Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALEXANDRIA a. s., sídlem Poupětova 1128/22, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti výrokům II a IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 70/2025-340 ze dne 23. července 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. T., K. T. a nezletilé N. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 12 C 225/2022-309 ze dne 27. listopadu 2024 uložil stěžovatelce zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku 11 450 Kč s příslušenstvím, co do částky 11 450 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), dále zaplatit druhé vedlejší účastnici částku 2 500 Kč s příslušenstvím, co do částky 2 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a třetí vedlejší účastnici částku 1 250 Kč s příslušenstvím, co do částky 3 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III). Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky V a VI rozhodl o nákladech řízení České republiky. První vedlejší účastník uspěl s požadavkem na slevu (8 950 Kč) a s náhradou nemajetkové újmy (2 500 Kč), vedlejší účastnice s náhradou nemajetkové újmy.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 122 163 Kč (výrok II), ve výrocích V a VI rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení částku 6 250,35 Kč (výrok III) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 176 Kč (výrok IV). S rozhodnutím obvodního soudu ve věci samé se ztotožnil, na rozdíl od obvodního soudu však nepoužil při rozhodování o nákladech řízení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, ale § 142 odst. 3 tohoto zákona. Konstatoval, že vedlejší účastníci měli pouze částečný procesní úspěch, náleží jim však plná náhrada nákladů řízení (za 11 úkonů v dosavadním řízení a 1 v příslušném odvolacím řízení), neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.
4. Stěžovatelka souhlasí s tím, že vedlejším účastníkům náleží plná náhrada nákladů řízení, má však za to, že tarifní hodnota pro jejich výpočet by se měla odvíjet od částky soudem vedlejším účastníkům přiznané, nikoli od částky jimi žalované. Městský soud pochybil také v tom, že nezohlednil pluralitu na straně vedlejších účastníků jako žalobců, tedy že neposuzoval každý jednotlivý nákladový vztah zvlášť. Slevu z ceny zájezdu požadoval pouze vedlejší účastník (byla mu částečně přiznána spolu s poníženým nárokem na náhradu nemajetkové újmy). Druhá a třetí vedlejší účastnice požadovaly pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 Kč. Ustálená rozhodovací praxe přitom vychází z toho, že v případě slevy z ceny zájezdu jsou neúčelně vynaloženým nákladem náklady na právní zastoupení, pokud tento nárok uplatňují všichni účastníci zájezdu. Na uvedeném nic nemění, že soud snížil mimosmluvní odměnu o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Stěžovatelka ústavní stížností nebrojí proti meritu sporu, ale veškerou svoji argumentaci vztahuje k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává názor, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení proto přistupuje značně rezervovaně.
8. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.) Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
9. Ústavní soud za bagatelní zpravidla považuje spory o částky nepřevyšující 50 000 Kč, u nichž typicky nejde podat dovolání. Vychází z úmyslu zákonodárce, jímž nebylo, aby roli další přezkumné instance a sjednocovatele rozhodovací praxe v těchto věcech tvořil Ústavní soud místo Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 17/25 ze dne 19. března 2025 nebo sp. zn. II. ÚS 962/24 ze dne 24. dubna 2024). Ačkoli u nákladových výroků je problematika bagatelnosti poněkud nepřiléhavá, jelikož proti nim nelze podat dovolání, ani když jejich výše převyšuje hranici 50 000 Kč, lze k ní přihlížet při posouzení (ne)způsobilosti nákladového výroku zasáhnout do základních práv stěžovatele.
10. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že jí bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů vyšší částku, než jaká jí být uložena měla. Městský soud vycházel při výši tarifní hodnoty nesprávně z celkově žalované částky 32 900 Kč, a navíc jako by ji požadoval každý z vedlejších účastníků, z toho mu vyšla odměna za jeden úkon právní služby (do 31. prosince 2024) pro všechny tři vedlejší účastníky celkem 5 808 Kč (3 x 1936). Měl ale vycházet z tarifní hodnoty odpovídající částce soudem vedlejším účastníkům přiznané, a to každému z nich zvlášť. U prvního vedlejšího účastníka by tedy mělo jít o tarifní hodnotu 11 450 Kč, u druhé vedlejší účastnice o tarifní hodnotu 2 500 Kč a u třetí vedlejší účastnice o tarifní hodnotu 1 250 Kč.
11. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že výpočet městského soudu je zjevně nesprávný. Jednak proto, že každý ze stěžovatelů nepožadoval celkovou částku 32 900 Kč, ta byla součtem požadovaných částek, a proto tarifní hodnotou při postupu podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu neměla být tato celkem žalovaná částka. Ústavní soud orientačním výpočtem ale ověřil, kolik by činil rozdíl, pokud by náhrada byla vypočtena z tarifní hodnoty podle přisouzených částek postupem podle § 7 bodu 3 a 5 advokátního tarifu, jak zmiňuje stěžovatelka, a rozdíl by nepřevyšoval popsanou mez bagatelnosti.
Navíc byla-li vedlejším účastníkům (každému z nich) přiznána náhrada nemajetkové újmy (z narušené dovolené ve smyslu § 2543 občanského zákoníku), pak podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2024 činila tarifní hodnota striktně vzato paušálních 50 000 Kč. Vycházel-li by městský soud při rozhodování o výši odměny zástupce vedlejších účastníků z této tarifní hodnoty, musel by jim přiznat náhradu nákladů v ještě vyšší částce, než jak učinil napadeným rozsudkem.
Rozdíl mezi přisouzenou částkou a výší náhrady nákladů řízení, který považuje stěžovatelka za nepřiměřený, je významně ovlivněn počtem úkonů a dále cestovními náklady, ani jedno stěžovatelka nezpochybňuje.
12. Městský soud o náhradě nákladů řízení nerozhodl správně, ale do základních práv stěžovatelky nezasáhl. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu