Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Jakubem Houfkem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 7 Tdo 628/2024-824, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024 č. j. 5 To 6/2024-704 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2023 č. j. 4 T 9/2023-634, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny v době od září 2022 do 4. 10. 2022 ve svém bydlišti přechovával psychotropní látku pervitin, kterou nejméně v pěti případech poskytl poškozenému nezletilému Pavlu B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený"), který ho v uvedené době pravidelně navštěvoval a svěřoval se mu se svými problémy, tudíž znal jeho věk i zdravotní stav včetně skutečnosti, že je psychiatricky medikován, kdy pervitin společně užívali tak, že stěžovatel pervitin nahřál a pak skleněnou trubičkou vdechovali jeho páry, kdy poškozenému říkal, že mu to pomůže překonat špatnou náladu a bolesti, přičemž v důsledku užití pervitinu upadal poškozený do stavu, kdy byl částečně paralyzovaný a nebyl schopen pohybu, čehož obviněný využil a nejméně v pěti případech, v úmyslu se pohlavně uspokojit, osahával poškozeného na podbřišku a třel mu svojí rukou jeho obnažený penis, čemuž se poškozený bránil pouze slovně, neboť jiného způsobu odporu nebyl v tomto stavu schopen, a v důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k rozvoji posttraumatické stresové poruchy s nejistou prognózou trvání. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele a příslušné státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu ve výrocích o trestu, ochranném léčení a náhradě nemajetkové újmy v penězích, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu současně uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání (totožně jako v ústavní stížnosti) nesouhlasil zejména se závěry rozhodujících soudů o jeho jednání sexuálního charakteru s tvrzením, že mezi ním a poškozeným v žádné formě nedošlo k dobrovolnému ani nedobrovolnému pohlavnímu styku. K tomu Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatoval, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný zjevný rozpor, že soudy nižších stupňů provedly k náležitému objasnění věci všechny potřebné důkazy a že hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v dovolání i odvolání) zpochybňuje učiněná skutková zjištění ve vztahu k jednání sexuálního charakteru, přičemž poukazuje na údajně nesprávné hodnocení důkazů. Má za to, že provedeným dokazováním nebyla v části jednání sexuálního charakteru jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Nesouhlasí se závěrem soudů o věrohodnosti poškozeného. Je toho mínění, že přibraný znalec nevyloučil, že by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy mohlo dojít z jiné příčiny. Rovněž fakt, že poškozenému nebyla v rámci předchozí psychiatrické péče tato porucha před počátkem styku se stěžovatelem diagnostikována, podle něj nevylučuje, že touto poruchou fakticky trpěl. Dále tvrdí, že poškozený se nemohl dostat do stavu bezmoci, neboť nebylo prokázáno, že by v daném období užíval léky z psychiatrické indikace, které by jej ve spojení s užíváním pervitinu mohly přivádět do stavu bezbrannosti. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že poškozený pervitin užíval v době, kdy souběžně užíval předepsané léky, nelze podle stěžovatele než uzavřít, že jsou dány důvodné pochybnosti o tom, zda poškozený po požití pervitinu mohl upadat do uváděného stavu bezbrannosti. Za podpůrný důkaz v jeho prospěch označuje výpověď svědka J. H., který uvedl, že byl u stěžovatele doma a k žádnému sexuálnímu obtěžování nedocházelo a že nikdy neviděl, že by stěžovatel na poškozeného sahal.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
9. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2847/14
(N 3/84 SbNU 51)].
10. Ústavní soud po prostudování předložených podkladů zjistil, že rozhodující obecné soudy provedly ohledně části skutkového děje týkající se jednání sexuálního charakteru rozsáhlé dokazování, na základě kterého dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za stěžejní považovaly výpověď poškozeného, která je podpořena vypracovanými znaleckými posudky, jakož i výpověďmi svědkyně Jitky B. (jedná se o pseudonym), jíž se poškozený posléze svěřil, a dalších osob z okolí poškozeného (Ivety B. /jedná se o pseudonym/, J. H., B. P.).
11. K opětovně uplatněným námitkám Ústavní soud zdůrazňuje, že již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že výpověď poškozeného příslušné soudy správně vyhodnotily jako přesvědčivou, neboť její věrohodnost byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaným znalcem MUDr. Petrem Žižkou. Podle závěrů znaleckého posudku poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž k jejímu rozvoji došlo v přímé příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele.
Současně bylo znaleckým zkoumáním vyloučeno, že by k rozvoji předmětné poruchy přispěly jiné příčiny. Nejvyšší soud zdůraznil, že v posudku je výslovně uvedeno, že poškozený se psychiatricky léčil z důvodu úzkostných a depresivních stavů po smrti matky (byla tedy vzata v potaz jeho rodinná anamnéza), avšak posttraumatická stresová porucha mu nebyla před počátkem styku s obviněným diagnostikována. Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud přiklonil k názoru obecných soudů, že k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u poškozeného došlo v přímé příčinné souvislosti s vytýkaným jednáním stěžovatele.
Polemice stěžovatele v tomto směru nelze přisvědčit.
12. Nejvyšší soud se řádně a dostatečně vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že poškozený se nemohl dostat do stavu bezmoci, neboť nebylo prokázáno, že by v daném období užíval léky z psychiatrické indikace, které by jej ve spojení s užíváním pervitinu mohly přivádět do stavu bezbrannosti. Nejvyšší soud konstatoval, že znalec srozumitelně vysvětlil, že užití pervitinu by mělo vést primárně ke stimulaci, aktivaci, nicméně že stav bezmoci, který poškozený popisoval, mohl způsobit psychoaktivní účinek látky v kombinaci s léky, které poškozený užíval z psychiatrické indikace.
Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že užívání takových léků bylo ze strany poškozeného přerušeno, k tomu znalec uvedl, že hladiny léků nějakou dobu přetrvávají. V souvislosti s léčením poruchy aktivity a pozornosti léky podobnými metamfetaminu pak znalec deklaroval, že je pochopitelné, že se poškozený po užití pervitinu zklidnil a nikoli aktivoval. Zklidnění a přílišnou spavost poškozeného v předmětném období popsali rovněž svědci z řad osob poškozenému blízkých, konkrétně Iveta B., J. H. a B.
P.
13. Podle Nejvyššího soudu s výpovědí poškozeného korespondovaly i závěry znalkyně z oboru psychologie Mgr. Hany Ortmannové, která na základě znaleckého zkoumání dospěla k závěru, že poškozený si je schopen řádně zapamatovat prožitý děj a je schopen jej správně reprodukovat. Obecnou věrohodnost poškozeného sice označila za mírně sníženou psychologickými faktory, nicméně jeho vyjádření podle ní naplňovala základní kritéria specifické věrohodnosti, přičemž sklony ke konfabulacím nebyly prokázány. Znaleckým posudkem k osobě stěžovatele z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, zpracovaného MUDr.
Pavlou Bittnerovou pak bylo prokázáno, že u stěžovatele byla zjištěna porucha sexuální preference (efebofilie), tj. sexuální zaměření na nezralé dospívající mladíky, řazená pod diagnostický kód pedofilie. Nejvyšší soud dodal, že závěrům o uskutečněném sexuálním kontaktu neodporuje ani výpověď svědka J. H., jak se snaží stěžovatel předestřít, neboť tento svědek sice vypověděl, že vůči němu se obdobného chování nedopustil a nikdy neviděl, že by sahal ani na poškozeného, nicméně stěžovatel se s poškozeným často vídal sám.
14. Ústavní soud na základě shora uvedených skutečností, ve shodě s názorem Nejvyššího soudu, shledal, že všechna tvrzení stěžovatele o nevěrohodnosti poškozeného jsou toliko polemikou s názorem obecných soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim přikládat. V řízení provedené důkazy však ve svém souhrnu tvoří logickou a ucelenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které spolehlivě svědčí o vině stěžovatele vytýkaným jednáním. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není dán žádný zjevný rozpor. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Nutno dodat, že Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20
).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu