26 Cdo 953/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyň a) D. Č., b) D. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným
1) J. S., 2) L. V., 3) E. V., zastoupených advokátem, o zřízení sklepních kójí,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 170/99, o dovolání
žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 62
Co 284/2004-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2.
2004, č.j. 7 C 170/1999-76, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne
25. 1. 2002, č.j. 7 C 170/99-26, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 16. 4. 2003, č.j. 14 Co 176/2003-48, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení) uložil žalovaným, aby do 30 dnů od právní moci
rozsudku rukou společnou a nerozdílnou zřídili ve sklepě domu č.p. 910 v P., N.
1, pro prvou žalobkyni sklepní kóji v přední části sklepa se vstupními dveřmi
napravo od vstupu do sklepa, o velikosti 265 x 107 cm a strpěli její užívání
prvou žalobkyní a pro druhou žalobkyni zřídily sklepní kóji v zadní části
sklepa se vstupními dveřmi v pořadí čtvrtými od vstupu do sklepa napravo, o
velikosti 107 x 265 cm a strpěli její užívání druhou žalobkyní s tím, že při
zřízení kójí jsou povinni zachovat v celé délce sklepa průchod v šíři 110 cm;
dále rozhodl o nákladech řízení. Z rozsudku téhož soudu ze dne 23. 5. 2000, sp.
zn. 2 T 181/99, soud prvního stupně zjistil, že obžalovaný L. V. (v
projednávané věci žalovaný) byl uznán vinným, že se dne 6. 6. 1999 v P., N. 1,
jako majitel nemovitosti vloupal do sklepních kójí náležejících k bytu
poškozených D. Č. a D. K. (v projednávané věci žalobkyň), načež sklepní kóje
vyklidil, část věcí předal poškozeným, část zlikvidoval, čímž poškozeným
způsobil škodu a tím spáchal trestný čin porušování domovní svobody. Podkladem
pro rozhodnutí soudu prvního stupně byly i evidenční listy pro výpočet
nájemného, které až do roku 1999 zahrnovaly i sklepy jako příslušenství bytu
žalobkyň. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázané, že žalovaní jako
pronajímatelé jednostranně omezili výkon nájemních práv žalobkyň, aniž jim
odebrané sklepní kóje nahradili jinými obdobnými prostorami. Nic na tom nemohla
změnit ani kolaudace předmětných prostor rozhodnutím Obvodního úřadu městské
části P., odboru výstavby ze dne 5. 9. 2000, kterým bylo povoleno užívat tyto
prostory jako pracovnu se sociálním zařízením, neboť se podle soudu prvního
stupně nezměnilo jejich stavební určení, včetně umístění sklepních kójí i
jejich rozměrů dle nájemní smlouvy, a proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 13. 10. 2004, č.j. 62 Co 284/2004-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, dále změnil i výrok o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně z provedených důkazů správně
dovodil, že žalovaní odebrali žalobkyním sklepní kóje beze změny nájemní
smlouvy nebo poskytnutí náhradních prostor v rozporu s § 688 obč. zák., podle
něhož má nájemce bytu vedle práva užívat byt, též právo na užívaní společných
prostor a zařízení bytu (správně domu), jakož i požívání plnění, jež je s
užíváním bytu spojeno. Soud prvního stupně však nesprávně posoudil skutečnost,
že suterénní prostory byl zkolaudovány k novému účelu, neboť podle § 85 odst. 1
zákona č. 50/1976 Sb., lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním
rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Za daného stavu napadený výrok
nebyl vykonatelný. Pokud žalobkyně namítaly, že rekolaudace byla provedena v
rozporu se zákonem, protože stavební orgán si nevyžádal jejich stanovisko, tak
odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 11/2000, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1183/2000, uzavřel, že soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví
přezkoumávat věcnou správnost správního aktu a protože bylo dané kolaudační
rozhodnutí vydáno k tomu příslušným orgánem, i kdyby bylo věcně vadné nebo
nezákonné, platí s ohledem na úpravu předběžné otázky podle § 135 odst. 2 věty
druhé o.s.ř. presumpce jeho správnosti a soud z něj vychází. Soud prvního
stupně tedy správně dovodil, že se o nicotný právní akt nejedná, avšak z tohoto
závěru již důsledně při svém rozhodnutí nevycházel, a věc proto posoudil
nesprávně. Podle názoru odvolacího soudu napadený rozsudek navíc nebyl
vykonatelný ani fakticky s ohledem na vadně uvedené rozměry sklepních kójí v
petitu žaloby.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací
důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Podle žalobkyň přesto, že byl trestným činem prokazatelně porušen obsah
jejich nájemní smlouvy ve vztahu k příslušenství bytu, odvolací soud nesprávně
opřel své rozhodnutí o následnou a účelovou rekolaudaci, čímž poskytl návod pro
postup pronajímatele obecně za situace, bude-li se chtít zbavit svých nájemců,
neboť v daném případě stavební úřad vůbec nezkoumal, zda dovolatelky měly k
předmětnému nebytovému prostoru nájemní právo, v důsledku čehož se nestaly ani
účastníky stavebního řízení. Pokud odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu
prvního stupně byl z právě uvedených důvodů nevykonatelný, pak bylo na místě
změnit třídenní lhůtu k plnění na lhůtu vázanou okamžikem právní moci
rozhodnutí stavebního úřadu o „zpětné rekolaudaci“. Jestliže odvolací soud v
odůvodnění poukazuje na nesoulad mezi skutečným a tvrzeným stavem sklepních
kójí, tak to byl právě soud, kdo pochybil, neboť měl ve smyslu § 43 o.s.ř.
žalobkyně poučit o možné nápravě neurčitosti petitu a nikoli žalobu bez dalšího
zamítnout. Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelky jsou zastoupeny advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem
odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Taková vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v řízení namítána
je, proto se jí Nejvyšší soud (vedle dalšího uplatněného důvodu) zabýval
nejdříve.
O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. se jedná zejména tehdy, když při zjišťování
skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanovením občanského soudního
řádu (např. při provádění dokazování byla osoba, která měla být vyslechnuta
jako svědek, slyšena jako účastník řízení nebo svědek nebyl o svých
povinnostech řádně poučen, případně nebylo postupováno v souladu s § 120 o.s.ř.
tím, že nebyl proveden navržený důkaz nebo nebyly vůbec zjišťovány okolnosti
rozhodné pro posouzení věci; dále vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového
základu než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy podle § 213 odst. 2
o.s.ř., nebo ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud apod.).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyň, že pouhým matematickým
výpočtem z důkazních listin by musel soud prvního stupně zjistit, že žalobní
petit není fakticky vykonatelný, že šlo o zřejmé chyby v žalobě představující
vady podání ve smyslu § 43 o.s.ř., které lze odstranit a nejsou důvodem k
zamítnutí žaloby a že soud byl povinen z úřední povinnosti žalobkyně vyzvat k
jejich odstranění, což v projednávané věci soud prvního stupně neučinil.
Dovolatelky přehlížejí, že soud je sice obecně povinen dbát na materiální
vykonatelnost rozsudku, avšak s ohledem na zásady sporného řízení, z nichž
vyplývá, že především jeho účastníci nesou odpovědnost za úplnost a správnost
svých tvrzení, by překračovalo rámec povinností soudu, aby prováděl
„matematické výpočty z důkazních listin“ za účelem odhalení faktické
nevykonatelnosti žalobního návrhu. I kdyby však byl postup soudu prvního
stupně, popřípadě soudu odvolacího, považován za vadný, nejednalo by se o vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť
zamítavé rozhodnutí je opřeno též o další důvody, které obstojí samy o sobě.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. otázky, o nichž přísluší
rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce
vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Soud tedy musí zvažovat, zda se rozhodne sám prejudiciálně řešit
určitou otázku – v daném případě správního práva hmotného – nebo zda přeruší
řízení a vyčká výsledků správního řízení, včetně případného soudního
přezkoumání správního rozhodnutí. Jak v projednávané věci vyplývá z odůvodnění
napadeného rozhodnutí, vyšel odvolací soud při své úvaze z pravomocného
kolaudačního rozhodnutí, na jehož základě došlo ke změně určení užívání
předmětných prostor. Správnost jeho právního závěru dokládá ustálená praxe
dovolacího soudu, na kterou výslovně odkázal i odvolací soud.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního
soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v
daném případě kolaudační rozhodnutí); může jej přezkoumat jen se zřetelem k
tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon
1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným
správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že
mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/,
zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda
je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil
rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března
2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2.
září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V
usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183
ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal
stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho
správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě
věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo
rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud
z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při posouzení otázky, k jakému
účelu lze užívat prostory, v nichž se žalobkyně domáhají zřízení sklepních
kójí, správně vyšel z rozhodnutí stavebního úřadu, na čemž nemůže nic změnit
ani okolnost, že došlo k porušení nájemního práva žalobkyň, po kterém
následovala rekolaudace předmětných prostor (i kdyby byla „účelová“). Námitka
dovolatelek, že odvolací soud měl změnit lhůtu k plnění na lhůtu počínající
okamžikem právní moci rozhodnutí o „zpětné rekolaudaci“, nemůže obstát již
proto, že podle § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodný stav v době jeho
vyhlášení, z čehož mimo jiné vyplývá, že jeho vykonatelnost nelze činit
závislou na okolnosti, o níž v době vyhlášení není známo, kdy a zda vůbec v
budoucnu nastane.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelkám nepodařilo
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části vety před
středníkem o.s.ř.zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelek, jakož i skutečností, že žalovaným, kteří by ve smyslu
výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měli, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu