Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Litoměřická 839/15, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 8/2018 ze dne 22. 8. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. F. a M. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadeného usnesení, proti stěžovateli je před Krajským soudem v Praze vedeno pod sp. zn. 1 T 8/2018 trestní řízení. Napadeným usnesením krajský soud podle § 23 trestního řádu ze společného řízení vyloučil více než 80 dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ve stadiu přípravy. Těchto dílčích útoků se měl stěžovatel podle obžaloby dopouštět s vedlejšími účastníky obchodováním s padělanými obrazy, jež měli lživě vydávat za díla renomovaných umělců.
2. Stěžovatel namítá, že důvodem pro vyloučení části dílčích útoků pokračujícího trestného činu byla skutečnost, že usnesením krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 8/2018 ze dne 19. 12. 2023 byl stěžovatel vzat do vazby. Dodává, že tento důvod je uveden v části odůvodnění napadeného usnesení s tím, že vzhledem k tomu, že ve vazebních věcech je třeba postupovat s nejvyšším urychlením a soud má za to, že u části dílčích útoků lze ve věci meritorně rozhodnout, přičemž ve vztahu ke zbylým dílčím útokům by dokazování trvalo ještě delší čas. Odkazuje na skutečnost, že nálezem
sp. zn. III. ÚS 1966/24
ze dne 6. 11. 2024 Ústavního soudu byla zrušena usnesení o prodloužení vazby stěžovatele (usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 33/2024-28232 ze dne 12. 6. 2024 a usnesení krajského soudu č. j. 1 T 8/2018-28134 ze dne 26. 4. 2024) pro rozpor se stěžovatelovým právem na osobní svobodu a právem na soudní ochranu. Napadené usnesení krajského soudu bylo podle stěžovatele odůvodněno právě na základě protiústavního usnesení o vazbě stěžovatele, přičemž je stěžovatel označuje jako "ovoce z otráveného stromu" (zde odkazuje na nález
sp. zn. IV. ÚS 757/2000
ze dne 27. 3. 2003), resp. o právní úkon "absolutně neplatný a zmatečný".
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
5. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
6. Jak již bylo uvedeno, v posuzovaném případě se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve fázi řízení před soudem prvního stupně, takže ve věci nebylo vůbec meritorně rozhodnuto. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
ze dne 30. 11. 1995 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1419/16
ze dne 16. 5. 2016). Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí, v důsledku kterého by mohlo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 711/01
ze dne 6. 6. 2002,
sp. zn. III. ÚS 441/04
ze dne 12. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
ze dne 5. 2. 2019 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023); o to však v posuzované věci nejde.
7. Stěžovatelovy námitky směřují vůči údajné procesní vadě v podobě vyloučení části dílčích útoků ze společného řízení podle § 23 trestního řádu. Veškeré tyto námitky může nyní stěžovatel směřovat vůči soudu prvního stupně a pak je případně uplatňovat v rámci odvolání a dovolání. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů (hodnocení toho, jaký postup je vhodný z hlediska efektivity řízení). Přitom je navíc možné, že příslušný soud vyloučené dílčí útoky stíhaného pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu a ve stadiu přípravy, v průběhu dalšího řízení zase spojí s původně společně projednávanými útoky v této věci, budou-li tu podmínky společného řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému postupu soudu je proto za daných okolností předčasná.
8. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka