Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Martiny Hejkrlíkové a 2) Ing. Jana Hejkrlíka, zastoupených Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1169/2025-159 ze dne 24. 7. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 140/2024-132 ze dne 12. 12. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 13 C 149/2023-96 ze dne 6. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Evy Chmelíkové a b) MUDr. Yvony Trnka, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. Stěžovatelé se žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhali určení spoluvlastnických podílů na nemovitosti. Tvrdili, že rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 23 Co 408/2002-111 ze dne 11. 12. 2002, jímž byla stěžovatelce 1) uložena povinnost uzavřít s právním předchůdcem vedlejších účastnic dohodu o vydání 1/8 předmětné nemovitosti, je nesprávné, a tudíž byla nesprávná i výše spoluvlastnického podílu právního předchůdce vedlejších účastnic zapsaná do katastru nemovitostí.
4. Obvodní soud žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uzavřel, že jelikož bylo pravomocně rozhodnuto o vydání 1/8 celé nemovitosti a zároveň byly proti tomuto rozhodnutí vyčerpány opravné prostředky, není je možné jakkoliv dále přezkoumávat, nebo je dokonce měnit.
5. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I a ve výroku II jej změnil ohledně výše nákladů a způsobu jejich uhrazení, jinak jej potvrdil (výrok I); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyložil, že nabytí nemovitosti soudním rozhodnutím, jímž se podle restitučních předpisů ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, představuje konstitutivní způsob nabytí vlastnictví, který je ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu závazný pro účastníky řízení (a jejich nástupce) i orgány veřejné moci.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
7. Stěžovatelé nejprve rekapitulují skutkové okolností: Tvrdí, že v roce 1984 nabyli na základě kupní smlouvy byt, čímž získali podíl na sporné nemovitosti (domu) o velikosti 31,9 %; dům proto pod restituční předpisy spadal pouze z 68,1 %, a nikoliv ze 100 %. Přesto soudy v restituční věci rozhodly, jako by celý dům byl předmětem restitucí, a tím konstituovaly vlastnické poměry i k části, která měla zůstat výhradně ve vlastnictví stěžovatelů.
8. Podle stěžovatelů tak soudy rozhodovaly o majetku, o němž rozhodovat nemohly, a proto je jejich rozhodnutí nicotné, neboť zcela zjevně překračuje působnost restitučních předpisů. Stěžovatelé zdůrazňují, že tuto zvláštnost potvrdil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1876/2009 ze dne 6. 11. 2009, v němž výslovně rozlišil režim restituovaného podílu od podílu nabytého kupní smlouvou.
9. Obecné soudy odmítly tuto nesprávnost a příkoří jakkoli napravit v řízení o určovací žalobě - namísto věcného posouzení otázky nicotnosti předchozího rozhodnutí vycházely z čistě formálních úvah a ponechaly v platnosti stav, který podle stěžovatelů představuje faktické vyvlastnění bez zákonného důvodu a bez náhrady.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma proti části výroku II rozsudku obvodního soudu, která byla změněna částí výroku I rozsudku městského soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Stěžovatelé se v projednávané věci snaží zvrátit již pravomocné restituční rozhodnutí, jímž bylo podle jejich tvrzení zasaženo do jejich vlastnických práv. Obecné soudy však ústavně konformním způsobem dovodily, že otázka vlastnictví ke sporné nemovitosti byla pravomocně a závazně vyřešena, a proto ji nelze otevírat prostřednictvím určovací žaloby.
15. Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatelé mohou pociťovat určitou křivdu, která se jim podle jejich mínění přihodila. To však nemůže odůvodňovat prolomení stěžejního principu právní jistoty, na němž je důvěra ve správnost a nezměnitelnost pravomocných soudních rozhodnutí vystavěna. Jak plyne i z judikatury Ústavního soudu, jedním ze základních atributů funkce soudní moci je vydání konečného, závazného a mimo zákonem stanovený postup nezměnitelného rozhodnutí. Tento princip - společně s nezávislostí, nestranností a požadavkem spravedlivého procesu - patří k podstatným součástem garance uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245)].
16. Jak již přiléhavě podotkl Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz bod 18), v civilním sporném řízení může účastník neuspět z různých důvodů - ať již pro nesprávné rozhodnutí, nedostatečně tvrzené či prokázané skutečnosti nebo pro nevyužití dostupných procesních prostředků. Avšak principu právní jistoty je nutné dát přednost před zákonu neodpovídající nápravě "nespravedlivého" rozhodnutí. I pokud by výsledkem bylo rozhodnutí, jež účastník subjektivně vnímá jako nespravedlivé či nesprávné, nečiní to rozhodnutí nicotným.
17. Jestliže tedy obecné soudy řádně odůvodnily, že určovací žalobou nelze dosáhnout přezkumu pravomocného rozhodnutí soudu, které konstitutivně založilo vlastnické právo, nejde o přepjatý formalismus ani o popření ústavně zaručených práv stěžovatelů. Naopak jde o legitimní aplikaci zásady právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí.
18. Pro Ústavní soud je podstatné, že stěžovatelé - či přesněji stěžovatelka 1) coby tehdejší účastnice řízení, měla možnost se proti rozhodnutí o vydání sporné části nemovitosti procesně bránit včetně možnosti řádných i mimořádných opravných prostředků, kterých využila. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla v tamější věci ani po využití opravných prostředků úspěšná, nemůže odůvodnit prolomení právní jistoty a přezkum či nahrazení pravomocného rozhodnutí (nadto po více než dvaceti letech po právní moci).
19. Obecné soudy se vypořádali také s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009. Vysvětlily, že zmíněné rozhodnutí bylo vydáno v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, a proto jím nemohly být účinky a závaznost pravomocného rozsudku městského soudu č. j. 23 Co 408/2002-111 zpochybněny. I ve zmiňovaném rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vycházel z toho, že právní předchůdce vedlejších účastnic nabyl spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 k předmětné nemovitosti jako celku (viz bod 18 napadeného rozsudku městského soudu).
20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu