Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Centrálního depozitáře cenných papírů, a. s., adresa Rybná 14, 110 05 Praha 1, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem, se sídlem Lublaňská 57, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, č. j. 29 Cdo 2624/2013-70, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 71/2013-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 71/2013-56, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2012, č. j. 8 Cm 8/2011-33, jímž byla žalovanému (soudnímu exekutorovi) uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku ve výši 53.760 Kč s příslušenstvím, a řízení zastavil. Stěžovatel uplatnil po žalovaném nárok na náhradu hotových výdajů spojených s poskytnutím součinnosti žalovanému jako soudnímu exekutorovi [§ 33 a 34 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád")] spočívající v poskytnutí údajů z evidence investičních nástrojů [§ 115 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"].
Důvodem pro zastavení řízení byl závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě není dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že se jednalo o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, muselo být řízení zastaveno.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, č. j. 29 Cdo 2624/2013-70, odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je vztah mezi žalobcem jakožto osobou poskytnuvší součinnost žalovanému exekutorovi v rámci jím vedeného exekučního řízení a žalovaným exekutorem vztahem veřejnoprávním, přičemž k projednání sporu z tohoto vztahu není dána pravomoc soudů, byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004 či bod VI stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005 nebo i § 34 exekučního řádu]. Na uvedeném závěru nebyla způsobilá nic změnit ani úprava povinnosti žalobce poskytnout údaje exekutorovi pro účely exekučního řízení obsažená v § 115 odst. 1 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
6. V nyní projednávaném případě odvolací soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu projednat spor, protože se nejedná o spor ze žádného ze vztahů vymezených v § 7 o. s. ř. Hlavním důvodem, proč nebylo možné podle názoru obecných soudů podřadit požadavek na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi občanskoprávnímu soudnímu řízení, je veřejnoprávní charakter postavení exekutora a jeho činnosti, který vyplývá z exekučního řádu (§ 1 odst. 1 nebo § 4 exekučního řádu) a je podpořen i judikaturou Ústavního soudu. V tomto směru nelze závěrům obecných soudů, které řízení zastavily pro nedostatek pravomoci soudů, nic vytýkat.
7. Na druhou stranu ovšem výše uvedeným není v žádném případě řečeno, že by osoba povinná poskytovat součinnost neměla nárok na žádnou náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím součinnosti. Otázkou náhrady věcných nákladů za poskytnutí součinnosti se Ústavní soud ve vztahu k bankovním institucím zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 543/11 ze dne 11. května 2011 (N 89/61 SbNU 377). Závěry v něm uvedené lze pak bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Předpokladem ovšem je, aby stěžovatel (resp. obecně jakákoliv osoba povinná k poskytnutí součinnosti podle exekučního řádu) včas a řádně své nároky na náhradu vynaložených věcných nákladů uplatnil u soudního exekutora.
Za těchto okolností budou požívat takto uplatněné nároky ústavněprávní ochrany (zejména čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Uplatnění nároků na náhradu nemůže být ovšem bezbřehé. K jejich limitaci se vyslovil Ústavní soud v bodě 23. shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 543/11 , na který v tomto případě toliko jako obiter dictum Ústavní soud rovněž poukazuje.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu