Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 3 Tdo 597/2023-172, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2023 č. j. 9 To 3/2023-130 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2022 sp. zn. 2 T 107/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně tak, že jej zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů v části, jímž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody a ve výroku, jímž byla poškozená odkázána stran náhrady škody do občanskoprávního řízení.
Stěžovatel popsal celý skutkový děj tak, jak se podle jeho mínění odehrál, přičemž popřel, že by svým jednáním mohl způsobit jakékoliv poškození předmětného vozidla, neboť se jej vůbec nedotkl. Na kamerovém záznamu bylo podle něj sice patrné, že stěžovatel vykopl svoji pravou nohu směrem k odjíždějícímu vozidlu, ovšem střet jeho nohy s vozidlem ze záznamu patrný není. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by kop směřující šikmo ve směru odjíždějícího vozidla mohl způsobit tak velké poškození. K prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhl soudu prvního stupně vypracování znaleckého posudku, což však tento odmítl pro nadbytečnost. Znalce s odpovídající kvalifikací zajistil stěžovatel až poté, co bylo podáno dovolání, přičemž k vypracování posudku došlo až po rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Odmítnutím návrhu na vypracování znaleckého posudku zasáhly obecné soudy do základních práv stěžovatele, neboť tímto posudkem měla být zodpovězena zásadní otázka, zda jednáním stěžovatele bylo možné způsobit poškození vozidla, které je mu kladeno k tíži. Z posudku pak vyplývá, že nikoliv. Stěžovatel dále vytkl orgánům činným v trestním řízení, že byl jimi kontaktován až více než 2,5 měsíce po zmíněném incidentu. Stěžovatel tak nemohl namítnout, že jedním vykopnutím směrem k vozidlu nelze vykopnout takovou silou, která by způsobila promáčknutí vozidla.
Stran poškození laku vozidla stěžovatel uvedl, že obecné soudy nepřihlédly k obsahu protokolu o ohledání místa činu, v němž je výslovně uvedeno, že lak vozidla nese známky po poškození z dřívějšího data. Ze samotné faktury o opravě vozidla pak nelze seznat výši škody, kterou měl způsobit svým jednáním právě stěžovatel. Návrh na vypracování znaleckého posudku stěžovatel zopakoval i v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten považoval návrh za nadbytečný. Za zcela nevěrohodného považoval pak stěžovatel svědka J.
P., který řídil předmětné vozidlo. Stejně tak se obecné soudy nevypořádaly s možným svědectvím policejní hlídky, která měla být shora popsaného incidentu shodou okolností přítomna. Z kamerových záznamů je podle stěžovatele zřejmé, že bezprostředně po incidentu si svědek vozidlo prohlédl, přičemž pokud by poškození vozidla skutečně spáchal stěžovatel, jak dovodily obecné soudy, tak je nemožné, že by si svědek poškození všiml až posléze (po cca 4 minutách), pročež se po odjezdu z parkoviště na toto opět vrátil a přivolal policejní hlídku.
Stěžovatel má za to, že s ohledem na způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jím předloženými argumenty nelze předmětné trestní řízení považovat jako celek za spravedlivé.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, podle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nenařídily k prokázání stěžovatelem tvrzených skutečností vypracování znaleckého posudku, nutno uvést, že jsou to právě obecné soudy, kdo váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatnou především skutečnost, že se obecné soudy se stěžovatelem navrženými a neprovedenými důkazy řádně vypořádaly, tj. uvedly důvody, pro které je považují za nadbytečné.
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že se ve svých rozhodnutích opřely o výpověď svědka P., lze uvést, že jeho věrohodností se obecné soudy zabývaly, přičemž uzavřely, že tato koresponduje se zajištěným kamerovým záznamem. Zpochybňuje-li stěžovatel výši škody, lze jej odkázat na napadený rozsudek Nejvyššího soudu, který zrušil rozhodnutí nižších soudů právě v těch částech, které se týkaly nároku na náhradu škody, a odkázal účastníky do řízení občanskoprávního. Hodnocení toho, zda se obecné soudy vypořádaly s náhradou škody ústavně konformním způsobem, je tak předčasné. Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu