Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 627/2025-564 ze dne 30. 7. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 60/2025-502 ze dne 20. 3. 2025 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 38 T 90/2024-457 ze dne 19. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ("okresní soud") uznán vinným dvěma přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, v obou případech jako spolupachatel se spoluobviněnou J. K. ("spoluobviněná"), za což byl (spolu za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 26 měsíců; vedle toho mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč a trest propadnutí věci.
Dále mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnou nahradil škodu poškozeným. Okresní soud založil své posouzení především na výpovědi spoluobviněné, která prohlásila svou vinu. Neuvěřil verzi stěžovatele a svědkyně K. R. ("svědkyně"), že trestnou činnost spáchala spoluobviněná právě se svědkyní. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze ("odvolací soud") zamítl napadeným usnesením jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly pravidla dokazování, ignorovaly zásadní důkazy v jeho prospěch a své skutkové závěry postavily výhradně na nevěrohodné spoluobviněné, jejíž výpověď nebyla ověřena žádným jiným důkazem. Takový postup vykazuje prvky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále soudy neprovedly bez řádného odůvodnění navržené důkazy ve prospěch stěžovatele - konkrétně ignorovaly výpověď svědkyně, nezadaly znalecký posudek k osobě spoluobviněné a neprovedly videozáznam zachycující spoluobviněnou při aplikaci drog. Soudy hodnotily důkazy jednostranně, v neprospěch stěžovatele a důkazy podporující obhajobu ignorovaly nebo odmítaly na základě subjektivních úvah, čímž porušily zásadu rovnosti stran řízení. Neprokázané skutečnosti a rozpory ve výpovědích vyložily v neprospěch stěžovatele, čímž porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel předně namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2929/18
ze dne 6. 3. 2020). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3044/22
ze dne 2. 5. 2023). O žádný takový případ však v projednávané věci nejde.
8. Přestože soudy založily své skutkové závěry především na výpovědi spoluobviněné, která stála proti výpovědím stěžovatele a svědkyně, na základě řádně vyložených a přesvědčivých úvah odůvodnily, proč uvěřily právě výpovědi spoluobviněné. Není potom úlohou Ústavního soudu hodnocení důkazů provedených obecnými soudy dále přehodnocovat, neshledal-li v nich žádné ústavněprávní deficity (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16
ze dne 20. 6. 2017, bod 23); prostý nesouhlas s nimi opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Není porušením základních práv stěžovatele, konkrétně práva na rovnost zbraní, jestliže soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch. Tvrdí-li stěžovatel v této souvislosti, že důkazy podporující obhajobu soudy ignorovaly či je odmítaly na základě subjektivních úvah, není zřejmé, které důkazy či úvahy má na mysli; předně se však podle Ústavního soudu zejména okresní soud zabýval všemi důkazy - zejména výpověďmi stěžovatele, spoluobviněné a svědkyně jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, porovnal je navzájem a na základě konkrétních a rozvedených úvah vyložil, proč uvěřil verzi spoluobviněné. V podrobnostech tak lze odkázat především na odůvodnění rozsudku okresního soudu.
10. Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03
ze dne 29. 6. 2004). Není povinností soudů provést všechny navržené důkazy, jestliže však některý neprovedou, musí řádně odůvodnit, z jakého důvodu - to obecné soudy učinily. Jde-li o znalecký posudek ke zjištění věrohodnosti spoluobviněné, okresní soud správně vyložil, že o její věrohodnosti si je oprávněn učinit úsudek sám. Rovněž neprovedení videozáznamu zachycující spoluobviněnou při aplikaci drog soudy odůvodnily tím, že sama spoluobviněná jejich užívání v minulosti přiznala a že ani její psychické obtíže nesnižují její věrohodnost. Výpověď svědkyně neodmítly soudy provést, ale hodnotily ji jako nevěrohodnou; dokonce byla konfrontována se spoluobviněnou. Skutečnost, že soudy skutkové verzi svědkyně neuvěřily, nepředstavuje deficit opomenutého důkazu.
11. Neopodstatněná je konečně námitka porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že neměly žádné důvodné pochybnosti o tom, že trestný čin spáchal právě stěžovatel (ve spolupachatelství se spoluobviněnou). Jak již vysvětlil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, pro aplikaci uvedené zásady nebyl v dané věci prostor (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 3026/24
ze dne 8. 1. 2025).
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu