USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV –
Podmoklech, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem
Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, za účasti
společnosti Lenzing Biocel Paskov a. s. se sídlem v Paskově, Místecká 762, PSČ
739 21, IČO 26420317, zastoupené JUDr. Markem Noskem, advokátem se sídlem v
Praze, Minská 774/6, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu
(žaloba podle části páté občanského soudního řádu), vedené u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 44/2017, o dovolání účastnice řízení proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2019, č. j. 11 Co
377/2018-503, takto:
I. Dovolání účastnice řízení se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupkyně žalobkyně.
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 9 C 44/2017-430, ve výroku I zamítl návrh společnosti Lenzing
Biocel Paskov a. s., že tato společnost nebyla v období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 povinna platit společnosti ČEZ Distribuce, a. s., složku ceny za
distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle §
28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých
zákonů, ve znění účinném do 1. října 2013, (dále jen „zákon o POZE“), ohledně
množství elektřiny, které společnost Lenzing Biocel Paskov a. s. sama vyrobila
a spotřebovala. Ve výroku II soud prvního stupně uvedl, že výrokem I tohoto
rozhodnutí se v plném rozsahu nahrazuje výrok I rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu ze dne 8. srpna 2016, č. j. 03660-15/2016-ERÚ; rovněž ve
výroku III uvedl, že výrokem I tohoto rozhodnutí se v plném rozsahu nahrazuje
rozhodnutí předsedkyně ERÚ, Ing. Aleny Vitáskové, o rozkladu žalobce ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 03660-22/2016-ERÚ. Ve výrocích IV a V soud prvního stupně
rozhodl jednak o nákladech správního řízení, jednak o nákladech soudního řízení. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených listinami, z nichž vyplynulo,
že pevná cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných
zdrojů plně navazuje na předcházející zákon o podpoře a nepředstavuje změnu
dosavadního právního stavu. Ze stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu o
zpoplatnění spotřeby elektřiny příspěvkem na podporované zdroje elektřiny soud
prvního stupně zjistil, že pevná cena na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny z obnovitelných zdrojů je součástí ceny za přenos elektřiny nebo ceny
za distribuci elektřiny, je účtována za celkové spotřebované množství elektřiny
a zahrnuje i lokální vlastní spotřebu elektřiny. K žalobkyní tvrzené nicotnosti dotčených správních rozhodnutí soud na základě §
52 zákona o POZE a § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „energetický zákon“),
uzavřel, že Energetický regulační úřad (dále také „ERÚ“) měl pravomoc
rozhodnout o návrhu účastnice, neboť se jednalo o spor týkající se financování
podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, který lze subsumovat pod skupinu
sporů týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů. Soud prvního stupně
námitky žalobkyně týkající se nicotnosti správních rozhodnutí vyhodnotil jako
součást odůvodnění žaloby podle části páté o. s. ř., nikoli jako návrh na
vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí, který by musel řešit věcně příslušný
krajský soud dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Co se týče samotného posouzení, zda existovala povinnost účastnice hradit v
rozhodném období příspěvek podle zákona o POZE rovněž ve vztahu k vlastní
spotřebě, vycházel soud prvního stupně z účelu tohoto zákona a z ustanovení §
28 odst. 1 zákona o POZE.
Podle soudu prvního stupně je účelem tohoto zákona
podpora a využití obnovitelných zdrojů k dosažení cílů Evropské unie v zájmu
ochrany životního prostředí. Zákazníci jsou recipienty této podpory a musí
proto všichni nést část nákladů na získávání podpory, a to právě
prostřednictvím příspěvku podle zákona o POZE. Proto pokud je možné čerpat
podporu výroby elektřiny i za vlastní spotřebu, není zde důvod, proč by se
subjekty, u nichž k vlastní spotřebě elektřiny dochází, neměly podílet na
financování systému podpory. Podle soudu není důvod pro právní úpravu, podle
níž by náklady na získávání podpory obnovitelných zdrojů energie nesli pouze
někteří ze zákazníků, kteří ale jinak v plném rozsahu využívají výhody podpory. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně měla v souladu s § 28 odst. 1 zákona o POZE
nárok na účtování příspěvků za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013, i
pokud jde o část elektřiny ve vztahu k vlastní spotřebě účastnice. K odvolání účastnice řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 26. března 2019, č. j. 11 Co 377/2018-503, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I až III; v nákladových výrocích IV a V jej změnil,
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na § 244 o. s. ř. uzavřel, že jestliže civilní soud v řízení podle části páté o. s. ř. nově
projednává věc již pravomocně rozhodnutou ve správním řízení, musí také
přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí o návrhu účastníka tak,
jak byl podán ve správním řízení k Energetickému regulačnímu úřadu. Odvolací
soud uvedené posuzoval podle § 141 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) a podle § 142
odst. 1 a 2 správního řádu, z nichž dle odvolacího soudu vyplývá, že účastnice
se mohla domáhat určovacího rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu, avšak
musela v takovém řízení prokázat, že je to nezbytné k uplatnění jejích práv. Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně se nezabýval tím, zda byly
splněny podmínky pro vydání určovacího rozhodnutí ve správním řízení a vyšel z
názoru účastnice, že naléhavý právní zájem na určovacím výroku ze strany ERÚ
byl dán. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem
účastnice na určovacím výroku ve správním řízení nebyl naplněn. Odvolací soud poukázal na to, že řízení u ERÚ počalo běžet na základě návrhu
účastnice dne 22. března 2016. Zároveň účastnice v pozici žalobkyně podala dne
22. března 2016 žalobu, kterou se domáhala po žalované společnosti ČEZ
Distribuce, a. s., vydání bezdůvodného obohacení ve výši 94 232 000 Kč s tím,
že žalovaná jí uvedenou částku za rozhodné období od 1. ledna 2013 do 1. října
2013 vyúčtovala a žalobkyně ji uhradila, aniž by k tomu byl dán právní důvod. V
řízení o vydání bezdůvodného obohacení Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne
8. července 2017,
č. j. 14 C 86/2016-140, uložil žalované povinnost zaplatit předmětnou částku. Okresní soud v Děčíně vycházel z rozhodnutí ERÚ, který určovacím výrokem
stanovil, že v rozhodném období žalobkyně takovou povinnost k platbám neměla.
V
řízení o vydání bezdůvodného obohacení poté k odvolání žalované rozhodl Krajský
soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. října 2018, č. j. 17 Co 64/2018-234,
kterým zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k
dalšímu řízení z toho důvodu, že se soud prvního stupně nezabýval námitkami a
obranou žalované ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace. Odvolací soud k
uvedenému rozhodnutí uvedl, že je z něj zřejmé, že se Krajský soud v Ústí nad
Labem rozhodnutím ERÚ věcně vůbec nezabýval, jeho závěry pro své rozhodnutí
nezohlednil a při posuzování otázky, zda společnost Lenzing Biocel Paskov a. s. měla povinnost platit příspěvek podle zákona o POZE, dospěl k závěru, že tuto
povinnost neměla. Odvolací soud rovněž vycházel rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 15. ledna 2019, č. j. Konf 45/2017-14, v němž zvláštní senát dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ
rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené
zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na
případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale
dopadá i na spory, kdy jedna ze smluvních stran plnění poskytne a poté jej žádá
zpět z titulu bezdůvodného obohacení. Samotná existence poskytnutého plnění
nemůže být podle zvláštního senátu rozhraničovacím kritériem pro určení
pravomoci orgánu, který je povolán spor rozhodnout. Odvolací soud poukázal na
to, že uvedené rozhodnutí zvláštního senátu mění dosavadní soudní praxi, podle
níž o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v obdobných případech přísluší
rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Z rozhodnutí zvláštního senátu je
tak dle odvolacího soudu zřejmé, že účastnice řízení se měla vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého v rozhodném období domáhat u Energetického
regulačního úřadu, nikoli žalobou u Okresního soudu v Děčíně. S ohledem na to
odvolací soud uzavřel, že jestliže se účastnice mohla domáhat ve sporném řízení
před správním orgánem plnění vůči společnosti ČEZ Distribuce, a. s., dle § 141
správního řádu, pak se nemohla domáhat určení právního vztahu ve smyslu § 142
odst. 1 správního řádu, neboť zde chyběla podmínka nezbytnosti určovacího
rozhodnutí pro uplatnění práv účastnice. Podle odvolacího soudu tak nebyly
naplněny podmínky upravené v § 142 správního řádu pro vydání určovacího
rozhodnutí ve správním řízení, proto rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
bylo nahrazeno rozhodnutí ERÚ tak, že návrh účastnice se zamítá, potvrdil jako
věcně správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice řízení včasně podaným dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na řešení několika právních otázek, z nichž některé odvolací soud
vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jiné dosud
nebyly dovolacím soudem řešeny. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci.
První otázka dovolatelky se týkala toho, zda je prokázána nezbytnost určovacího
rozhodnutí dle § 142 odst. 1 správního řádu v případě, že rozhodnutí o žádosti
je svěřeno do výlučné pravomoci správního orgánu a požadované deklaratorní
rozhodnutí může autoritativně určit neexistenci povinnosti, jejíž prokázání je
nezbytné k úspěšnému uplatnění práva dovolatelky na vydání bezdůvodného
obohacení v civilním řízení za situace, že soudy v civilním řízení z takového
rozhodnutí správního orgánu podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházejí. Dovolatelka
u této otázky namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 142
správního řádu, a odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu
tohoto ustanovení. Dovolatelka poukázala na to, že žadatel v řízení o vydání
rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu musí prokázat, že vydání
deklaratorního rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění jeho práv, zároveň ovšem
zdůraznila, že negativní podmínky vymezené ustanovením § 142 odst. 2 správního
řádu nezahrnují zahájení civilního soudního řízení podle občanského soudního
řádu. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda lze aplikovat rozhodnutí zvláštního
senátu ještě před tím, než je předepsaným způsobem publikováno, v soudním
řízení s účastníky řízení odlišnými od účastníků řízení, v němž kompetenční
spor vznikl. Třetí otázka mířila na to, zda rozhodnutí zvláštního senátu, které
se netýká kompetence rozhodujícího správního orgánu, dopadá i na řízení, ve
kterých již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, které je
napadeno žalobou podle části páté o. s. ř. Čtvrtá otázka se týkala toho, zda soud rozhodující podle části páté o. s. ř. o
nahrazení rozhodnutí správního orgánu může posoudit otázku, o níž správní orgán
rozhodl, jinak, než jak tuto otázku jakožto otázku předběžnou posoudil jiný
soud v jiném řízení mezi týmiž účastníky. Dovolatelka uvedla, že předběžnou
otázku týkající se existence povinnosti účastnice platit příspěvek podle zákona
o POZE posoudil nejprve Okresní soud v Děčíně, který ve svém rozhodnutí
konstatoval vycházeje z rozhodnutí předsedkyně ERÚ, že účastnice neměla
povinnost platit předmětný příspěvek i za vlastní spotřebu. Uvedený rozsudek
byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, ovšem předběžnou
otázku posoudil i tento soud shodně. Podle dovolatelky odvolací soud v nyní
řešené věci nerespektoval pravomocná rozhodnutí, jimiž byla otázka povinnosti
účastnice platit příspěvek podle zákona o POZE vyřešena jako otázka předběžná. Závěry uvedených rozhodnutí podle názoru dovolatelky dokazují, že rozhodnutí
předsedkyně ERÚ, které bylo napadeno žalobou v nyní řešené věci, je věcně
správné a soud rozhodující o žalobě podle části páté měl proto žalobu zamítnout
podle § 250i o. s. ř. Dovolatelka k otázce vázanosti soudu rozhodnutím o
předběžné otázce odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017,
sp. zn. 25 Cdo 4728/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince
2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil § 135 odst. 2
o. s.
ř., a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005, vztahujícího se k relativní vázanosti soudu správním
rozhodnutím. Podle závěrů citovaného rozsudku může soud předběžnou otázku
vyřešit sám, ovšem pokud tak neučiní, není zde již prostor pro přezkoumávání
rozhodnutí správního orgánu a soud z něho vychází. Pátá otázka se vztahovala k tomu, zda lze posoudit žádost účastníka správního
řízení, která byla podána v souladu s judikaturou platnou v době podání, podle
nových judikatorních závěrů, které v době podání žádosti účastníka, ani v době
rozhodnutí správního orgánu, ještě neplatily a platily ke dni rozhodnutí
odvolacího soudu v řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Dovolatelka
shrnula závěry judikatury zvláštního senátu i Nejvyššího soudu platné v době
podání žádosti účastnice, podle nichž o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení
přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení a soud nemůže popřít svou
pravomoc jen proto, že by se dle jeho názoru měl žalobce sporné částky domáhat
za použití prostředků správního řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že
judikatorní změna výkladu právní normy provedená rozhodnutím zvláštního senátu
ze dne 15. ledna 2019, č. j. Konf 45/2017-14, nemůže dopadat na již zahájená
řízení (kromě účastníků řízení, jichž se kompetenční spor týká). Podle
dovolatelky navíc rozhodnutí zvláštního senátu nemá v řízení o nahrazení
rozhodnutí ERÚ a rozhodnutí předsedkyně ERÚ žádný význam, neboť v souzené věci
nebylo pochyb o pravomoci ERÚ k vydání rozhodnutí. Rozhodnutí zvláštního senátu
proto nelze dle dovolatelky zpětně aplikovat ani na správní úvahu ERÚ o tom,
zda byl ve věci prokázán nezbytný právní zájem účastnice na vydání
deklaratorního rozhodnutí ERÚ, jak učinil odvolací soud. Odvolací soud měl tedy
podle názoru dovolatelky při svém rozhodování zohlednit právní stav, včetně
relevantní judikatury, platný v době podání návrhu na vydání rozhodnutí ERÚ a v
době rozhodnutí ERÚ. K povinnosti soudů zohlednit judikaturu platnou v době
uplatnění práva dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 3427/2012. Šestá otázka směřovala k tomu, zda lze vyhovět žalobě o nahrazení rozhodnutí
správního orgánu vydaného podle § 142 odst. 1 správního řádu v případě, že
rozhodnutí správního orgánu je věcně správné, avšak teprve odvolací soud shledá
nedostatek právního zájmu účastníka správního řízení na vydání takového
rozhodnutí, přestože soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval a nebyla
ani odvolacím důvodem. Poslední sedmá otázka se vztahovala k tomu, zda je
odvolací soud, který potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního
stupně nahradil rozhodnutí správního orgánu, ze zcela jiného důvodu, než učinil
soud prvního stupně, povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, v čem se soud
prvního stupně mýlí.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že
žaloba žalobkyně na nahrazení předmětného rozhodnutí předsedkyně ERÚ, jímž bylo
nahrazeno rozhodnutí ERÚ, se zamítá, a aby uložil žalobkyni zaplatit náhradu
nákladů řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány
podmínky pro změnu napadeného rozsudku, navrhla dovolatelka, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí podaného dovolání, neboť
má za to, že dovolání není přípustné, když žádná z otázek předestřených
dovolatelkou, není podle žalobkyně otázkou, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí spočívalo, či která by byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné, navrhla zamítnutí dovolání, protože se domnívá, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání tak není důvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Při posouzení první dovolatelčiny otázky týkající se výkladu a aplikace § 142
správního řádu je třeba nejprve se zabývat rozsahem projednání věci v řízení
podle části páté občanského soudního řádu, tedy konkrétně tím, zda odvolací
soud mohl posuzovat naplnění podmínek § 142 odst. 1 správního řádu nezbytných
pro vydání deklaratorního rozhodnutí správního orgánu. Dovolací soud ve své
rozhodovací praxi již otázku rozsahu projednání věci v řízení podle části páté
občanského soudního řádu řešil, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 1108/2009, podle něhož je v souladu s ustanoveními §
250f o. s. ř. a § 250i o. s. ř., pokud se odvolací soud zabýval nejprve otázkou
procesních předpokladů pro vydání určovacího rozhodnutí upravených v ustanovení
§ 142 správního řádu a nezabýval se oproti správnímu orgánu nárokem
navrhovatelky věcně v situaci, kdy dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky
pro vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu, neboť předmětná otázka mohla
být řešena v rámci jiného správního řízení na plnění povinnosti jako otázka
předběžná. Ke shodnému závěru ohledně rozsahu projednání věci v řízení podle
části páté občanského soudního řádu dospěla rovněž literatura, podle níž soud
posuzuje, zda správní orgán rozhodl správně jak po stránce procedurální, tak i
hmotněprávní (blíž viz Mottl, T. § 250i. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní
řízení. 3. část. Soudcovský komentář. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019.)
Samotný závěr odvolacího soudu o tom, že v řešené věci nebyla naplněna podmínka
nezbytného zájmu navrhovatele na vydání určovacího rozhodnutí správního orgánu
stanovená v § 142 odst. 1 správního řádu, pak pramení z toho, že navrhovatelka
(nyní dovolatelka) se mohla vydání rozhodnutí správního orgánu domáhat v
souladu s § 142 odst. 2 správního řádu v jiném správním řízení, k čemuž
odvolací soud dospěl s ohledem na závěry rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
15. ledna 2019, č. j. Konf 45/2017-14.
K intertemporálnímu účinku uvedeného
rozhodnutí zvláštního senátu viz argumentaci níže. Dovolatelčina argumentace
ohledně toho, že vydání určovacího rozhodnutí správního orgánu bylo nezbytné
pro uplatnění jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení v civilním soudním
řízení, je proto nepřípadná, neboť z citovaného rozhodnutí zvláštního senátu
vyplývá, že k rozhodování sporu o peněžité plnění k financování podpory podle
zákona o POZE je dána pravomoc Energetického regulačního úřadu. Je tedy na
místě uzavřít, že v řízení podle části páté o. s. ř. soudu náleží posouzení
napadeného rozhodnutí správního orgánu jak z hlediska hmotněprávního, tak i
procedurálního; odvolací soud tedy nepochybil, pokud se zabýval tím, zda byly
naplněny podmínky § 142 odst. 1 správního řádu pro vydání určovacího rozhodnutí
správního orgánu. Stejně tak odvolací soud nepochybil ani při samotném výkladu
§ 142 odst. 1 a 2 správního řádu, když s ohledem na závěry judikatury
zvláštního senátu dospěl k závěru, že dovolatelka se mohla svého nároku domáhat
v jiném správním řízení a v řešené věci tak nebyl dán nezbytný zájem na vydání
rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu. Druhá, třetí i pátá otázka spolu úzce souvisejí, neboť všechny tyto otázky se
vztahují k posouzení intertemporálního účinku vývoje judikatury, konkrétně
změny judikatury a jejího vlivu na jiná již probíhající řízení, která byla
zahájena v době před změnou judikatury. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
již otázku intertemporálních účinků vývoje judikatury zvláštního senátu řešil,
a to konkrétně v usnesení ze dne 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017. V
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že při výkladu časových účinků
vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových
právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na
budoucí případy, s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v
dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních
případů zakládajících intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a
důvěry adresátů ve stabilitu právního řádu (viz také usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, srovnej také Kühn, Z. in:
Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha:
Auditorium, 2013, s. 149-162). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že
není důvodu, aby se uvedené teze neprosadily rovněž v právu procesním. Při aplikaci výše uvedeného na řešený případ je třeba uzavřít, že odvolací soud
s ohledem na incidentní retrospektivitu judikatury správně vycházel ze závěrů
rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 15. ledna 2019, č. j. Konf 45/2017-14, a to
i v řízení, které bylo zahájeno před vydáním uvedeného rozhodnutí zvláštního
senátu. Výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné zvažovat odklon od výše
uvedeného pravidla o aplikaci nových judikatorních závěrů v již probíhajících
kauzách, nebyly v řešené věci naplněny.
Z okolností řešené věci (zejména délky
a průběhu řízení) vyplývá, že zde není dán intenzivnější zájem na ochraně
legitimního očekávání účastníků řízení, který by odůvodnil výjimku z výše
uvedeného pravidla o časových účincích změn judikatury. Dovolací soud nadto
podotýká, že před citovaným rozhodnutím zvláštního senátu zaujal podobný právní
závěr již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. července 2018, sp. zn. 23
Cdo 258/2018, podle něhož je k rozhodování sporu o peněžité plnění k
financování podpory podle zákona o POZE dána pravomoc Energetického regulačního
úřadu. Citované usnesení rovněž hraje roli při posouzení legitimního očekávání
adresátů ve vztahu k vývoji judikatury ohledně pravomoci Energetického
regulačního úřadu k rozhodování sporů o peněžitá plnění podle zákona o POZE. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud při právním posouzení věci vycházel ze
závěrů výše citovaného rozhodnutí zvláštního senátu a s ohledem na ně posuzoval
otázku, zda byl naplněn nezbytný zájem účastnice na vydání určovacího
rozhodnutí ERÚ. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud nerespektoval dobovou
judikaturu platnou v době rozhodování ERÚ v rozporu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 3427/2012, které na tento nález
odkazuje. Citovaný nález řešil skutkově i právně odlišný případ, jehož těžiště
spočívalo v odlišném posouzení jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném
řízení, a Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že v takové situaci je třeba brát
v úvahu legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou
vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní
výrok rozhodnutí; pokud se chce soud od předchozího řešení odchýlit, musí
vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v
mezidobí se změnila judikatura soudů. Nyní řešený případ ovšem nezávisí na
řešení otázky odlišného posouzení téže předběžné otázky, ale na zohlednění
nových judikatorních závěrů zvláštního senátu při posuzování, zda byly naplněny
podmínky § 142 odst. 1 správního řádu pro vydání určovacího rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu. Z uvedeného důvodu se proto odvolací soud
nemohl od dovolatelkou předestřených rozhodnutí odchýlit, neboť jejich závěry
nelze na řešenou věc vztáhnout. Čtvrtá otázka vztahující se k vázanosti soudu v řízení podle části páté o. s. ř. právním posouzením předběžné otázky provedené v jiném soudním řízení rovněž
nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od
dovolatelkou citovaných rozhodnutí. Z povahy řízení podle části páté o. s. ř. jakožto řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že soud v
takovém řízení není vázán tím, že v jiném civilním řízení soudy vycházely z
předmětného rozhodnutí správního orgánu, resp. dospěly při posuzování předběžné
otázky ke stejnému závěru, jako správní orgán v rozhodnutí, o jehož nahrazení
se nyní vede řízení podle části páté o. s. ř.
Opačný závěr, tedy takový, že
soud je v řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu vázán jiným
rozhodnutím soudu, který při posouzení předběžné otázky vycházel z onoho
rozhodnutí správního orgánu, by byl v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy
řízení podle části páté občanského soudního řádu. Uvedený závěr by totiž vedl v
podstatě k nemožnosti soudu projednat věc, o níž rozhodoval správní orgán v
rozhodnutí, o jehož nahrazení se jedná, jestliže již tuto věc posoudil jiný
soud v řízení jako předběžnou otázku vycházeje právě z napadeného rozhodnutí
správního orgánu. Vzhledem k uvedeným specifikům řízení podle části páté
občanského soudního řádu nelze na řešenou věc aplikovat judikaturu vztahující
se k vázanosti soudu rozhodnutím o předběžné otázce, na kterou dovolatelka
odkazovala. Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit ani v její argumentaci, že
se odvolací soud odchýlil od judikatury týkající se relativní vázanosti soudu
správním rozhodnutím. Soud v řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu
vedeném podle části páté občanského soudního řádu nemůže být z povahy věci
rozhodnutím, o jehož nahrazení se řízení vede, vázán. Šestá otázka dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ve
vztahu k této otázce neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. které z kritérií § 237 o. s. ř. podle názoru dovolatelky tato
otázka naplňuje (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatelka nadto při formulaci této otázky
vycházela z vlastního tvrzení, že rozhodnutí správního orgánu bylo věcně
správné, ačkoliv soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru ohledně správnosti
rozhodnutí. V tomto směru není významné, že soud prvního stupně shledal
nesprávnost rozhodnutí z hlediska hmotněprávního a odvolací soud z hlediska
procedurálního, tj. z důvodu nenaplnění podmínek pro vydání rozhodnutí
správního orgánu. Sedmá otázka dovolatelky představovala námitku vady řízení spočívající v
nedostatcích odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud připomíná, že
námitka vad řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací
soud k vadám řízení přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s rozhodovací praxí soudu dovolacího a že žádná z otázek formulovaných
dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto
rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu