21 Cdo 3957/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavní věřitelky Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze
5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti zástavní dlužnici K. K., zastoupené
JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č.
1808/3, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.
zn. 7 Nc 601/2008, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. května 2010 č.j. 26 Co 125/2010-167, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11.
prosince 2009 č.j. 7 Nc 601/2008-124 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Trutnově k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne
15.7.2008 proti společnosti VILA BELLA s.r.o. se sídlem v Praze 1, Na Poříčí
1071/17, IČO 27441814, domáhala, aby k uspokojení její pohledávky ve výši
10.313.100,24 Kč spolu s úrokem ve výši 6,53% ročně z částky 10.094.130,- Kč
ode dne 9.7.2008 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 20% ročně z částky
10.097.726,41 Kč ode dne 9.7.2008 do zaplacení, "zajištěné zástavním právem dle
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 2356/06/5270 ze dne
2.6.2006", soud nařídil prodej zastavených nemovitostí, a to "rozestavěné
budovy na pozemku st. parc. č. 528 - rodinný dům, pozemku st. parc. č. 528 -
zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 1052 - ostatní plocha, vše
zapsané na listu vlastnictví č. 1085 pro katastrální území a obec Š. M., okres
T., u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště T.".
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 2.6.2006 uzavřela smlouvu o úvěru se
společností VILA BELLA s.r.o., na základě níž poskytla této společnosti účelový
úvěr ve výši 11.000.000,- Kč, že pohledávka nebyla řádně splácena a že proto
"využila svého oprávnění a ke dni 4.7.2008 učinila úvěr splatným". Pohledávka z
úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví společnosti
VILA BELLA s.r.o. podle zástavní smlouvy k nemovitostem, kterou uzavřela s
touto společností dne 2.6.2006; vklad zástavního práva byl povolen s právními
účinky ke dni 9.6.2006.
Společnost VILA BELLA s.r.o. namítala, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu
v Trutnově ze dne 29.10.2008 č.j. 8 C 32/2008-172 bylo určeno, že vlastníkem
zastavených nemovitostí je K. K., neboť je pro rozpor s ustanovením § 196a
odst.3 obchodního zákoníku neplatná kupní smlouva ze dne 27.4.2006, podle níž
společnost VILA BELLA s.r.o. nemovitosti nabyla.
Okresní soud v Trutnově - poté, co usnesením ze dne 1.6.2009 č.j. 7 Nc
601/2008-96, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
7.8.2009 č.j. 20 Co 269/2009-115, ve smyslu ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř.
připustil, aby z řízení vystoupila VILA BELLA s.r.o. a aby na její místo
vstoupila K. K. - usnesením ze dne 11.12.2009 č.j. 7 Nc 601/2008-124 žalobě
vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce
na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Dovodil, že zástavní věřitelka poskytla
společnosti VILA BELLA s.r.o. úvěr na koupi rozestavěného penzionu a jeho
dostavbu ve výši 11.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky s ní uzavřela
smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 2356/06/5270, podle níž
bylo do katastru nemovitostí vloženo k předmětným nemovitostem zástavní právo
ke dni 9.6.2006. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne
29.10.2008 č.j. 8 C 32/2008-172 bylo určeno, že výlučným vlastníkem předmětných
nemovitostí je zástavní dlužnice, s odůvodněním, že smlouva, kterou byly
nemovitosti prodány zástavní dlužnicí (jako prodávající) společnosti VILA BELLA
s.r.o. (jako kupující), je v důsledku porušení ustanovení § 196a odst. 3
obchodního zákoníku absolutně neplatná. Protože cizí nemovitá věc může být dána
do zástavy jen se souhlasem vlastníka, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že
zástavní dlužnice sice ke zřízení zástavního práva souhlas nedala, ale že "v
době uzavření zástavní smlouvy zástavní věřitelka postupovala podle údajů v
katastru nemovitostí a zástavní smlouvu uzavřela se společností VILA BELLA
s.r.o., která byla zapsána jako vlastník, že tedy zástavní věřitelka jednala v
dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit"; zástavní právo k
nemovitostem proto "v daném případě vzniklo, byť po uzavření zástavní smlouvy
vyšlo najevo, že ji zástavní věřitelka uzavřela s nevlastníkem". Zástavní
věřitelka se proto důvodně domáhá uspokojení své pohledávky ze zástavy.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne
18.5.2010 č.j. 26 Co 125/2010-167 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovodil, že zástavní věřitelka poskytla společnosti VILA BELLA s.r.o. úvěr ve
výši 11.000.000,- Kč, že zástavní věřitelka "osvědčila rovněž existenci
zástavního práva" a i to, že zástavní dlužnice "je jako vlastník zastavených
nemovitostí zástavním dlužníkem". I když byla dne 2.6.2006 dána do zástavy cizí
věc, neboť společnost VILA BELLA s.r.o. nebyla vlastníkem předmětných
nemovitostí, odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by ke vzniku
zástavního práva k cizí nemovité věci postačovala bez ohledu na neplatnou
zástavní smlouvu dobrá víra zástavního věřitele, když právní úprava účinná ode
dne 1.1.2001 předchozí právní režim (uvedený v ustanovení § 151d občanského
zákoníku) nepřevzala, a že ke zřízení zástavního práva vůči cizí nemovité věci
je třeba souhlasu vlastníka (§ 161 odst. 2 občanského zákoníku). Ze zjištění
soudu prvního stupně (o tom, že zástavní dlužnice prodala předmětné nemovitosti
dne 27.4.2006 společnosti VILA BELLA s.r.o., která vznikla dne 14.4.2006, že
zástavní dlužnice K. K. je dcerou jedné z jednatelek společnosti E. K. a jednou
ze společnic společnosti VILA BELLA s.r.o. a že zástavní dlužnice jako jedna ze
společnic souhlasila se zastavením nemovitostí, když její "postavení a vůli
jako jedné ze společnic a zároveň jako vlastníka nemovitostí nelze dělit a
rozlišit") odvolací soud dospěl k závěru, že "zástavní dlužnice souhlasila s
tím, že sporné nemovitosti budou dány do zástavy a že jako jedna ze společnic
souhlasila se smlouvou zřizující zástavní právo k části podniku, za kterou byly
považovány předmětné nemovitosti". Zástavní věřitelka má proto právo na
uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání.
Namítla, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 2.6.2006 č. 2356/06/5270
je neplatná, neboť byla uzavřena "nevlastníkem" a "předmětem zástavy je cizí
věc". Smlouvu podepsala její matka jako jednatelka společnosti VILA BELLA
s.r.o. (a nikoliv jako osoba fyzická a matka zástavní dlužnice, kterou na
základě plné moci ze dne 18.2.2003 zastupovala před vznikem společnosti a před
prodejem nemovitostí), zástavní dlužnice k uzavření této zástavní smlouvy nikdy
nedala souhlas a nařízení prodeje zástavy cizí věci bez výslovného souhlasu
vlastníka se zřízením zástavy je v rozporu se zákonem. Generální plná moc,
kterou zástavní dlužnice udělila své matce dne 18.2.2003, zanikla odvoláním dne
27.4.2006 ještě před podpisem kupní smlouvy. Zástavní dlužnice se po založení
společnosti VILA BELLA s.r.o. jednání o uzavření úvěrové smlouvy neúčastnila, v
rozhodné době se za vlastníka nemovitostí nepovažovala, neboť měla za to, že
nemovitosti prodala, a nemohla tedy dát výslovný souhlas se zástavou těchto
nemovitostí. Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Domnívá se, že
dovolání není přípustné, neboť dovolatelka v něm neuvádí, v čem spatřuje
zásadní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Zástavní dlužnice dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto
směru dovolatelka nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst.2 a
§ 242 odst.3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zástavní
věřitelka poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 2.6.2006 č. 2355/06/5270
společnosti VILA BELLA s.r.o. úvěr na koupi rozestavěného Penzionu Vila Bella a
jeho dostavbu ve výši 11.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky jí
společnost VILA BELLA s.r.o. dala smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne
2.6.2006 č. 2356/06/5270 do zástavy předmětné nemovitosti, ohledně kterých byla
v Katastru nemovitostí ČR evidována jako jejich vlastník. Zástavní dlužnice
podala u Okresního soudu v Trutnově proti společnosti VILA BELLA s.r.o. dne
4.2.2008 žalobu o určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a rozsudkem
Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.10.2008 č.j. 8 C 32/2008-172, který nabyl
(podle potvrzení ve spise) právní moci dne 9.12.2008 (odvolání žalované proti
tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.3.2009
č.j. 38 Co 40/2009-202 odmítnuto), bylo její žalobě vyhověno; okresní soud svůj
rozsudek odůvodnil tím, že zástavní dlužnice je vlastníkem předmětných
nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 27.4.2006, kterou je prodala
společnosti VILA BELLA s.r.o., je neplatná z důvodu, že zástavní dlužnice (jako
společník obchodní společnosti VILA BELLA s.r.o.) v rozporu s ustanovením §
196a odst.3 obchodního zákoníku uzavřela se společností VILA BELLA s.r.o. kupní
smlouvu, aniž by prodávané nemovitosti ocenil znalec jmenovaný soudem a aniž by
s kupní smlouvou vyslovila souhlas valná hromada společnosti VILA BELLA s.r.o.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení
právních otázek, kdo je ve smyslu ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř. účastníkem
řízení o soudní prodej zástavy jako zástavní dlužník a zda bylo ve smyslu
ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k nemovitosti tehdy,
bylo-li posléze pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož
účastníkem nebyl zástavní věřitel, určeno, že vlastníkem zástavy byla v době
zastavení jiná osoba než zástavce. Protože první z uvedených otázek byla soudy
posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože druhá z nich dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 94 odst.2 o.s.ř. jsou účastníky řízení navrhovatel a ti,
které zákon za účastníky označuje.
V řízení o soudním prodeji zástavy jsou podle ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř.
účastníky řízení zástavní věřitel a zástavní dlužník.
Účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se zakládá podle ustanovení § 94
odst.2 o.s.ř., neboť zákon označuje (v ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř.) za
účastníky tohoto řízení zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Zástavním
věřitelem se jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy rozumí ten, kdo
podal u soudu žalobu na nařízení prodeje zástavy a kdo v ní o sobě tvrdí, že má
pohledávku, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na zástavě, jejíž
soudní prodej navrhuje. Zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním
prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji navržené zástavy. Zatímco
vymezení zástavního věřitele jako účastníka tohoto řízení se zakládá čistě
procesním způsobem (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003
sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), účastenství zástavního dlužníka odráží
hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo
doloženo, kdo je (skutečným) vlastníkem zástavy, a aby za účelem uspokojení
zajištěné pohledávky byl použit výtěžek zpeněžení zástavy jen tehdy, byl-li
nařízen a proveden soudní prodej zástavy vůči tomu, jehož vlastnictví zástavy
bylo prokázáno nebo alespoň doloženo.
I když je zástavní věřitel povinen označit v žalobě na soudní prodej zástavy
jako účastníka řízení zástavního dlužníka, soud s ním jedná jako s účastníkem
řízení jen do té doby, dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji
navržené zástavy svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je
ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník,
není to důvodem k zamítnutí žaloby, popřípadě k záměně účastníka řízení
postupem podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř., nebo, došlo-li ke změně ve
vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví ve
smyslu ustanovení § 107a o.s.ř.; soud začne jednat jako s účastníkem řízení s
touto (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je
vlastníkem zástavy. O tom, zda se někdo jiný stal účastníkem řízení o soudním
prodeji zástavy jako zástavní dlužník nebo že jím přestal být, soud nevydává
zvláštní rozhodnutí; jeho závěr o osobě zástavního dlužníka jako účastníka
řízení o soudním prodeji zástavy se projeví v tom, že soud s určitou osobou
jedná jako s účastníkem řízení (zástavním dlužníkem) nebo že s ní přestane
jednat, jakmile vyjde najevo, že bylo prokázáno nebo jinak doloženo vlastnictví
k zástavě u jiné osoby. S otázkou, u koho bylo vlastnictví k zástavě prokázáno
nebo jinak doloženo, se soud vždy vypořádá v odůvodnění usnesení o nařízení
soudního prodeje zástavy, popřípadě též jiného usnesení, kterým se řízení o
soudním prodeji zástavy končí (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 623/2007, které bylo
uveřejněno pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
V projednávané věci zástavní věřitelka podala žalobu o soudní prodej zástavy
proti společnosti VILA BELLA s.r.o., která byla (podle jejího tvrzení)
vlastníkem předmětných nemovitostí. Podáním ze dne 14.4.2009 zástavní věřitelka
"s ohledem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.10.2008
č.j. 8 C 32/2008-172" navrhla, aby "na straně žalovaného byla soudem připuštěna
záměna účastníka řízení tak, že na straně žalovaného tak nadále bude vystupovat
jen paní K. K."; usnesením soudu prvního stupně ze dne 1.6.2009 č.j. 7 Nc
601/2008-96, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 7.8.2009 č.j. 20 Co
269/2009-115, bylo tomuto návrhu ve smyslu ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř.
vyhověno. Uvedeným postupem ovšem - jak vyplývá z výše uvedeného - nemohlo
dojít ke změně v osobě zástavního dlužníka jako účastníka tohoto řízení. Soudy
správně měly pokládat - aniž by o tom vydávaly zvláštní rozhodnutí - za
zástavního dlužníka jako účastníka řízení toho, o němž by zástavní věřitelka ve
smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doložila, že je vlastníkem zástavy. Tím,
že osobu zástavního dlužníka jako účastníka tohoto řízení vymezily (změnily)
postupem podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř., popřely v rozporu se zákonem to,
že účastenství zástavního dlužníka se nezakládá procesním způsobem, ale že jen
odráží hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152
občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas
splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li
splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své
pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy
(§ 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního
věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (§ 165a odst. 1
občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným
usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která
začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle
ustanovení § 251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí
se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (§ 338a odst. 1 o.s.ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro
nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy
osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň
jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami
vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno
pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). To, že v řízení o soudním
prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení,
samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny
jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno.
Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve
druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí
prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním
věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační)
žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o.s.ř.
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004,
které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2005).
Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby,
která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne
zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji
přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1
občanského zákoníku). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo
nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do
zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo
neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné
majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví
(§ 161 odst. 2 občanského zákoníku).
Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že zástavní smlouvu je oprávněn
(legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li
někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník
věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby.
Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím
vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem
toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li
zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné
věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná,
neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku). Na základě
neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li
to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla
při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy,
byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že
zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48
v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava - jak je nepochybné z
ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto podmínek
vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1
občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná
věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2
občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno (platné) zřízení
zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl
oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána.
Soudy dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti jsou (a v době zastavení byly)
ve vlastnictví zástavní dlužnice, neboť její vlastnictví bylo určeno
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.10.2008 č.j. 8 C
32/2008-172. Nevzaly však přitom náležitě v úvahu ustálenou judikaturu soudů o
tom, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen
pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem
tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo
jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu
bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168
v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Vzhledem k tomu, že pravomocný
rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.10.2008 č.j. 8 C 32/2008-172 byl
vydán v řízení, jehož účastníky byla zástavní dlužnice a společnost VILA BELLA
s.r.o. a že zástavní věřitelka se tohoto řízení neúčastnila (a samozřejmě není
ani právním nástupcem některého z účastníků řízení), není pro ni závazný. Vůči
zástavní věřitelce proto nelze vycházet ze závěru, že by bylo prokázáno
vlastnictví zástavní dlužnice k předmětným nemovitostem, neboť o jejím
vlastnictví bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu; ve skutečnosti ji
lze (ve vztahu k zástavní věřitelce) pokládat za vlastnici předmětných
nemovitostí jen tehdy, budou-li v tomto řízení prokázány (nebo jinak vyjdou
najevo) skutečnosti, které umožní přijmout právní závěr o jejím vlastnickém
právu. V řízení o soudním prodeji zástavy lze podle judikatury soudů
přihlédnout též k neplatnosti smluv, vyšla-li z obsahu smlouvy nebo jinak za
řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Odvolací soud z výsledků řízení dovodil, že zástavní dlužnice sice nedala
předmětné nemovitosti do zástavy k zajištění pohledávky zástavní věřitelky z
úvěru poskytnutého společnosti VILA BELLA s.r.o., že však se zastavením
nemovitostí souhlasila. I kdyby bylo v tomto řízení stanoveno, že předmětné
nemovitosti byly v době zastavení ve vlastnictví zástavní dlužnice, není možné
s tímto závěrem odvolacího soudu souhlasit.
Odvolací soud dovodil souhlas zástavní dlužnice se zastavením předmětný
nemovitostí z toho, že "jako jedna ze společnic společnosti VILA BELLA s.r.o.
souhlasila se smlouvou zřizující zástavní právo k části podniku, za kterou byly
považovány sporné nemovitosti", že "postavení a vůli" K. K. "jako jedné ze
společnic a zároveň jako vlastníka sporných nemovitostí nelze dělit a rozlišit"
a že "je možno považovat za osvědčené, že souhlasila se zástavou i jako
vlastník nemovitostí". Z toho, že zástavní dlužnice v rozhodné době o zastavení
předmětných nemovitostí společností VILA BELLA s.r.o. věděla a že jako
společnice této společnosti s ním případně i souhlasila, totiž nelze dovozovat
nic významného o tom, že by jako vlastnice předmětných nemovitostí souhlasila s
jejich zastavením ze strany nevlastníka (společnosti VILA BELLA s.r.o.).
Jestliže se v té době, jak zástavní dlužnice tvrdí, za vlastníka předmětných
nemovitostí nepovažovala a jestliže nebylo zjištěno, že by v době zastavení
navenek vystupovala jako vlastník předmětných nemovitostí (a popírala tím
vlastnictví společnosti VILA BELLA s.r.o.), nelze podle názoru dovolacího soudu
ani úspěšně dovozovat její (případný) souhlas (udělený jinak než výslovně) jako
vlastníka předmětných nemovitostí s jejich zastavením, provedeným smlouvou o
zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2.6.2006 č. 2356/06/5270. Ani
zjištění, že by zástavní dlužnice se zastavením předmětných nemovitostí
souhlasila dodatečně, rovněž nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky proto napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Trutnově) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu