Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem, sídlem Květoslava Mašity 317, Všenory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 21 Cdo 1132/2023-416, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2022 č. j. 16 Co 79/2021-358 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 21 Cdo 2964/2021-305, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a R. J., jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem posuzovaného případu je otázka platnosti výpovědi dané zaměstnavatelem (stěžovatelkou) vedlejší účastnici řízení. Hlavní spornou otázkou bylo, zda u vedlejší účastnice byly již ke dni podání výpovědi ze strany stěžovatelky splněny podmínky pro uznání nemoci z povolání.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že vedlejší účastnice řízení pracovala u stěžovatelky od roku 2010 na pozici výrobní dělnice a operátorka výroby na pracovišti vstřikovna plastů a paint fluxování. Dne 24. srpna 2017 vydal lékař lékařský posudek se závěrem, že vedlejší účastnice pozbyla dlouhodobě pracovní způsobilosti konat dosavadní práci. S odkazem na tento posudek stěžovatelka rozvázala dne 30. srpna 2017 s vedlejší účastnicí pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Vedlejší účastnice byla dne 29. srpna 2017 vyšetřena ve Fakultní nemocnici Ostrava. Předmětem posouzení bylo zkoumání vlivu různých látek na její zdravotní stav. Při vyšetření dne 29. srpna 2017 byl zkoumán vliv prachu z pracovního prostředí s negativním výsledkem. Dne 4. září 2017 bylo provedeno vyšetření na vliv fluoxu s pozitivním výsledkem. Dne 4. prosince 2017 vydala jiná lékařka lékařský posudek o uznání nemoci z povolání vedlejší účastnice (zjednodušeně řečeno astma). Datum zjištění nemoci z povolání bylo stanoveno na 4. září 2017.
3. Žalobkyně (nyní vedlejší účastnice řízení) se domáhala před civilními soudy určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou jí dala dne 30. srpna 2017 žalovaná (nyní stěžovatelka). Okresní soud v Novém Jičíně žalobu zamítl. Rozhodnutí následně potvrdil i Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Rozsudek krajského soudu však na základě dovolání vedlejší účastnice zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. května 2022 č. j. 21 Cdo 2964/2021-305.
4. Nejvyšší soud uvedl, že k výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce smí zaměstnavatel přistoupit, pouze pokud nezpůsobilost zaměstnance konat dosavadní práci pro nepříznivý zdravotní stav není následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Z existující judikatury Nejvyšší soud dovodil, že pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) [popř. písm. d)] zákoníku práce je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti [z důvodu obecného onemocnění pro výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce nebo z důvodu následků pracovního úrazu či nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí pro výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce] výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který byl k doložení existence výpovědního důvodu zaměstnavatelem použit. Nejvyšší soud dodal, že ačkoliv z ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání, vyplývá, že obligatorní náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání (jak tomu bylo ostatně i v této věci), není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce v době předcházející tomuto datu určující. Toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku [srov. též ustanovení § 65 písm. e) zákona č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách]. Uvedení data neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění. Z daných důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. srpna 2017, danou stěžovatelkou vedlejší účastnici, je neplatné. Na základě doplněného dokazování krajský soud vzal za prokázané, že astmatické potíže měla vedlejší účastnice již ke dni podání výpovědi ze strany stěžovatelky. K tomuto dni tedy splňovala podmínky pro uznání nemoci z povolání a pro astmatické potíže nebyla zdravotně způsobilá k výkonu dosavadní práce. Následně krajský soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce je v případě souběhu vícera výpovědních důvodů prioritní s ohledem na zásady spočívající v ochraně zaměstnance a uspokojivých a bezpečných podmínek při výkonu práce ve smyslu § 1a zákoníku práce. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl s tím, že závěry krajského soudu jsou v souladu se závazným právním názorem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, jakož i zásady rovnosti před zákonem, legitimního očekávání, předvídatelnosti práva a porušení zákazu retroaktivity. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí se odchylují od ustálené rozhodovací praxe soudů bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění. Dále má za to, že obecné soudy přistoupily ve vztahu k otázce určení data vzniku nemoci z povolání k extenzivnímu výkladu nad rámec právní úpravy, a to v rozporu s hmotným právem. Tímto extenzivním výkladem soudy také porušily princip zákazu retroaktivity chráněný čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť na zaměstnavatele přenesly absolutní zodpovědnost za zdravotní stav zaměstnance při současném vyloučení závaznosti lékařských posudků. Stěžovatelka je vázána zákoníkem práce, jehož ustanovení § 52 písm. d) a e) vyžadují postup podle závěrů lékařských posudků.
7. Stěžovatelka následně obsáhle pojednala o významu lékařských posudků pro pracovněprávní vztahy a zejména povinnosti zaměstnavatele s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Výstupem daného rozboru pak je stěžovatelčin argument, podle něhož výklad obecných soudů odebírá zaměstnavatelům možnost dát výpověď zaměstnanci s právní jistotou vloženou do platné právní úpravy. V nynějším případě ostatně ani jeden z existujících zdravotních posudků ke dni podání výpovědi nezjistil nemoc z povolání. Následně stěžovatelka znovu poukázala na zásadu zákazu retroaktivity a uvedla, že obecné soudy měly povinnost při rozhodování prostřednictvím rozšiřujícího výkladu práva rozhodnout s účinností ke dni právní moci svých rozhodnutí. Dále uvedla, že obecné soudy přistoupily k dotvoření práva v neprospěch zaměstnavatele, jemuž je odebrána možnost využít výpověď pro ztrátu obecné způsobilosti bez současného vyhotovení lékařského posudku vylučujícího nemoc z povolání. To právní úprava nepředvídá a nelze to po zaměstnavatelích spravedlivě požadovat. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí bylo odebráno právo na spravedlivý proces, neboť ji soudy neseznámily s rozsahem výkladu předmětné právní normy a s právními a faktickými dopady takového výkladu.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Posuzovaná ústavní stížnost se do jisté míry míjí s podstatou řízení o ústavní stížnosti, jíž je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatelka se dovolává ochrany práva na spravedlivý proces a dále poukazuje na principy rovnosti před zákonem, legitimního očekávání, předvídatelnosti práva a zákazu retroaktivity. Obsahově však její argumentace představuje polemiku se závěry obecných soudů, především s výkladem ustanovení § 52 písm. d) a e) zákoníku práce, k němuž dospěl Nejvyšší soud. Jak již však mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, Ústavní soud není superrevizní instancí v systému obecné justice ani sjednotitelem práva v oblasti pracovněprávních předpisů.
V předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování a interpretaci právních norem řídily. Ústavní soud neshledal ani existenci dalších případných vad, které mohou vést k porušením ústavní intenzity, a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů se pohybují v mantinelech ústavnosti.
10. Co se týče stěžovatelčiny námitky nepřípustně extenzivního výkladu ustanovení zákoníku práce ze strany Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal postup Nejvyššího soudu rozporným s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku korigoval význam data zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky o posuzování nemocí z povolání pro posouzení existence výpovědního důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Nejvyšší soud v tomto směru uvedl, že dané ustanovení neznamená, že by se soud nemohl zabývat otázkou, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před formálně uvedeným datem zjištění nemoci z povolání. Ústavní soud v tom neshledává porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, jak dovozuje stěžovatelka, nýbrž ústavně akceptovatelnou interpretaci pracovněprávních předpisů v rámci role, která Nejvyššímu soudu z hlediska jeho postavení v systému obecné justice náleží. Je tomu tak zvlášť v kontextu nyní posuzovaného případu. Vedlejší účastnice podstoupila vyšetření, které mělo posoudit možnou existenci nemoci z povolání, ve Fakultní nemocnici Ostrava dne 29. srpna 2017. Ten den bylo provedeno vyšetření vlivu prachu z pracovního prostředí. Další vyšetření, posouzení vlivu fluoxu, bylo provedeno 4. září s pozitivním výsledkem, čemuž odpovídá závěr posudku o uznání nemoci z povolání vedlejší účastnice, v němž bylo datum zjištění nemoci z povolání stanoveno na 4. září 2017. Výpověď stěžovatelka vedlejší účastnici dala 30. srpna 2017, tedy den bezprostředně následující první části vyšetření ve Fakultní nemocnici Ostrava. Jak k uvedenému uvedl Nejvyšší soud (bod 24 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), znalec u prvostupňového soudu řekl, že "v případě, že by bylo provedeno měření dříve, byla by samozřejmě alergie zjištěna dříve a dříve by byla dána i nemoc z povolání," a že "ke změně zdravotního stavu za tyto čtyři dny [tedy mezi 30. srpnem a 4. září 2017] podle dokumentace nedošlo."
11. Co se týče námitky retroaktivity, nepředvídatelnosti rozhodnutí a nepřípustného přenášení odpovědnosti na zaměstnavatele, Ústavní soud ji shledává zjevně neopodstatněnou. Již krajský soud se k těmto námitkám podrobně vyjádřil a přesvědčivě vysvětlil, proč výklad provedený Nejvyšším soudem nepředstavuje nepřípustný zásah do práv stěžovatelky (bod 18 rozsudku krajského soudu ze dne 19. září 2022 č. j. 16 Co 79/2021-358). Ústavní soud na závěry krajského soudu odkazuje a jen stručně dodává, že ačkoliv rozhodnutí vrcholných soudů mají s ohledem na jejich normativní sílu zpravidla podstatné prospektivní účinky, v konkrétním posuzovaném případě má soudní rozhodnutí samozřejmě také retrospektivní účinky (KÜHN, Zdeněk. Role judikatury v českém právu. In: BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk et al. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Auditorium, 2013). Těžko lze tedy spatřovat porušení základních práv stěžovatelky ve skutečnosti, že Nejvyšší soud na základě svých právních závěrů zrušil rozhodnutí krajského soudu, které s těmito závěry bylo v rozporu.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu