USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Suppého č. 532/4, proti žalované PARIS, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, IČO 45278032, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 188/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023, č. j. 15 Co 91/2023-409, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Staňka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43.
nemovitých věcí z exekuce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně „vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově nenabyla a od uzavřené kupní smlouvy pro nezaplacení ceny platně neodstoupila“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; žalovaná navrhla jeho odmítnutí pro jeho zjevnou nepřípustnost.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknutých otázek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak.
7. Především dovolací soud považuje za vhodné předeslat, že problematika účinků sporné kupní smlouvy ze dne 27. 4. 2006, jakož i problematika účinků rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 10. 2008, č. j. 8 C 32/2008-172, byla řešena v různých řízeních (většinou za účasti – ať již přímé či vedlejší – zdejší žalobkyně) opakovaně a především konzistentně, a její nynější řešení je v souladu s rozhodnutími v těchto věcech vydanými; dovolatelka pouze vesměs opakuje argumentaci již použitou v těchto řízeních.
8. K jednotlivým otázkám předneseným dovolatelkou lze uvést následující.
9. Nejvyšší soud již opakovaně rozhodl, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3450/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2542/2019, a ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, či v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.). Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, nebo ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, kdy jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení.
10. Z recentních rozhodnutí lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2582/2022, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1274/2024.
11. Je evidentní, že judikatura k uvedené problematice je dlouhodobě konzistentní a aprobovaná i v ústavněprávní rovině; ostatně ve vztahu ke zdejší dovolatelce bylo vše vysvětleno již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3550/2020; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 802/21.
12. K problematice závaznosti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 10. 2008, č. j. 8 C 32/2008-172, o určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem.
13. Podle ustanovení § 159a odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku – nestanoví-li zákon jinak – závazný jen pro účastníky řízení. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, a ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004, z recentních rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2021).
14. Pakliže zdejší žalovaná (popř. její právní předchůdce) nebyla účastnicí řízení, je správný závěr odvolacího soudu, že v tomto řízení není vázán rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 10. 2008, č. j. 8 C 32/2008-172, o určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem, a že tuto otázku si může (musí) v tomto řízení posoudit sám; ostatně i ve vztahu k této otázce se stejně vyjádřil Nejvyšší soud v již zmiňovaném usnesení ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3550/2020.
15. Uvedené námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.
16. Další otázky (námitky), jak je žalobkyně přednáší v dovolání (srovnej bod 24. obsahu dovolání), přípustnost dovolání nezakládají, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno, popř. k žalobkyní předneseným závěrům odvolací soud vůbec nedospěl.
17. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
19. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu