Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kluchové, zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, sídlem Suppého 532/4, Praha 4 - Kunratice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 21 Cdo 561/2024-470 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 15 Co 91/2023-409, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, obchodní společnosti VILA BELLA s. r. o. v likvidaci, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1 - Nové město, a obchodní společnosti PARIS, společnosti s ručením omezeným, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela dne 27. 4. 2006 s první vedlejší účastnicí (obchodní společností VILA BELLA s. r. o., jejíž společnicí stěžovatelka byla, a jednou z jejích jednatelek byla její matka) kupní smlouvu o prodeji blíže určených nemovitostí v k. ú. Špindlerův Mlýn (dále jen "předmětné nemovitosti") za sjednanou kupní cenu 6 500 000 Kč, která měla být uhrazena do 10 let od podpisu této smlouvy. Dne 2. 6. 2006 uzavřela první vedlejší účastnice s Československou obchodní bankou a. s. (dále jen "ČSOB a. s.") [druhá vedlejší účastnice je právní nástupkyní ČSOB a. s.] smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, a to k zajištění pohledávek zástavního věřitele a zástavce ze smlouvy o úvěru na částku 11 000 000 Kč (ČSOB a. s. si nechala zpracovat posudek na ocenění nemovitostí až v září 2006, tj. cca tři měsíce po uzavření úvěrové smlouvy a vyčerpání podstatné části úvěru). Účinky vkladu zástavního práva vznikly dne 9. 6. 2006. Úvěr měl být použit na zaplacení kupní ceny 6 500 000 Kč a na dostavbu nemovitosti 4 500 000 Kč, která do té doby byla financována rodiči stěžovatelky - cca šlo o částku 10 000 000 Kč.
3. K návrhu stěžovatelky Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č. j. 8 C 32/2008-172 rozhodl, že výše uvedená kupní smlouva ze dne 27. 4. 2006 je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), neboť chybělo ocenění převáděných nemovitostí znaleckým posudkem a nebyl dán ani souhlas valné hromady s převodem předmětných nemovitostí.
4. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 601/2008 se ČSOB a. s. (zástavní věřitelka) žalobou podanou dne 15. 7. 2008 proti první vedlejší účastnici domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy k uspokojení její pohledávky ve výši 10 313 100,24 Kč (spolu s příslušenstvím) zajištěné zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2. 6. 2006. Okresní soud žalobě vyhověl a nařídil prodej zastavených nemovitostí.
5. Následně se stěžovatelka v řízení vedeném u okresního soudu domáhala určení, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a to za účelem výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Tvrdila, že je vlastnicí nemovitostí a že se zastavením nemovitostí nedala souhlas. V průběhu řízení dále namítala, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť vlastníky jsou její rodiče. Po přibližně jedenácti letech soudního řízení okresní soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2019 č. j. 10 C 117/2010-332 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2019 č. j. 10 C 117/2010-338 žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem zamítl. Okresní soud dovodil, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 není předmětná kupní smlouva neplatná, neboť sjednaná kupní cena byla pro společnost výhodnější. Kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí nemůže být neplatná ani pro nedostatek souhlasu valné hromady s jejím uzavřením. Okresní soud dále dovodil, že nelze přijmout závěr o vlastnickém právu stěžovatelky na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jehož účastníkem nebyl zástavní věřitel.
6. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2023 č. j. 47 Co 123/2019-355 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že za dané situace není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vlastnicí předmětných nemovitostí je první vedlejší účastnice, která uzavřela zástavní smlouvu. Okresní soud podle krajského soudu nepochybil, když neshledal důvod neplatnosti úvěrové smlouvy, kdy právě byla pohledávka zajištěna zástavním právem na nemovitostech ani žádné porušení práv ČSOB a. s. jako úvěrující vůči první vedlejší účastnici. Vyšel-li okresní soud z tvrzení stěžovatelky, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť ani ona nenabyla předmětné nemovitosti od svých rodičů platně, nemohla mít naléhavý zájem na určení neexistence zástavního práva k těmto nemovitostem.
7. Podané dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 3550/2020-414 odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve své judikatuře již dříve dovodil, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. K otázce závaznosti pravomocného rozhodnutí o určení vlastnického práva s odkazem na stávající judikaturu konstatoval, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
8. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2021
sp. zn. I. ÚS 801/21
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) byla ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020 a rozsudku krajského soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. 47 Co 123/2019 odmítnuta. Ústavní soud poukázal na to, že z ústavněprávního hlediska není podstatné to, jakým způsobem se změnila judikatura obecných soudů, ale především to, zda vlivem této změny nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud dospěl k závěru, že zatímco ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 32/2008 byla sporná kupní smlouva považována za neplatnou z důvodu rozporu s § 196a obchodního zákoníku, po změně judikatury Nejvyššího soudu se náhled obecných soudů na výklad shora uvedeného ustanovení změnil. Není přitom pochyb o tom, že tato změna měla vliv na právní a majetkové postavení stěžovatelky. Ta se domnívá, že v důsledku změny právního názoru Nejvyššího soudu bylo prolomeno její vlastnické právo a že vlastníkem dotčených nemovitostí je první vedlejší účastnice. Tak tomu však není. Podle Ústavního soudu nelze ztrácet ze zřetele, že předmětem sporu bylo posouzení toho, zda sporné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Podle Ústavního soudu dochází v dané věci ke střetu právní jistoty stěžovatelky a právní jistoty zástavní věřitelky, která poskytla první vedlejší účastnici úvěr ve výši 11 000 000 Kč. Ústavní soud zdůraznil, že v každém jednotlivém případě, kdy dochází ke změně judikatury obecných soudů, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu a z nich dovozovat míru zásahu do práv účastníků řízení. V předmětné věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by důsledky změny judikatury Nejvyššího soudu byly pro stěžovatelku natolik nepřiměřené, že by bylo možné uvažovat o zásahu do jejích základních práv a svobod.
9. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 49 EXE 1733/2018-53 pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Škarpu, Exekutorský úřad Praha 4, provedením exekuce vedené pod sp. zn. 206 EX 3644/18 prodejem nemovitých věcí (na základě vykonatelného exekučního titulu - usnesení okresního soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. 7 Nc 601/2008-431) k uspokojení pohledávky druhé vedlejší účastnice jako oprávněné vůči první vedlejší účastnici jako povinné na peněžité plnění. Usnesením ze dne 7. 9. 2023 č. j. 49 EXE 1733/2018-297 obvodní soud zamítl návrh první vedlejší účastnice na odklad exekuce ze dne 17. 8. 2023, který první vedlejší účastnice podala spolu s návrhem na zastavení exekuce.
10. Návrhem ze dne 20. 7. 2023 se stěžovatelka domáhala odkladu a zastavení exekuce. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 1. 2024 č. j. 49 EXE 1733/2018-434 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 3. 2024 č. j. 70 Co 82/2024-504 byl návrh stěžovatelky na odklad exekuce zamítnut. V uvedeném řízení byla zmíněna rovněž otázka vlastnictví nemovitostí s odkazem na výsledky soudních řízeních vedených u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 117/2010 ve spojení s řízením u krajského soudu a v rozhodnutí krajského soudu č. j. 34 ICm 1241/2020-122. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že tvrzení stěžovatelky bude exekuční soud dále prověřovat v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce.
11. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. 9. 2024 č. j. 49 EXE 1733/2018-561 byl zamítnut návrh první vedlejší účastnice (povinné) ze dne 17. 8. 2023 a stěžovatelky (která v uvedeném řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na straně povinné) na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023. Obvodní soud za situace, kdy ve věci bylo dne 26. 10. 2023 vydáno usnesení o příklepu, které bylo potvrzeno městským soudem, přičemž předmětné usnesení nebylo ke dni rozhodnutí zrušeno a v řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu dosud nedošlo k odkladu vykonatelnosti předmětného usnesení, dospěl v souladu s § 337h odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k závěru, že exekuci již k návrhům první vedlejší účastnice a stěžovatelky zastavit nelze. Oběma návrhy na zastavení exekuce se zabýval městský soud v rámci přezkumu předmětného usnesení soudního exekutora o příklepu a argumentaci první vedlejší účastnice a stěžovatelky posoudil jako nedůvodnou.
12. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2022 č. j. 26 C 188/2018-355 obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitých věcí z exekuce prodejem nemovitých věcí vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Škarpou, Exekutorský úřad Praha 4 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto obvodní soud rozhodl o nároku stěžovatelky odůvodněném tvrzením, že rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008 bylo pravomocně rozhodnuto o jejím vlastnickém právu k předmětným nemovitostem po zjištění, že při prodeji těchto nemovitostí první vedlejší účastnici nebyl respektován § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a kupní smlouva je tak absolutně neplatná. Od uzavřené kupní smlouvy navíc v roce 2013 platně odstoupila. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem stěžovatelka i vydržela, neboť byla jako vlastník zapsána a tyto nemovitosti tak považovala oprávněně za své vlastnictví od roku 2008, resp. od roku 2009.
13. Obvodní soud dovodil, že odstoupení stěžovatelky od kupní smlouvy ze dne 27. 4. 2006 z důvodu nezaplacení kupní ceny je nedůvodné, neboť kupní cena stěžovatelce zaplacena byla. Obvodní soud posoudil odstoupení od kupní smlouvy jako promlčené, neboť jej stěžovatelka učinila po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby. Tvrdila-li stěžovatelka, že při prodeji předmětných nemovitostí první vedlejší účastnici nebyl respektován § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a kupní smlouva ze dne 27. 4. 2006 je proto neplatná, neshledal obvodní soud, vycházeje z nejnovější judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 a ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1780/2008) uvedený závěr správným. Uzavřel, že nedostatek ocenění převáděných nemovitostí znaleckým posudkem ani nedostatek souhlasu valné hromady s převodem nemovitostí za zjištěných okolností neplatnost kupní smlouvy ze dne 27. 4. 2006 nezpůsobil, neboť sjednaná kupní cena byla pro společnost výhodnější, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem ze dne 10. 9. 2006 a obě společnice kupní smlouvu podepsaly a svým podpisem na kupní smlouvě projevily s jejím obsahem souhlas. První vedlejší účastnice platně nabyla předmětné nemovitosti a byla oprávněna uzavřít smlouvu s ČSOB a. s.
14. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí současně poukázal na to, že v řízení o návrhu na soudní prodej zastavěných nemovitostí vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 Nc 601/2008 Nejvyšší soud v kasačním usnesení ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3957/2010 poukázal na to, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že pravomocný rozsudek okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 8 C 32/2008-172 byl vydán v řízení, jehož účastníky byla stěžovatelka i první vedlejší účastnice, a že zástavní věřitelka se tohoto řízení neúčastnila (není ani právním nástupcem některého z účastníků řízení), není pro ni závazný. Vůči zástavní věřitelce proto nelze vycházet ze závěru, že by bylo prokázáno vlastnictví stěžovatelky k předmětným nemovitostem, neboť o jejím vlastnictví bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu; ve skutečnosti ji lze (ve vztahu k zástavní věřitelce) pokládat za vlastnici předmětných nemovitostí jen tehdy, budou-li v tomto řízení prokázány (nebo jinak vyjdou najevo) skutečnosti, které umožní přijmout právní závěr o jejím vlastnickém právu. V řízení o soudním prodeji zástavy lze podle judikatury soudů přihlédnout též k neplatnosti smluv, vyšla-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009). Obvodní soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka měla k předmětným nemovitostem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
15. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl uvedený napadený rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí okresního soudu nenabyla a od uzavřené kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny platně neodstoupila. Uzavřel, že je proto správný závěr obvodního soudu, že žaloba důvodná není. Za situace, kdy je stěžovatelka zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, na nichž vázne zástavní právo a byl vydán exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitostí, má stěžovatelka postavení povinného v exekučním řízení a její námitky by měly být posouzeny jako návrh na zastavení exekuce.
16. Městský soud dále dovodil, že tvrdí-li stěžovatelka, že kupní smlouva uzavřená mezi ní jako prodávající a první vedlejší účastnicí jako kupující by "měla být posuzována podle zákona i judikatury, účinné ke dni prodeje", že "judikaturní výklad, vydaný až v roce 2012, nelze použít při posuzování právních skutečností, které nastaly šest let před jeho vydáním", že "podle judikatury existující v době uzavírání předmětných smluv (2006) byla rozhodovací praxe soudů ve vztahu k § 196a obchodního zákoníku sjednocená", přičemž soudy "dospěly k závěru, že § 196a odst. 3 a § 193 odst. 2 obchodního zákoníku jsou kogentními normami a jakákoliv smlouva, uzavřená bez náležitostí v nich uvedených, je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem" a že "v jejím případě mělo být rozhodnutí okresního soudu o určení vlastnictví závazné i pro další řízení, pokud nebyly tvrzeny nové skutečnosti, a prokázán jiný skutkový stav", byla tato otázka již vyřešena Nejvyšším soudem v řízení o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 117/2010. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, vydané ve věci téže stěžovatelky, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustálené praxe při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Současně platí, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
17. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že problematika účinků sporné kupní smlouvy ze dne 27. 4. 2006, jakož i problematika účinků rozsudku okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008 byla řešena v různých řízeních (většinou za účasti stěžovatelky) opakovaně a především konzistentně, a její nynější řešení je v souladu s rozhodnutími v těchto věcech vydanými. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je ve vztahu k řešení stěžovatelkou vytknutých otázek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby uvedené otázky byly řešeny jinak.
18. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že již opakovaně rozhodoval, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, kdy jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na to, že ve vztahu ke stěžovatelce bylo vše vysvětleno již v usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2021
sp. zn. I. ÚS 802/21
.
19. Nejvyšší soud se dále v napadeném rozhodnutí zabýval problematikou závaznosti rozsudku okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008 o určení vlastnictví stěžovatelky k předmětným nemovitostem a poukázal na to, že podle § 159a odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku - nestanoví-li zákon jinak - závazný jen pro účastníky řízení. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Nebyla-li druhá vedlejší účastnice (popř. její právní předchůdce) účastnicí řízení, je správný závěr městského soudu, že v tomto řízení není vázán rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 8 C 32/2008-172 o určení vlastnictví stěžovatelky k předmětným nemovitostem, a že tuto otázku si může (musí) v tomto řízení posoudit sám. Dodal, že ve vztahu k této otázce se stejným způsobem vyjádřil Nejvyšší soud v již zmiňovaném usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, ve kterém vyslovil, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
20. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když si neověřily skutková tvrzení zástavní věřitelky, která nejsou ničím prokázána. Soudy v tomto řízení převzaly právní názory a neúplně zjištěný skutkový stav z předchozích řízení, aniž by zkoumaly platnost všech smluv samostatně. Stěžovatelka namítá, že soudy se nevypořádaly se zjištěními soudů učiněnými v jiných řízeních v této věci, když nebylo prokázáno, že by stěžovatelce byla zaplacena kupní cena.
21. Stěžovatelka zpochybňuje princip incidentní retrospektivy, který vede k porušování práva na spravedlivý proces. Případ stěžovatelky je specifický. Soudy odkazovaly na změnu judikatury ohledně § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, k níž došlo v roce 2012 (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009) a konstatovaly, že podle nové judikatury by byla kupní smlouva mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí považována za platnou. Dovodily, že stěžovatelka není vlastníkem sporných nemovitostí a exekuci proto nebrání žádné její právo. Odkazovaly na početná rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž má být nová judikatura uplatňována retrospektivně, necitovaly však příslušné nálezy komplexně. Zejména se nevypořádaly s názorem Ústavního soudu, podle kterého je třeba ke změně rozhodovací soudní praxe přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Ústavní soud rovněž vycházel z předpokladu, že nová judikatura pouze vykládá existující nejasnosti v zákoně, ale nenahrazuje nebo přímo nepopírá vlastní text zákona.
22. Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 není podle stěžovatelky judikaturním výkladem nejasného právního ustanovení, ale popřením jasné kogentní normy (popř. zavedením nové právní úpravy "v izolované právní otázce téměř dva roky před datem, kdy měla vstoupit v platnost"). Vydání tohoto rozhodnutí představovalo porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Platný zákon lze změnit pouze v řádném legislativním procesu, nikoli judikaturním "výkladem". Stěžovatelka poukazuje na to, že v každém jednotlivém případě, kdy dochází ke změně judikatury obecných soudů, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu, a z nich dovozovat míru zásahu do práv účastníků řízení. To se v tomto případě nestalo.
23. Za závažný zásah do vlastnického práva a práva na soudní ochranu považuje stěžovatelka vyloučení z exekučního řízení. Soudy v exekučním řízení odmítly účast stěžovatelky v exekučním řízení s tím, že není účastníkem exekučního řízení ve smyslu § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Došlo tak k protiprávní dražbě bez její účasti, věc je z důvodu dovolání první vedlejší účastnice u Nejvyššího soudu, likvidátorka společnosti uznává rozhodnutí soudu o určení vlastnictví a brojí proti nelegálnímu přístupu soudního exekutora pod tlakem druhé vedlejší účastnice. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy ji odmítly považovat za účastnici řízení pouze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009. Stěžovatelka podala vedle návrhu na zastavení exekuce rovněž opakovaně návrh na odklad exekuce, avšak podle exekučního soudu stěžovatelka není účastníkem tohoto řízení, ačkoliv je jako vlastník dosud v katastru nemovitostí zapsána.
24. Stěžovatelka uvádí, že má důvodné podezření, že jde o obcházení zákona a hrozí závažný zásah do jejího vlastnictví, protože podle § 337h odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. l exekučního řádu již po vydání usnesení o příklepu nelze zastavit výkon rozhodnutí. Stěžovatelka se v souvislosti s "pochybným" postupem soudů (zřetelná snaha exekuci urychlit i za cenu porušení základních procesních předpisů) obává, že dříve než bude rozhodnuto s konečnou platností o jejím vlastnictví podle zákonných ustanovení a nikoliv výkladu soudů k zákonu, může být v souvislosti s rozhodnutím o příklepu její vlastnické právo nahrazeno právem nového vlastníka na základě příklepu v exekučním řízení.
25. Pro úplnost stěžovatelka poukazuje na porušení § 140 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), protože exekuce byla nařízena v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku stěžovatelky, a dokonce Vrchní soud v Praze odmítl odvolání druhé vedlejší účastnice proti výroku IV. usnesení krajského soudu, který v insolvenčním řízení osvobodil stěžovatelku od placení všech pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále od pohledávek, ke kterým se nepřihlíželo, a od pohledávek, které věřitelé nepřihlásili, ačkoli tak učinit měli s tím, že se toto vztahuje i na pohledávky, které vznikly s vymáháním přihlášených i nepřihlášených pohledávek věřitelů, jakož i na ručitele a jiné osoby které měly vůči stěžovatelce pro tyto pohledávky právo postihu. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 564/22
ústavní stížnost druhé vedlejší účastnice odmítl pro nepřípustnost.
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
27. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
28. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
29. V nyní posuzované věci stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecné soudy zamítly její návrh na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce. Soudy podle stěžovatelky nesprávně posoudily otázku jejího vlastnického práva k těmto nemovitostem, když při svém rozhodování přihlížely k rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným až po vynesení rozsudku okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008, kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví stěžovatelky k předmětným nemovitostem. Zatímco ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 32/2008 byla sporná kupní smlouva ze dne 27. 4. 2006 považována za neplatnou z důvodu rozporu s § 196a obchodního zákoníku, po změně judikatury Nejvyššího soudu se náhled obecných soudů na výklad shora uvedeného ustanovení změnil.
30. Městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že účelem vylučovací žaloby podle § 267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), který byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného. Obvodní soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka měla k předmětným nemovitostem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a proto žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce jako nedůvodnou zamítl. Městský soud se s uvedeným závěrem obvodního soudu ztotožnil. Konstatoval, že z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí okresního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008 nenabyla a od uzavřené kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny platně neodstoupila. Podle městského soudu je tak správný závěr obvodního soudu, že žaloba na vyloučení předmětných věcí z exekuce důvodná není.
31. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 117/2010 o určení nezatížení předmětných nemovitostí zástavním právem vyšel krajský soud ze zjištění učiněných okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že podle novější judikatury je třeba považovat kupní smlouvu ze dne 27. 4. 2006 uzavřenou mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí za platnou. Neplatnost kupní smlouvy nezpůsobil nedostatek ocenění převáděných nemovitostí znaleckým posudkem ani nedostatek souhlasu valné hromady s převodem nemovitostí. Sjednaná kupní cena odpovídala tržní ceně, resp. byla cenou pro první vedlejší účastnici ještě výhodnější. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí první vedlejší účastnici. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že od sporné kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny odstoupila. Podle závěrů krajského soudu nelze akceptovat závěr o vlastnickém právu stěžovatelky na základě pravomocného rozhodnutí okresního soudu sp. zn. 8 C 32/2008, jehož účastníkem nebyl zástavní věřitel. Následně uzavřená smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2. 6. 2006, kterou uzavřela ČSOB a. s. jako zástavní věřitel s první vedlejší účastnicí (vlastníkem nemovitostí) jako zástavním dlužníkem, je také platná. O existenci zástavního práva, resp. o platnosti zástavní smlouvy bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 117/2010. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl (usnesení ze dne 19. 5. 2021
sp. zn. I. ÚS 802/2021
).
32. Ve výše uvedeném řízení o nezatížení předmětných nemovitostí zástavním právem (o určení existence zástavního práva) tedy byla vyřešena otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem, jakož i otázka existence zástavního práva k předmětným nemovitostem. V tomto řízení bylo přitom rozhodnuto ve vztahu ke všem účastníkům řízení, neboť se ho účastnila stěžovatelka, první vedlejší účastnice (zástavní dlužník) i ČSOB a. s. (zástavní věřitel, právní předchůdce druhé vedlejší účastnice). Soudy jsou tak rozhodnutími obecných soudů vydanými v tomto řízení vázány.
33. Obecné soudy v nyní posuzované věci žalobu stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitých věcí z exekuce zamítly, neboť dospěly k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Není-li stěžovatelka vlastníkem předmětných nemovitostí, nemůže se domáhat vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce.
34. Ústavní soud poukazuje na to, že pro nyní posuzovanou věc je významná především skutečnost, že exekuce je vedena prodejem předmětných (zastavených) nemovitých věcí, když soudní prodej zástavy nařídil okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 601/2008. O existenci zástavního práva bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 117/2010. Otázka vlastnictví předmětných nemovitostí tedy není v posuzované věci rozhodující, podstatné je především to, že v řízení před obecnými soudy bylo pravomocně rozhodnuto, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem na základě platné zástavní smlouvy. Stěžovatelka se tak (ať již je vlastníkem předmětných nemovitostí či nikoli) nemůže domáhat vyloučení těchto nemovitostí z exekuce vedené prodejem nemovitostí, neboť tyto jsou zatíženy zástavním právem na základě platné smlouvy.
35. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že již ve zmíněném usnesení ze dne 19. 5. 2021
sp. zn. I. ÚS 801/21
vydaném ve věci téže stěžovatelky v řízení o rčení existence zástavního práva Ústavní soud zdůraznil, že předmětem sporu bylo posouzení toho, zda sporné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, nejde tedy o otázku vlastnictví. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud poukázal na to, že v této věci dochází ke střetu právní jistoty stěžovatelky a právní jistoty zástavní věřitelky, která poskytla první vedlejší účastnici úvěr ve výši 11 000 000 Kč. Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování této míry zásahu nelze odhlížet od toho, že v době prodeje nemovitosti první vedlejší účastnici byla společnicí této společnosti stěžovatelka, přičemž její matka působila v roli jednatelky. Není tedy pochyb o tom, že to byla právě stěžovatelka, kdo měl vliv na obsah kupní smlouvy mezi ní a první vedlejší účastnicí, a kdo mohl zásadním způsobem ovlivnit jak výši úvěru, tak i to, komu budou peněžní prostředky z poskytnutého úvěru poukázány. Ústavní soud konstatoval, že proti tomu stojí právní jistota zástavní věřitelky, jejíž dobrá víra nebyla v soudním řízení zpochybněna. Stěžovatelka jí sice klade k tíži, že se nechovala jako řádný hospodář, jemuž musí být následky nedodržení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku známé, nicméně toto ustanovení sloužilo primárně k tomu, aby nebyl nadhodnocován majetek nabývaný společností od společníka.
36. Ústavní soud v tomto usnesení přiléhavě shrnul, že stěžovatelka se ve své podstatě domáhá toho, aby nemovitosti "v jejím vlastnictví" (resp. snad v jejím vlastnictví, neboť z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že vlastníkem nemovitosti jsou podle stěžovatelky její rodiče) nebyly zatíženy zástavním právem ve prospěch ČSOB a. s., která poskytla společnosti, jejíž je stěžovatelka společnicí, nesplacený úvěr. Podle Ústavního soudu by se však stěžovatelka tímto postupem dostávala ve vztahu k zástavní věřitelce do nedůvodně výhodnějšího postavení. Takto nevyvážené uspořádání vztahu nelze považovat za spravedlivé. Uvedené závěry platí i pro nyní posuzovanou věc, ve které je předmětem posouzení relevance návrhu stěžovatelky na vyloučení předmětných věcí z exekuce vedené prodejem zástavy.
37. Námitku stěžovatelky týkající se porušení § 140 písm. e) insolvenčního zákona odůvodněnou tím, že exekuce byla nařízena v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku stěžovatelky, posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou, neboť tato nebyla předmětem posouzení v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka ji ve svém odvolání nenamítala a soudy se jí proto v předmětném řízení nezabývaly. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti se proto uvedenou námitkou nemohl zabývat ani Ústavní soud.
38. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
39. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
40. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu