnuta reálná soudní ochrana a možnost účinně hájit svá práva v exekučním řízení, neboť byla z tohoto řízení fakticky vyloučena, ačkoliv byla v katastru nemovitostí nadále zapsána jako vlastník. Exekutor provedl dražbu a udělil příklep, aniž bylo pravomocně rozhodnuto o jejích návrzích na odklad a zastavení exekuce, a soudy tento postup zpětně aprobovaly s poukazem na ochranu práv vedlejší účastnice a) coby věřitelky. Stěžovatelka má za to, že soudy neověřily skutková tvrzení vedlejší účastnice a). Odkazovaly ji na exekuční řízení, přestože nebyla nikdy zástavním dlužníkem. Stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3007/17
ze dne 10. 7. 2018 a nález
sp. zn. II. ÚS 502/17
ze dne 10. 1. 2018, podle nichž lze výjimečně uvažovat o zastavení exekuce i po jejím skončení. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s tím, že dovolací soud odmítl její dovolání z procesních důvodů, a tvrdí, že dovolání bylo přípustné, neboť v něm zůstala nevyřešena zásadní otázka jejího vlastnictví a zákonnosti provedené dražby.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatelka se účastní, případně účastnila, řady řízení, jimiž se snaží zvrátit prodej nemovitostí provedený v rámci exekuce, k němuž podle jejího názoru nemělo dojít, neboť nepozbyla vlastnické právo k nim. Ústavní soud však nepřehlédl, že obdobnými námitkami a souvisejícími rozhodnutími se již v minulosti zabýval v usneseních
sp. zn. I. ÚS 802/21
ze dne 26. 3. 2021 a
sp. zn. II. ÚS 2736/24
ze dne 2. 10. 2024, jimiž byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V těchto rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic protiústavního v postupu obecných soudů v řízeních o určení existence zástavního práva k předmětným nemovitostem ani v řízeních o jejich vyloučení z exekuce. Mimo jiné zdůraznil, že otázka vlastnictví předmětných nemovitostí není pro posouzení věci rozhodující; podstatné je, že bylo pravomocně rozhodnuto o existenci zástavního práva založeného platnou zástavní smlouvou a že dobrá víra zástavní věřitelky nebyla zpochybněna. Ústavní soud proto nemá důvod se od těchto dříve vyslovených závěrů - s nimiž stěžovatelka polemizuje i v nynější ústavní stížnosti - odchylovat.
12. Stěžovatelka přitom v podstatné míře pomíjí nosné důvody napadených rozhodnutí, případně je ve své argumentaci nereflektuje, a znovu otevírá otázky, které nebyly pro výsledek projednávané věci určující nebo jimiž se soudy - včetně Ústavního soudu - již zabývaly. Obecné soudy nyní založily svá rozhodnutí výlučně na tom, že návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nelze vyhovět proto, že již bylo vydáno usnesení o příklepu ve vztahu ke sporným nemovitostem. Za této situace totiž podle výslovného znění § 337h odst. 3 o. s. ř. již není možné exekuci zastavit. Z tohoto důvodu se obecné soudy nezabývaly námitkami stěžovatelky směřujícími proti zákonnosti dražby, neboť ty již nebylo možné v rámci projednávaného návrhu přezkoumávat; tyto námitky bylo případně možné uplatnit v rámci obrany proti usnesení o příklepu podle § 336k o. s. ř.
13. Nejde ani o výjimečný případ, v němž by bylo možné připustit zastavení exekuce z jiného důvodu i po jejím skončení. Takové výjimky byly v judikatuře Ústavního soudu připouštěny pouze v mimořádných situacích, zejména ve vztahu k ochraně povinných (spotřebitelů) a v případech exekucí vedených na základě nezpůsobilého exekučního titulu, typicky rozhodčích nálezů (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1536/21
ze dne 29. 9. 2021 nebo
sp. zn. I. ÚS 1343/20
ze dne 6. 4. 2021, případně stěžovatelkou odkazované usnesení
sp. zn. III. ÚS 3007/17
). V nyní posuzované věci je však situace odlišná: exekuční titul byl pravomocně vydán, jeho zákonnost ani ústavnost nebyla zpochybněna a Nejvyšší soud již přiléhavě vyložil, že neexistují důvody, které by odůvodňovaly prolomení účinků skončené exekuce. Odkaz stěžovatelky na nález
sp. zn. II. ÚS 502/17
je nepřiléhavý, neboť tento nález se týkal zcela odlišných skutkových i právních okolností, konkrétně problematiky nákladů exekuce v insolvenčním řízení.
14. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení ani ve způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, že rozhodnutí městského soudu nespočívá na otázkách, které stěžovatelka v dovolání předložila, a že některé další námitky nebyly uplatněny způsobem vyžadovaným zákonem. Nelze mu přitom vytýkat ani přepjatý formalismus, neboť se věcí zabýval i nad rámec nezbytného odůvodnění a objasnil, proč je rozhodnutí městského soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Pokud stěžovatelka namítá podjatost senátu Nejvyššího soudu 21 Cdo s odkazem na skutečnost, že tento senát rozhoduje v jejích věcech opakovaně v její neprospěch, přehlíží, že podle § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti spočívající v jeho postupu v projednávané věci ani v jeho rozhodování v jiných věcech.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu