Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Šámala a soudkyně Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Malíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 30 Cdo 1706/2024-87, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se účastnil daňového řízení a navazujících soudních řízení v souvislosti s neprominutím daňového penále, ukončeného odmítnutím jeho ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. II. ÚS 1695/20
. Poté se stěžovatel u Ministerstva spravedlnosti žádostí ze dne 6. 10. 2020 domáhal peněžité náhrady újmy za nepřiměřenou délku tohoto daňového řízení. Ministerstvo spravedlnosti přitom postoupilo žádost stěžovatele na Ministerstvo financí. Stěžovatel poté rovněž podal žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou však posléze vzal zpět, a dne 3. 9. 2021 bylo řízení zastaveno. Tato řízení nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti.
3. Následně stěžovatel podal žalobu na odškodnění nepřiměřené délky uvedeného daňového řízení znovu. Obvodní soud pro Prahu 2 však žalobu rozsudkem ze dne 29. 6. 2023 č. j. 25 C 87/2021-52 zamítl. Městský soud v Praze pak uvedený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 25. 1. 2024 č. j. 15 Co 262/2023-70. Podle obecných soudů podal stěžovatel žalobu po marném uplynutí promlčecí lhůty počítané od ukončení daňového řízení (doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti).
4. Dovolání stěžovatele pak odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť jej neshledal přípustným. Ustálené rozhodovací praxi odpovídá závěr o počátku běhu promlčecí lhůty od okamžiku ukončení odškodňovaného řízení. Jiný náhled přitom neodůvodní dovolací argumentace stěžovatele, že se má lhůta počítat až od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 o uplatnění práva na odškodnění nepřiměřené délky řízení (nikoli jen průtahů) také v daňovém řízení. Při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí tzv. incidentní retrospektivita, tedy aplikace nových právních názorů na všechna probíhající řízení, jakož i věci budoucí.
5. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších závěrů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. V nynější věci přitom o takovou výjimečnou situaci nejde; stěžovatel uplatnil nárok již dříve, avšak sám vzal žalobu zpět. Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 nadto ani není tímto judikaturním obratem, který zde představuje nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020
sp. zn. II. ÚS 570/20
, z nějž Nejvyšší soud ostatně vycházel v uvedené věci. V ní tehdejšího žalobce a dovolatele zastupoval týž právní zástupce jako stěžovatele v nynější věci. Sám stěžovatel také na závěrech tohoto nálezu stavěl svou argumentaci v původní žalobě, kterou však vzal zpět, přestože určení příslušné organizační složky státu je věcí soudu.
6. Stěžovatel tvrdí, že závěr Nejvyššího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty již po skončení odškodňovaného řízení odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu o časových účincích změny judikatury a je přehnaně formalistický. Ani běžně uplatňovaný a ustáleně respektovaný model tzv. incidentní retrospektivity nemůže vyprázdnit princip právní jistoty a legitimního očekávání; ochrana legitimního očekávání může převážit i tehdy, když v době rozhodných skutečností byla judikatura obecných soudů rozkolísaná či trpící dlouhodobě výkyvy do protichůdných poloh.
7. Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že se v nynější věci domáhal odškodnění nepřiměřené délky daňového řízení, což Nejvyšší soud ve své judikatuře dlouho v obecné rovině odmítal akceptovat. "Signál změny" přinesl až nález
sp. zn. II. ÚS 570/20
, podle kterého se odškodní také nepřiměřená délka správního řízení, v němž se rozhoduje o základních právech či svobodách. Tehdy však Ústavní soud dosud nespecifikoval, že se takové závěry uplatní také u daňového řízení. Nedospěl k tomu ani velký senát Nejvyššího soudu v navazujícím rozsudku ze dne 9. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 2402/2020-292. Teprve v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 vyjasnil, že se lze domáhat odškodnění nepřiměřené délky daňového řízení. Do té doby stěžovatel nemohl s jistotou vědět, že bude se svou žalobou úspěšný. Touto nejistotou také stěžovatel vysvětluje okolnosti zpětvzetí své původní žaloby. Teprve od vydání uvedeného rozhodnutí se proto má počítat počátek promlčecí lhůty v jeho věci. Opak odporuje povinnosti zvolit výklad práva, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti (nález ze dne 29. 10. 2024
sp. zn. II. ÚS 1460/23
).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel se v nynější věci dovolává uplatnění výjimky z obecně uznávaných pravidel pro časové účinky změny judikatury, respektive s tím souvisejícího dobrodiní mimořádného, příznivějšího počítání promlčecí lhůty či jejího prominutí.
11. Obecně platí, že soudní nalézání práva nelze (zpravidla) považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad a zpřesňování, s účinky inter partes. Především pak z povahy věci působí "retroaktivně" (přesněji "retrospektivně"), neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti. Justice jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona (v jeho mezích), který platí "od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti [bod 24 nálezu ze dne 12. 12. 2013
sp. zn. III. ÚS 3221/11
(N 216/71 SbNU 531)]. Je tedy logické, že se "správný" (nahrazující) výklad zpravidla vztahuje na všechny probíhající a v budoucnu otevřené případy, byť jejich skutkový základ spočívá v minulosti.
12. Jak proto přiléhavě uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v horizontálních právních vztazích je pravidlem tzv. incidentní retrospektivita, která znamená aplikaci nových právních názorů na kauzy aktuálně probíhající i budoucí, bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající hypotéze právní normy. Za určitých okolností však může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit (vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury) příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení. V úvahu připadá působení aplikace nového právního názoru na právní skutečnosti vzniklé až po vydání "přelomového" rozhodnutí (tzv. prospektivní působení), které je však využíváno zřídka a zpravidla ve vertikálních vztazích mezi jednotlivcem a státem. Další možnou alternativu představuje tzv. omezená retrospektivita, při níž se nový právní názor vztahuje: 1. na kauzu, která dala soudu možnost přijmout nový výklad; 2. na všechny právní vztahy vzniklé po dni vyhlášení nového právního názoru (prospektivní prvek); 3. na starší případy; ovšem za podmínky, že žaloba byla podána nejpozději v den vynesení nového právního posouzení [srov. body 25 až 27 nálezu ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3500/18
(N 208/97 SbNU 238)].
13. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud v nynější věci vycházel z ústavně konformního základního východiska o časových účincích změny judikatury [srov. dále též nález ze dne 8. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 1955/15
(N 208/79 SbNU 373) a ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3500/18
(N 208/97 SbNU 238)]. Nejvyšší soud se rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabýval tím, zda nejsou dány výjimečné okolnosti pro odchýlení se od této zásady; dospěl přitom k závěru, že okolnosti věci stěžovatele z hlediska narušení principu právní jistoty a legitimního očekávání nijak výjimečné nejsou. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ani nebyl v podmínkách nynější věci tímto přelomovým rozhodnutím zakládajícím změnu judikatury, kterým byl nález
sp. zn. II. ÚS 570/20
. Že byl stěžovatel schopen na základě již exitující judikatury formulovat svoje požadavky, vyplývalo též z toho, že již před vydáním uvedeného rozsudku obdobnou žalobu podal, avšak sám ji vzal zpět.
14. Takový závěr Nejvyššího soudu podle Ústavního soudu proto nepředstavuje exces ani přehnaně formalistické či nespravedlivé řešení věci. Nejvyšší soud dostatečně zohlednil konkrétní, zvláštní okolnosti případu stěžovatele. Je skutečně pravdou, že "nový právní názor" nevyplývá ani tak z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, jako spíše z nálezu
sp. zn. II. ÚS 570/20
. Již v něm totiž Ústavní soud formuloval jasná kritéria k rozlišení toho, na která (správní) řízení se tam uvedená východiska uplatní. Stěžovateli lze přisvědčit, že se tehdy Ústavní soud nevyjádřil výslovně k aplikaci tam uvedených východisek také vůči daňovému řízení. Avšak sám Nejvyšší soud ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 opřel svůj závěr, že se odškodní také celková nepřiměřená délka daňového řízení, o již existující ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu [o uvedený nález a další judikaturu k povaze daňového řízení, zejména nález ze dne 1. 6. 2005
sp. zn. IV. ÚS 29/05
(N 113/37 SbNU 463) či stanovisko pléna ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (ST 33/63 SbNU 567; č. 368/2011 Sb.)].
15. O významu rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 v kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž svědčí, že Nejvyšší soud rozhodl "jen" v tříčlenném senátu, nikoli ve velkém senátu. Byť to samo o sobě neznamená, že Nejvyšší soud nemohl formulovat určité dosud nejudikované či významnější závěry, může jít bezpochyby o jednu z indicií svědčící o vztahu tohoto rozhodnutí vůči dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Tedy zejména, že se tímto rozhodnutím nepřekonává již jednou přijatý právní názor (§ 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a contrario). Není ani pravdou (a stěžovatel to v konkrétnostech netvrdí), že judikatura byla po určitou dobu rozkolísaná či dlouhodobě protichůdná, tím spíše nikoli po vydání nálezu
sp. zn. II. ÚS 570/20
.
16. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že ve věci sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 zastupoval tehdejšího dovolatele tentýž právní zástupce jako nynějšího stěžovatele. Spolu s již podanou žalobou, kterou stěžovatel vzal zpět, a dalšími uvedenými skutečnostmi, jde vskutku o okolnosti, které svědčí o tom, že uplatnění tzv. incidentní retrospektivity není ve věci stěžovatele vůči němu nepřiměřeně tvrdé. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvěryhodné tvrzení stěžovatele, že původní žalobu vzal zpět právě pro domnělou nejistotu o oprávněnosti svého nároku. Zpětvzetí podané žaloby totiž v tomto kontextu nedává smysl, běželo-li již řízení ve věci sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, o kterém právní zástupce stěžovatele musel vědět. Řízení o původní žalobě bylo zastaveno dokonce po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu v uvedené věci.
17. Motivací stěžovatele mohlo být spíše nesprávné určení organizační složky státu (za které však podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není odpovědný žalobce). Vzal-li proto stěžovatel zpět svoji původní žalobu, je třeba toto počínání chápat ryze jako projev jeho procesní strategie, za kterou je sám odpovědný. Proto Ústavní soud na základě námitek stěžovatele žádná kvalifikovaná pochybení v napadeném usnesení neshledal.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu