USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 148 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 87/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 15 Co 262/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 25 C 87/2021-52, zamítl žalobu o zaplacení částky 148 500 Kč se zákonným příslušenstvím (tj. zákonným úrokem z prodlení z této částky) od 7. 4. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 15 Co 262/2023-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 148 500 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Finančního úřadu pro Prahu 6 a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Af 59/2011 a 6 Af 5/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku o věci samé, tedy do výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení počátku běhu promlčecí doby s ohledem na tvrzený vývoj judikatury, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud (v souladu se závěry soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobní nárok je promlčen (a to i při zohlednění stavění promlčecí doby předběžným uplatněním nároku dne 6. 10. 2020), poněvadž posuzované řízení bylo ukončeno odmítnutím ústavní stížnosti žalobce usnesením Ústavního soudu (ze dne 30.
6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1695/20; poznámka Nejvyššího soudu), které bylo žalobci doručeno dne 10. 7. 2020, což je rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, neboť tehdy byla odstraněna nejistota žalobce ohledně výsledku řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012). Ve vztahu k vlivu žalobcem popisovaného vývoje a ustálení judikatury Nejvyššího soudu ohledně existence samotného nároku na počátek běhu promlčecí doby pak odvolací soud uzavřel, že tímto se na počátku běhu subjektivní promlčecí doby nic nezměnilo, poněvadž popisovaný vývoj judikatury žalobci nijak nezabránil tvrzený nárok včas předběžně uplatnit i podat žalobu k soudu (v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 77/2021); navíc existenci žalobního nároku žalobce přiléhavě dovozoval již z nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a na něj navazujícího rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020. Odvolací soud tedy na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že popsaný postupný vývoj judikatury žalobci nebránil v uplatnění jeho nároku v promlčecí době, což žalobce dokonce i učinil, a to jak předběžným uplatněním tohoto nároku dne 6. 10. 2020 u Ministerstva spravedlnosti (které však ve vztahu k řízení před finančními orgány postoupilo žádost k vyřízení Ministerstvu financí), tak i podáním žaloby shodného obsahu (včetně shodné výše žalobní pohledávky) jako v této věci proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 77/2021, kterou však žalobce vzal následně zpět a řízení bylo dne 3.
9. 2021 zastaveno. Skutečnost, že tedy žalobce zvolil chybný procesní postup a místo pokračování v již zahájeném řízení proti České republice (neboť určení příslušné organizační složky státu oprávněné v dané věci za ni jednat je povinností soudu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005) vzal původní žalobu zpět a podal novou, čímž si způsobil promlčení nároku, nelze až následným vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, omlouvat.
V této souvislosti pak
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to byl současný právní zástupce žalobce, komu se jako tehdejšímu zástupci dovolatele podařilo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 na základě argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a na něj navazujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dosáhnout výslovného závěru, že závěry těchto rozhodnutí platí i pro daňové řízení, které je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a i v něm má tedy účastník právo na jeho přiměřenou délku řízení. Právní zástupce žalobce si tudíž existence nyní uplatněného nároku vědom byl a v řízení jiného subjektu jej ještě před podáním žaloby vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 77/2021 (kde žalobce také zastupoval) aktivně prosazoval.
6. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2829/2019, nebo ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1979/17; dále KÜHN, Z. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s.
149-162), jako to bylo např. v případě posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v případě změny judikatorního názoru ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V projednávané věci se však o takovou výjimečnou situaci nejedná, neboť jak je uvedeno výše, vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, legitimní očekávání žalobce nijak nenarušilo, právě naopak, potvrdilo právní názor, jenž žalobce (a jeho právní zástupce) již před jeho vydáním na základě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu a velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu prosazoval. Jestliže tedy odvolací soud při posouzení otázky promlčení nároku žalobce dospěl k závěru, že v daném případě neměl žalobcem popisovaný vývoj judikatury Nejvyššího soudu na počátek a běh promlčecí doby žádný vliv, nepostupoval v rozporu ani s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, ani s žalobcem zmiňovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (tj. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.
10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, které se týkalo možnosti přezkumu závazného stanoviska ve správním soudnictví a žalobcem citovaná pasáž je pouze závěrečným „poučením“ o temporálních účincích daného rozhodnutí a rozhodnutí rozšířeného senátu obecně na jiné věci projednávané správními soudy, které navíc vychází z výše uvedené zásady tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů) a Ústavního soudu (nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. Pl.
ÚS 30/23, jenž se věnuje mimo
jiné i pravé a nepravé retroaktivitě právních předpisů; žalobcem citovaná pasáž věnující se legitimnímu očekávání vzniku majetkového nároku pak na danou věc nedopadá, neboť jak je uvedeno výše legitimní očekávání žalobce vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, narušeno nebylo, právě naopak, potvrdilo existenci nároku, jenž žalobce dovozoval již dříve).
7. Formuloval-li žalobce v závěru svého dovolání dle něj dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené otázky, tak jimi žalobce pouze rozvádí svou jedinou v dovolání uvedenou námitku nesprávného právního posouzení vypořádanou výše a pokouší se tak prosadit svůj názor, že jím tvrzený vývoj judikatury Nejvyššího soudu měl na počátek a běh promlčecí doby vliv. O samostatné právní otázky se tedy nejedná. V této souvislosti pak Nejvyšší soud znovu opakuje, že vzhledem k tomu, že žalobní nárok dovozoval a uplatnil žalobce již před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a to na základě dřívější judikatury Ústavního soudu a velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jejíž závěry zmiňovaný rozsudek pouze potvrdil i v rámci daňových řízení jako jedné z forem správních řízení. Řízením uplatněný nárok na zadostiučinění tedy vydáním rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, založen být nemohl, jak se ostatně podává i z jeho odůvodnění, které je postaveno na závěru, že právo na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhá daňová řízení zde dle národní právní úpravy existovalo a existuje.
Vzhledem k tomu, že pak tento rozsudek představuje jen rozvinutí a potvrzení již dřívějších závěrů judikatury (na nichž žalobce uplatnění svých nároků ještě před vydání tohoto rozsudku stavěl), nelze jej ani považovat za „judikatorní zvrat“ a s ohledem na to, že legitimní očekávání žalobce nebylo vydáním tohoto rozsudku dotčeno, nemůže mít jeho vydání na počátek či běh promlčecí doby vliv.
8. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by nemohlo přinést žalobci jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Z těchto důvodů tedy nemůže přípustnost dovolání odůvodnit např. otázka, kdy došlo k ustálení judikatury natolik, aby bylo možné tvrdit, že existuje nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku daňového řízení, zda bylo možné, aby jednotlivec uplatnil „plausibilně úspěšný“ nárok na takové zadostiučinění dříve než byl tento nárok shledán soudy jako možný (zřejmě žalobcem zdůrazňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020; poznámka Nejvyššího soudu) a pokud ano, tak kdy, neboť tyto otázky odvolací soud výslovně neřešil a s ohledem na skutkový základ této věci (zejm. již dřívější uplatnění nároku a znalost a správnou interpretace dřívější judikatury k této otázce) ani nebyly pro jeho rozhodnutí významné.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu