U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce Ing. T. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 119/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č.
j. 20 Co 580/2011-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 20 Co 580/2011-54,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 100.000,- Kč z důvodu promlčení žalobcova nároku, a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 9. 2. 2011 domáhat odškodnění
nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky trestního řízení. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze
dne 31. 8. 2005 žalobce převzal dne 14. 9. 2005. Ke skončení trestního řízení
vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 69/2007 došlo
zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 68 To 305/2009. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 3. 2010
jeho vyhlášením na jednání, u kterého byl žalobce přítomen. Rozsudek byl
doručen tehdejší obhájkyni žalobce dne 28. 7. 2010 a žalobci samotnému dne 22. 10. 2010. Žalobce uplatnil u žalované žádost o odškodnění dne 5. 8. 2010, která
mu stanoviskem doručeným žalobci dne 11. 11. 2010 sdělila, že jeho žádosti
nelze vyhovět, a v řízení vznesla námitku promlčení. Odvolací soud k odvolání žalobce uvedl, že běh promlčecí doby podle ustanovení
§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se odvíjí od vědomosti poškozeného o
nemajetkové újmě a není vázán na skončení řízení ani na doručení rozsudku. V
předmětné trestní věci bylo oznámeno rozhodnutí o zproštění obžaloby vyhlášením
zprošťujícího rozsudku, jemuž byl žalobce přítomen, od toho dne měl vědomost o
vzniku nemajetkové újmy a běžela mu šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění
nároku u soudu. Promlčecí doba počala běžet od 1. 4. 2010 do 5. 8. 2010, kdy se
její běh zastavil z důvodu projednávání žalobcova nároku žalovanou. Běh
promlčecí doby dále pokračoval dne 12. 11. 2010, kdy do jejího konce zbývaly
necelé dva měsíce, které uplynuly dříve, než byla dne 9. 2. 2011 podána žaloba. Promlčené právo nelze žalobci přiznat. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, neboť má za to, že otázka
promlčení nebyla soudy posouzena po právní stránce správně. Dle dovolatele na
posuzovanou věc nedopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, neboť žalobce nepožaduje nemajetkovou újmu za trestní
stíhání, nýbrž za trestní řízení jako celek. Trestní řízení počíná zahájením
úkonů v trestním řízení a končí doručením meritorního rozhodnutí. V daném
případě však bylo meritorní rozhodnutí doručeno žalobci až 22. 10. 2010 a až od
tohoto dne počala běžet promlčecí doba. Dovolatel navrhl rozsudky soudů obou
stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí věci. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Žalobce se dle
jejího názoru pouze snaží nepřípustným způsobem obejít zákonnou úpravu a
dodatečně tak zhojit skutečnost, že svá práva nehájil řádně a včas. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“ – odmítl
jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce, který okamžik je třeba považovat za skončení trestního řízení z
hlediska běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk),
nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce se v žalobě i v rámci předběžného projednání nároku u žalované domáhal
odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení. V dovolání uvedené tvrzení,
že se domáhal i odškodnění za nezákonné trestní řízení, tedy z obsahu spisu
nevyplývá. Pro nároky uplatněné z titulu nepřiměřené délky řízení platí ustanovení § 32
odst. 3 OdpŠk. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti
poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě. Běh
subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je však modifikován konstrukcí druhé
věty o nemožnosti uplynutí lhůty dříve, než 6 měsíců od skončení řízení, v němž
k nepřiměřené délce projednávání věci došlo. Dovolatel svými dovolacími
námitkami míří na druhou větu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk a dovolává se toho,
že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat doručení rozhodnutí,
nikoliv okamžik, kdy rozhodnutí nabylo právní moci jeho vyhlášením. S dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, na věc žalobce přímo nedopadá, neboť v
daném případě odvozovala žalobkyně odškodnění nemajetkové újmy od nezákonného
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a od nezákonného rozhodnutí o vzetí do
vazby, nikoliv od nepřiměřené délky řízení, a tudíž se dovolací soud zabýval
pouze otázkou běhu subjektivní promlčecí lhůty, nikoliv otázkou okamžiku
skončení řízení z pohledu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, pod
bodem III. ve vztahu ke skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je
okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení
vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé
procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád.
Právní moc rozhodnutí byla zvolena za určující okamžik skončení řízení zejména
pro její vlastnost projevující se navenek jako nezměnitelnost rozhodnutí
(formální právní moc), která znamená definitivní vyřešení určité otázky v
konkrétním procesu, a tím vyjadřuje skončení řízení. Pravomocně rozhodnutá věc
nemůže být projednávána znovu, s výjimkou podání mimořádných opravných
prostředků a jiných výjimečných právních prostředků (proto lze do doby řízení
započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti, řízení o
stížnosti ústavní, apod.). V trestním řízení je úplná právní moc rozsudku, kdy rozsudek již nelze
napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části, upravena v § 139 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu zákon nepřipouští odvolání, a tudíž nabývá
právní moci dnem vyhlášení (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a
contrario). Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu
definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno. Jakým způsobem se
účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí,
doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro
okamžik skončení řízení rozhodné. Okamžik kdy se poškozený o skončení řízení dozví, je významný pouze z hlediska
běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť tímto okamžikem dochází k odstranění
nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. O skončení řízení se však žalobce
dozvěděl rovněž v okamžiku vyhlášení rozsudku, neboť byl jednání odvolacího
soudu, na kterém byl zprošťující rozsudek vyhlášen, přítomen (ostatně žalobce
uplatnil žádost o odškodnění u žalované dříve, než mu bylo rozhodnutí soudu dle
jeho tvrzení doručeno). Ke skončení trestního řízení tedy došlo nabytím právní moci rozhodnutí jeho
vyhlášením dne 31. 3. 2010. Tzv. modifikační konstrukce druhé věty § 32 odst. 3 OdpŠk má sloužit zejména k
tomu, aby poškozený mohl uplatnit nárok i ve stanovené lhůtě po skončení
řízení, přestože k průtahům došlo, a poškozenému způsobily újmu, v některé z
dřívějších fází řízení. Dle důvodové zprávy má uvedená modifikace podtrhnout
význam pohledu na řízení jako na jeden celek, což by mělo vést i k tomu, aby
nároky nebyly uplatňovány v průběhu řízení předčasně či opakovaně, ale až v
souvislosti se skončením řízení, neboť teprve po ukončení řízení je možné určit
celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i komplexně
zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného, a další
okolnosti případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1455/2009).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. František
I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu