USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné PARIS, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze
1, Národní č. 416/37, IČO 45278032, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, proti povinné VILA BELLA s.
r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1071/17, IČO 27441814, za
účasti K. K., zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v
Roudnici nad Labem, Mlýnská č. 298, o návrhu povinné na zastavení exekuce ze
dne 17. 8. 2023 a o návrhu K. K. na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1733/2018, o dovolání
K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2024, č. j. 70 Co
383/2024-584, takto:
I. Dovolací řízení ve vztahu k povinné VILA BELLA s. r. o. v likvidaci
se zastavuje.
II. Dovolání K. K. se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2024, č. j. 70 Co
383/2024-584, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2024,
č. j. 49 EXE 1733/2018
-561, jímž soud odmítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 17. 8. 2023
(výrok I) a návrh K. K. na zastavení exekuce ze dne 20. 7. 2023 (výrok II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy v rámci exekuce již byla
provedena dražba a usnesením soudního exekutora ze dne 26. 10. 2023, č. j. 206
EX 3644/18-91, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2.
2024, č. j. 16 Co 52/2024-122, byl pravomocně udělen příklep, je správný závěr
soudu prvního stupně, že § 337h odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neumožňuje exekuci
zastavit, neboť exekuci je třeba považovat za provedenou.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala K. K. dovolání; navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
3. Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze,
oddíl C, vložka 112733, bylo zjištěno, že za dovolacího řízení byla společnost
VILA BELLA s.r.o. v likvidaci, IČO 27441814 (povinná) s účinností od 11. 3.
2025 vymazána z obchodního rejstříku; výmaz byl proveden na základě ustanovení
§ 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a
fyzických osob.
4. Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (§ 107 odst. 1 věta první o. s.
ř.). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li
povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li
zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a
povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a
povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 3 o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha
věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 5 věta první o. s.
ř.).
5. Protože povinná zanikla bez právního nástupce ve smyslu § 107 odst. 3
o. s. ř., dovolací soud dovolací řízení ve vztahu k povinné VILA BELLA s. r. o.
v likvidaci podle § 107 odst. 5 věty první ve spojení s § 243b o. s. ř.
zastavil.
6. Dovolání K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10.
2024, č. j. 70 Co 383/2024-584, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z jejích námitek
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. záviselo (§
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho
části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou
uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod
č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci
uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
11. Dovolatelka ve svém dovolání předložila k řešení následující otázky:
[1] „Lze změnu judikatury dotýkající se platnosti či neplatnosti převodních
smluv považovat za „jinou skutečnost“, která zakládá vlastnictví ve smyslu ust.
§ 133 a § 1108 obč. zák., a to zpětně?“
[2] „Kdo platně zrušil pravomocné rozhodnutí o vlastnictví čj. 8 C 32/2006,
které uznávají obě smluvní strany v exekučním řízení i povinná?“
[3] „V případě, že dojde ke změně judikatury, ruší se vydáním nového judikátu
veškerá pravomocná rozhodnuti vydaná v souladu s předchozí judikaturou?“
[4] „Je vůbec přípustné, aby vlastníkem jedné věci byly dvě různé osoby
právnická, fyzická, resp., aby soud pro sporné účely konkrétního řízení, zde
dražby, jednal jako s vlastníkem s osobou odlišnou od vlastníka určeného
pravomocně v jiném řízení, navíc zapsaného ve veřejném seznamu KN, a jaké
soudní rozhodnutí tento rozpor řeší?“
12. Na žádné z uvedených otázek však napadené rozhodnutí nespočívá,
neboť odvolací soud je neřešil (srov. shora bod 1). Otázky proto přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
13. Další námitky (že „soudy zcela ignorují zákon, když celá dražba bez
účasti K. K. jako vlastníka je nezákonná a vydané rozhodnutí o příklepu nemůže
představovat řádný nabývací titul pro vydražitele“, že „o naší žalobě pro
zmatečnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, které potvrdilo nezákonný
příklep, nebylo ke dnešnímu dni rozhodnuto“, že „žalobkyně nebyla od počátku
řádným účastníkem všech řízení, která se týkají exekuce, jak ji mylně
podsouvají soudy všech stupňů“, že „pro ni není závazné rozhodnutí o příklepu
vydané v dražbě, kde nebyla účastníkem řízení a nebyla ji doručena dražební
vyhláška, §159a OSŘ“, a že „se nemohou dovolávat retrospektivního působení
judikatury, která proti pravomocnému rozhodnutí staví výklad, který v daném
případě porušuje zákon, procesní rovnost účastníků řízení a ve svém důsledku
umožňuje spekulativní získání majetku od nevlastníka právním nástupcem
oprávněné, která se sama na porušování zákona podílela“) představují pouhý
nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka
jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a
znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení
představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou
rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či
polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní
aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není
oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž
spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání potom nemůže ani vyplývat
z kritiky jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3550/2020, 21 Cdo
1386/2024, 21 Cdo 561/2024) nebo Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 802/21).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava
rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika
relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší okruh vymezených otázek.
Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího
příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které
prodejem v dražbě nezaniknou, a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o
dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované
podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou
zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu
řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn.
20 Cdo 2769/2006, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013, z recentních
rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo
570/2023, nebo ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023). Prostor pro
posouzení existence případných okolností, pro které by měl být výkon rozhodnutí
zastaven, není dán v dílčím řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž výlučně
v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016). Nabytím právní
moci usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání vstupuje řízení o výkon
rozhodnutí prodejem nemovitosti do závěrečné fáze – rozvrhu rozdělované
podstaty (srovnej ustanovení § 336p a násl. o. s. ř.). Aby bylo možno rozvrh
úspěšně realizovat, je nezbytné, aby bylo postaveno na jisto, jaká podstata má
být rozdělena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp.
zn. 20 Cdo 2664/2019, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3.
2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž uvedl, že znění § 337h
odst. 3 věty první o. s. ř. vyjadřuje zvláštní postavení usnesení o příklepu ve
vykonávacím (exekučním) řízení, které je představováno nejen jeho závažností,
ale i zájmem na stabilitě poměrů, jež jsou jím založeny. Toto je ještě
výrazněji vyjádřeno (a to nikoliv nově, nýbrž dlouhodobě) v ustanovení § 336k
o. s. ř., které umožňuje podat účinně odvolání proti usnesení o příklepu pouze
ze zde vymezených důvodů a současně nedává odvolacímu soudu možnost toto
usnesení zrušit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 20
Cdo 477/2019, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016).
18. Vzhledem k uvedenému potom Nejvyšší soud dovodil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3805/2023), že poté, co
usnesení o udělení příklepu nabylo právní moci, již není možné exekuci zastavit.
19. Dle judikaturní praxe dovolacího soudu nelze absolutně vyloučit
možnost zastavení exekuce i po jejím skončení (po vymožení pohledávky). Ústavní
soud v souvislosti s ustanovením § 268 o. s. ř. uzavírá, že zastavení exekuce
není absolutně vyloučeno, obzvlášť v případech exekucí vedených na základě od
počátku nezpůsobilého exekučního titulu (nález ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS
1343/20). Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž
nelze vykládat tak, že soud rezignuje na potřebu ochrany povinného pro případ,
že dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena
na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž tuto ochranu nelze
realizovat jinak, než dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017).
20. Uvedená judikatura však na posuzovaný případ nedopadá, neboť tato
rozhodnutí ve svých důsledcích pojednávají o výjimečné možnosti zastavit
exekuci i poté, co skončila vymožením, a to tehdy, jestliže byla exekuce od
samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. V
této věci je exekučním titulem pravomocné usnesení Okresního soudu v Trutnově
ze dne 22. 5. 2018, č. j. 7 Nc 601/2008-431, o nařízení soudního prodeje
zástavy v souladu s ustanovením § 358 zákona o zvláštních řízeních soudních.
Exekuční titul nemá vady, vydal jej orgán, jehož pravomoc je zákonem dána, a
nelze tak shledat, že je exekuční titul nezpůsobilý. Odvolací soud se tak
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
21. Nejvyšší soud proto dovolání K. K. podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu