Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 4 Tdo 40/2024-924, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. července 2023 č. j. 68 To 8/2023-772 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2022 č. j. 1 T 86/2021-689, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku. Za to byl podle § 346 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 400 (čtyři sta) denních sazeb v částce 900 Kč, tedy celkem 360 000 Kč. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestného činu se stěžovatel podle výroku rozsudku dopustil tím, že jako znalec pro základní obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie s rozšířením znaleckého oprávnění o odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví v oboru zdravotnictví, na základě objednávky D. Š. (manželky posuzovaného) vypracoval znalecký posudek č. 156/2016, posuzující zdravotní stav v té době již zemřelého Z. Š., v němž dospěl k závěru, že v době podpisu směnek datovaných dny 9. 1. 2011, 12. 2. 2011 a 11. 6. 2012 na celkovou částku 4 370 000 Kč ve prospěch poškozeného P. S., které mu byly předloženy před zpracováním posudku, tedy v době od roku 2011, nebyl Z. Š. schopen rozpoznat následky právních úkonů, rozpoznat následky svého jednání nebo ovládat své jednání, a že od roku 2011 vznikal postupně obraz kombinované (alkohol, epilepsie) demence, v roce 2013 trpěl duševními poruchami, zejména demencí, v letech 2010 až 2013 byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ovlivněny "rasantními vlivy" a rovněž konstatoval, že "Konzum alkoholových nápojů musel být enormní, stejně jako jeho důsledky", přičemž na základě takto vysloveného závěru znaleckého posudku by směnky byly absolutně neplatné.
4. Přitom ze závěrů revizního ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, poté, co byl znalecký posudek stěžovatele předložen v tomto řízení jako důkaz, vyplývá, že nesprávně došel k současné diagnóze alkoholového amnestického syndromu a alkoholové (a nadto i epileptické) demence, nesprávně dovozoval diagnózu demence alkoholové, ale i demence epileptické, ačkoliv pro to neexistovala ve zdravotní dokumentaci oprávněná opora, dále kvalifikoval spotřebu alkoholátů posuzovaného naprosto neexaktně tak, že "musela být enormní", z čehož dovozoval neodvratitelný finální exitus, přičemž nijak nenaznačoval, jaké etiopatogenetické řetězce k němu vedly. Dále paušalizoval nepříznivý duševní stav posuzovaného, z čehož dovozoval jeho plošnou neschopnost právně konat, a vůbec se nezaobíral kolísáním duševního stavu v čase, popř. důvody tohoto kolísání. Přijal údaj "o stovkách epileptických záchvatů", pro něž nebylo ani torzo zmapováno ve zdravotní dokumentaci, jakkoliv by se k této otázce měl vyjadřovat znalec neurolog a z biologického hlediska se podobný údaj jeví nemožným. V závěru znaleckého posudku se vyjadřoval k otázkám, které znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nepřísluší, konkrétně k otázkám podpisů posuzovaného, popř. dovozování duševního stavu dle písma.
5. Proti rozsudku podal odvolání stěžovatel a poškozený. Odvolací soud z podnětu těchto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 346 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 celých denních sazeb v částce 1000 Kč za každou celou denní sazbu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 50 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, a to z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek je, aby tento posudek trpěl třemi vadami, přičemž postačí každá sama o sobě - nepravdivost, hrubé zkreslení či neúplnost. Především je však nutno mít na zřeteli, že aby se mohlo jednat o trestný čin dle § 346 trestního zákoníku, musí být znalecký posudek skutečně znaleckým posudkem s formalizovaným odborným textem dle § 27 a násl. zákona o znalcích. Stěžovatel rozporuje právní závěry vyvozené Nejvyšším soudem, kdy soud se s otázkou, zda se jedná o znalecký posudek či toliko listinný důkaz, vypořádal tak, že o znalecký posudek se evidentně jednalo, neboť stěžovatel byl zapsán v seznamu znalců příslušného krajského soudu. Podle přesvědčení stěžovatele se však Nejvyšší soud odchýlil od ustálené judikatury (rozhodnutí sp. zn. 4 To 862/1996), ze které vyplývá, že znalec, který vypracuje posudek, musí být před jeho vypracováním písemně a prokazatelně poučen podle § 106 trestního řádu a pokud takové poučení chybí, nelze dle názoru stěžovatele tuto absenci zhojit tím, že předmětná listina je nazvaná znaleckým posudkem a že znalec připojil znaleckou doložku. Z této znalecké doložky nevyplývá a ani nemůže vyplývat rozsah potřebného poučení, kterému se znalci dostalo předtím, než na zadaném úkolu začal pracovat.
9. Podle stěžovatele není možné dovodit trestní odpovědnost znalce jen na základě toho, že v řízení byl vypracován jiný znalecký posudek, který dospěl k jiným diagnostickým závěrům. V soudní praxi je velmi časté, že v řízení je vypracováno i několik posudků a každý posudek obsahuje jiné závěry. Pokud by na základě této praxe měl být stíhán každý znalec, který dospěje k jiným závěrům než ten jiný, museli by být stíháni v podstatě všichni oponentní znalci. V tomto konkrétním případě se navíc jedná o poněkud komplikované posuzování osoby, která trpěla alkoholovou závislostí a demencí. Stěžovatel je proto toho názoru, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, neboť předložený posudek měl být soudem vyhodnocen pouze jako listinný důkaz a stěžovatel se tak nemohl vytýkaného trestného činu vůbec dopustit.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel, který v petitu ústavní stížnosti neuvedl usnesení Nejvyššího soudu, přičemž však z jejího obsahu je patrné, že směřuje také proti tomuto usnesení, vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud se však musel blíže zabývat otázkou, zda byla ústavní stížnost podána v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo totiž přijato již dne 20. 2. 2024 a zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti uvedl, že mu bylo doručeno jako jeho obhájci až dne 18. 11. 2024. K ověření této skutečnosti si proto Ústavní soud vyžádal příslušný spis. Z něj pak vyplynulo, že ačkoli dovolání podal za stěžovatele na základě udělené plné moci ze dne 4. 10. 2023 obhájce a současný zástupce Mgr. Petr Poloček, bylo Okresním soudem v Olomouci usnesení Nejvyššího soudu nesprávně doručováno původnímu obhájci stěžovatele Mgr. Martinu Bugajovi (a to dne 26. 3. 2024). Usnesení Nejvyššího soudu bylo obhájci stěžovatele na základě nového pokynu vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Olomouci zasláno až dne 18. 11. 2024, kdy bylo rovněž doručeno. Ústavní stížnost byla podána dne 25. 11. 2024, a je proto nutno ji považovat za včasnou.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, zejména pak v dovolacím řízení, a se kterými se tyto soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, popř. přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Výjimkou je jen zjevná svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.
15. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku prvního stupně. Ten logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Velmi podrobně rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Jeho odůvodněným závěrem je, že stěžovatel nepostupoval způsobem, který je u znalce nezbytný, když podklady posudku spočívající ve zdravotnické dokumentaci a sdělení manželky posuzovaného D.
Š. neposoudil logicky a komplexně, nijak nevyhodnotil rozdíly mezi sdělením manželky posuzovaného a opakovaným zjištěním odborných lékařů o zdravotním stavu posuzovaného v rozhodném období, nevyžádal si žádné další zprávy o zdravotním stavu posuzovaného a v rozporu s dostupnou zdravotnickou dokumentací učinil závěry věcně nesprávné a v tom důsledku "hrubě zkreslené" ve smyslu § 346 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel i podle svého vyjádření spoléhal na relevantnost údajů udávaných Š., tedy osobou, která měla nepochybný majetkový zájem na výsledku posudku.
Přesto neučinil žádné kroky, aby si její tvrzení jakýmkoliv způsobem ověřil. Odborné závěry stěžovatele se od odborných závěrů obsažených v posudku MUDr. Nováka a zejména v revizním znaleckém posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice liší v takové míře, kterou nelze odůvodnit rozdílností pohledu znalce. Navíc se stěžovatel vyjadřoval i k podpisům na směnkách, aniž by byl na základě své odbornosti oprávněn řešit otázky spadající do uvedených oborů a k řešení otázky počtu pisatelů či dataci vzniku podpisů nebyl příslušný.
16. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně o skutkovém stavu i právní kvalifikaci jednání stěžovatele ztotožnil, když jeho závěry považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá § 2 odst. 5 trestního řádu (korekci učinil pouze ve výroku o trestu a náhradě škody). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení důsledně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele. Zcela srozumitelně vypořádal stěžovatelovu námitku, kterou předkládá k posouzení i Ústavnímu soudu, tedy že předmětný znalecký posudek č. 156/2016, vypracovaný stěžovatelem, nesplňuje náležitosti znaleckého posudku a není proto dán předpoklad pro kvalifikaci jeho jednání podle § 346 trestního zákoníku. Náležitosti znaleckého posudku byly stanoveny v § 13 tehdy účinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a to toliko požadavkem na připojení podpisu a otisku pečeti.
Vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, pak taktéž v § 13 požadavky specifikovala, přičemž podle § 15 se tyto požadavky použijí na posudky zadávané soukromými osobami přiměřeně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětný znalecký posudek všechny tyto formální podmínky splňoval a lze na něj proto hledět jako na znalecký posudek, včetně aspektu trestněprávního, tedy jako znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 346 trestního zákoníku.
I stěžovatel sám jej označil jako psychiatrický posudek, ke kterému připojil znaleckou doložku, posudek zapsal do seznamu znaleckých úkonů pod pořadové číslo 156, označil jej razítkem a pečetí soudního znalce. Po celou dobu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím nikdy nezpochybňoval, že by se jednalo o znalecký posudek. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení podrobně vypořádal se všemi konkrétními výhradami proti těmto závěrům.
18. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem deklarovaným dovolacím důvodům. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné neústavní pochybení.
19. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu