Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2021, č. j. 66 Co 349/2021-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 6. 2021, č. j. 49 EXE 2810/2015-42, byla zastavena exekuce vedená oprávněnou PROFI CREDIT Czech, a. s. proti povinnému Michalu Piechaczekovi, a to podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož rozhodce, který vydal rozhodčí nález, který byl vykonáván v tomto řízení, nebyl vybaven pravomocí k projednání a rozhodnutí sporu mezi oprávněným a povinným. Oprávněné byla uložena povinnost zaplatit povinnému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 845 Kč a povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň-město, na nákladech exekuce částku ve výši 7 865 Kč. Zároveň byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem dne 11. 12. 2015, č. j. 094 EX 06369/15-026, a oprávněné byla uložena povinnost vrátit povinnému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení vymožené náklady exekuce ve výši 4 864,20 Kč.
3. Proti výroku o náhradě nákladů exekuce podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením ze dne 4. 10. 2021, č. j. 66 Co 349/2021-53, Krajský soud v Ostravě usnesení Okresního soudu v Karviné potvrdil v napadeném nákladovém výroku (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků a soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu a namítá, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud přiznal náklady exekuce v nesprávné výši. Stěžovatel poukazuje na to, že usnesení krajského soudu je ve výroku, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce v jím uplatněné výši, v rozporu s kogentním § 3 odst. 1 ve spojení s § 90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které zaručují úplatnost činnosti exekutora a stanoví složky této úplaty. Touto úpravou je mimo jiné zabezpečena nezávislost exekutora, přičemž nezávislost exekutora (i ekonomická) na státu je základním předpokladem jeho nestrannosti při výkonu exekuční činnosti.
5. Krajský soud stanovil náhradu nákladů exekuce podle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Toto ustanovení (ve znění účinném do 31. 3. 2017) stanoví, že: "Zanikne-li pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo změnou exekutora podle § 51 písm. a), b) a d) zákona, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3000 Kč, nestanoví-li se dále jinak." Podle mínění stěžovatele měly však být náklady exekuce stanoveny podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., podle kterého: "Pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k vedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2." Citované ustanovení nerozlišuje, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce. V posuzované věci pověření stěžovatele jako soudního exekutora zaniklo pravomocným usnesením okresního soudu o zastavení exekuce, přičemž před zánikem pověření stěžovatele tento vymohl částku ve výši 220 371 Kč. Krajský soud tak podle stěžovatele zcela opomenul § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které je ustanovením kogentním. Stěžovatel je přesvědčen, že mu krajský soud odepřel jemu náležející odměnu za exekuční činnost, a tím zcela popřel nosné principy exekučního práva.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V první řadě Ústavní soud podotýká, že nyní posuzované podání stěžovatele není jeho ojedinělou ústavní stížností. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal více než dvě desítky v zásadě shodných či velmi obdobných ústavních stížností, což vyplývá primárně již z předmětu sporu (shodně usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1371/17 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řadě svých rozhodnutí proto Ústavní soud zejména odkazuje na svá dřívější rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech s tím, že ani v nyní posuzované věci neshledal žádné pochybení soudu a není tak důvod se od dřívější judikatury odchylovat (srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1721/17 , usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1371/17 , usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4299/18 ).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. V posuzované věci je zásadní, že ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti, které představují závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
12. Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06 a sp. zn. II. ÚS 254/06 ), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků.
13. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci, je tak v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soudu, podle které samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1619/11 ). Podobně pak totéž plyne z nálezu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 160/06 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný.
14. Rozhodnutím okresního soudu byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. Tuto částku lze z ústavněprávního hlediska v zásadě považovat za bagatelní (srov. nález ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1639/18 ). Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí o obdobných ústavních stížnostech stěžovatele konstatoval, že jde o částku, která není s ohledem na svou výši sama o sobě schopna porušit jeho základní práva a svobody, přičemž výjimku představují pouze případy extrémní svévole soudu (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4299/18 , usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2189/19 a další).
15. Konečně ani námitku stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neshledává opodstatněnou. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2789/18 ).
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu