U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. M.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem, se sídlem České Budějovice,
Lannova tř. 9, proti žalovaným 1) L. F., 2) J. F., 3) A. F. a 4) E. F., všem
zastoupeným JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem České Budějovice,
nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o 665.989,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 168/2007, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.
dubna 2012, č.j. 19 Co 770/2009-450, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 13.649,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Linharta,
advokáta, se sídlem České Budějovice, Lannova tř. 9, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a
nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené
mu v souvislosti s koupí nemovitosti od žalovaných, kteří nesplnili zákonnou
nabídkovou povinnost vůči ostatním spoluvlastníkům podle § 140 obč. zák. při
prodeji spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/2 nemovitostí v žalobě označených
(dále „K. D.“).
Okresní soud v Českých Budějovicích (v pořadí druhým, rovněž vyhovujícím)
rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č.j. 30 C 168/2007-299, uložil žalovaným
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s úrokem z
prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
uzavřel se žalovanými dne 9. 9. 2004 kupní smlouvu, podle níž koupil ideální
polovinu K. D. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, sp.
zn. 6 C 264/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 5 Co 241/2006, shledal nabídku prodeje podílu
učiněnou žalovanými ostatním spoluvlastníkům neplatnou, proto rozhodl o
nahrazení projevu vůle M. M. (žalobce v nyní projednávané věci) učinit
opomenutým spoluvlastníkům MUDr. J. F. a Ing. P. F. (dále jen „spoluvlastníci“)
nabídku ke koupi spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které získal kupní
smlouvou od žalovaných. Spoluvlastníci vyplatili žalobci kupní cenu 7.000.000,-
Kč a získali vlastnické právo ke K. D. Soud dospěl k závěru, že žalovaní se
porušením zákonné i smluvní povinnosti dopustili protiprávního jednání, neboť
nesplnili nabídkovou povinnost při převodu podílu K. D. vůči spoluvlastníkům
ve smyslu § 140 obč. zák. a zároveň ve smlouvě ujistili žalobce, že se tak
stalo. Měl za prokázanou příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením právní
povinnosti a škodou. Žalobci vznikla skutečná škoda ve výši 717.028,50 Kč,
kterou představují náklady řízení o nahrazení projevu vůle k prodeji podílu
spoluvlastníkům (věc Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 6 C 264/2004),
úhrada části daně z převodu nemovitostí (nejprve na žalobce, poté na opomenuté
spoluvlastníky), náklady znaleckého posudku pro účely daňového přiznání a
náklady na úředně nařízené opravy v letech 2004 a 2005. Žalobci vznikla rovněž
škoda v podobě ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč, jenž je představován ušlými
úroky z částky 7.000.000,- Kč za dobu od 6. 9. 2004 do 7. 6. 2006 a který
odpovídá výši průměrné úrokové sazby 2,79 % p.a. na termínovaném vkladu, na
němž byly tyto prostředky před úhradou kupní ceny uloženy. Žalobce v rozhodné
době ze svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech neměl žádný přínos, ani
jej nijak neužíval pro sebe, havarijní stav nemovitostí ostatně jejich pronájem
neumožňoval. Nedůvodnou byla shledána námitka promlčení nároku na náhradu
ušlého zisku za období od 6. 9. 2004. Dvouletá subjektivní promlčecí doba
počala žalobci běžet od právní moci rozsudku, jímž byl nahrazen jeho projev
vůle ohledně prodeje K. D. opomenutým spoluvlastníkům, tedy od 2. 5. 2006,
objektivní tříletá promlčecí doba pak začala plynout od 6. 9. 2004, kdy došlo k
převodu kupní ceny 7.000.000,- Kč z účtu žalobce; jestliže žaloba byla podána
dne 23. 2. 2007, nárok žalobce promlčen není. Další důkazní návrhy byly pro
nadbytečnost zamítnuty.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28.
4. 2009, č.j. 19 Co 770/2009-343, rozsudek soudu prvního stupně co do částky
392.947,50 Kč potvrdil, co do částky 665.989,- Kč jej změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěrům, že pokud by
žalovaní učinili řádnou nabídku předkupního práva, žalobce by nemusel vynaložit
náklady na soudní řízení, v němž byl nahrazen jeho projev vůle k převodu
dotčených nemovitostí na opomenuté spoluvlastníky, stejně jako by nemusel
platit znalecký posudek pro účely daňového přiznání. Na rozdíl od soudu prvního
stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu
ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč za dobu, kdy byl řádným vlastníkem
spoluvlastnického podílu na dotčených nemovitostech, neboť po uvedenou dobu měl
přínos z realizace vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že tyto
nemovitosti nikomu nepronajal nebo sám pro sebe přímo nevyužíval. Ze stejného
důvodu pak žalobce nemá nárok ani na náhradu škody odpovídající části daně z
převodu nemovitostí ve výši 324.081,- Kč, kterou hradil při převodu
spoluvlastnického podílu ze žalovaných na žalobce.
Na základě dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2012, č. j. 25 Cdo 4563/2009-399, v napadeném měnícím
výroku a výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu
odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že ušlý zisk
spočívá ve ztrátě výnosu peněžní částky vybrané z bankovního účtu za účelem
zaplacení kupní ceny podle smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu na věci za
situace, kdy kupující byl poté nucen podíl převést na osoby, jež uplatnily k
podílu předkupní právo. Jde totiž rovněž o případ, kdy v důsledku jednání
převodce nenastalo rozmnožení majetku kupujícího, které bylo možno důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, nebýt porušení předkupního práva
spoluvlastníků. Jen v případě, že by žalobce měl z nabytí nemovitosti skutečný
majetkový prospěch (příjem z pronájmu nebo z vlastního užívání), bylo by možné
ušlý zisk o tento prospěch snížit, případně (pokud by prospěch převyšoval ušlý
úrok) dovodit, že žalobci žádný zisk neušel. Škodu vzniklou žalobci v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných představuje také zaplacená část
daně z převodu nemovitostí představující náklady zbytečně vynaložené na koupi
nemovitosti.
Odvolací soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č.j. 19 Co
770/2009-450, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti
žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně 665.989,- Kč s příslušenstvím
a povinnosti k náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně uzavřel,
že nabídka předkupního práva, kterou žalovaní učinili dne 18. 11. 2002, je ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost spočívající zejména v
nedostatečné identifikaci předmětných nemovitostí; názor formulovaný v
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 zabývajícím
se významem absence splatnosti kupní ceny v nabídce předkupního práva na tento
závěr nemá vliv. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že
nárok žalobce na náhradu ušlého zisku spočívajícího v úrocích z kupní ceny
vybrané z bankovního účtu žalobce je důvodný, neboť žalobce předmětné
nemovitosti v rozhodném období pro jejich havarijní stav nijak nevyužíval ani
nepronajímal, tudíž neměl ze svého vlastnického oprávnění žádný majetkový
prospěch, o nějž by bylo možno ztrátu na úrocích snížit. Důvodným shledal také
nárok na náhradu škody spočívající v zaplaceném podílu na dani z převodu
nemovitostí, neboť tato částka přestavuje zbytečně vynaložené náklady na koupi
nemovitosti. Námitka promlčení vznesená žalovanými důvodná není, protože žaloba
byla podána před uplynutím promlčecí doby, a to objektivní (počala běžet
zaplacením kupní ceny) i subjektivní (počala běžet od právní moci rozsudku,
kterým byl nahrazen projev vůle žalobce ohledně prodeje K. D. opomenutým
spoluvlastníkům).
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadli žalovaní dovoláním,
jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku
shledávají v řešení otázky formulace požadavků na označení nemovitostí v
nabídce předkupního práva a následků její neplatnosti, náhrady a výše ušlého
zisku představovaného ztrátou výnosu z peněžní částky vybrané z bankovního účtu
za účelem zaplacení kupní ceny za nemovitost, kterou kupující následně nijak
nevyužívá, a otázky promlčení takového nároku. Odvolacímu soudu vytýkají, že se
dostatečně nezabýval platností nabídky předkupního práva ze dne 18. 11. 2002,
odkazují přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
1926/2009, v němž se Nejvyšší soud odklonil od právního názoru vysloveného v
jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 178/2003, z něhož soud prvního stupně i odvolací
soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel. Namítají rovněž, že identifikace
nemovitostí odkazem na list vlastnictví je dostačující, proto není správný
závěr odvolacího soudu o neplatnosti nabídky z důvodu její neurčitosti. Dále
namítají, že mezi ztrátou výnosu žalobce z peněžní částky vybrané z bankovního
účtu a neplatností nabídky nemůže být příčinná souvislost, jelikož žalobce
danou částku ze svého bankovního účtu převedl v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy, nikoli v důsledku neplatné nabídky předkupního práva. Proto také
subjektivní promlčecí doba počala běžet v okamžiku vynaložení peněžních
prostředků na kupní cenu, neboť již v tom okamžiku žalobce věděl, že přichází o
výnos z jejich uložení na bankovním účtu. Nesprávně byla určena rovněž výše
ušlého zisku, odvolací soud měl zjistit reálnou výši úroků zahrnující i míru
inflace. Vadu řízení spatřují v zamítnutí jimi navrhovaných důkazů jako
nepřípustných novot. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, stejně jako odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalovaných nesplňuje předpoklady
přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když všechny
v něm předestřené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem i
judikaturou. Nadto podstatou sporu není posouzení náležitostí nabídky
předkupního práva ze dne 18. 11. 2002, nýbrž porušení předkupního práva
opomenutých spoluvlastníků z důvodu nesouladu učiněné nabídky s kupní smlouvou.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013
Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno oprávněnými účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o
první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním
významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
V prvé řadě je třeba připomenout, odvolací soud napadeným rozhodnutím
rozhodoval pouze o části žalobního nároku, neboť o části nároku ve výši
392.947,50 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ve
spojení s předchozím rozsudkem odvolacího soudu, když kasačnímu rozhodnutí
Nejvyššího soudu byla podrobena jen dovoláním žalobce napadená měnící část
předchozího rozsudku odvolacího soudu.
Pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce mezi týmiž účastníky je pro soud
závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo
1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž judikatura Ústavního soudu klade důraz na respekt k předchozímu
rozhodnutí o vztazích mezi účastníky, jež je předpokladem naplnění zásady
spravedlivého procesu, požadavku právní jistoty a příkazu vnitřní nerozpornosti
právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS
647/02).
Zčásti pravomocné žalobě vyhovující rozhodnutí v dané věci spočívá na závěru o
odpovědnosti žalovaných za škodu, který zahrnuje řešení předběžné otázky
platnosti nabídky na realizaci zákonného předkupního práva. Otázka odpovědnosti
žalovaných za škodu vzniklou žalobci v důsledku nesplnění zákonné nabídkové
povinnosti žalovaných vůči ostatním spoluvlastníkům při prodeji nemovitosti tak
byla závazně pravomocně vyřešena a po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu
zůstala předmětem sporu toliko otázka výše škody, respektive otázka existence
jednotlivých nároků odvozených od téže škodní události. Znovuotevření, případně
opačné řešení, mezi účastníky pravomocně vyřešené otázky neplatnosti nabídky
koupě spoluvlastnického podílu ze dne 18. 11. 2002 jako předběžné otázky pro
závěr o existenci odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci je proto
nepřípustné. Ostatně i v řízení o nahrazení projevu vůle, byť neprobíhalo mezi
týmiž účastníky, bylo o neplatnosti nabídky pravomocně rozhodnuto. Posouzení
platnosti nabídky na realizaci předkupního práva tedy za dané situace již nelze
učinit otázkou zásadního právního významu a napadené rozhodnutí případně z
tohoto hlediska podrobit dovolacímu přezkumu.
K argumentaci dovolatelů právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, které bylo vydáno po
vyhlášení předchozího rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud nad rámec shora
uvedeného odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS
2742/07, v němž Ústavní soud zaujal právní názor, že při opakovaném posouzení
jedné a téže předchozí otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od
okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy
legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je
platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok
rozhodnutí. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí
tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od
předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát
jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak
musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy
byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována.
Otázka, zda ušlým ziskem je ztráta výnosu peněžní částky vybrané z bankovního
účtu za účelem zaplacení kupní ceny podle smlouvy o koupi spoluvlastnického
podílu na nemovitosti za situace, kdy kupující byl poté nucen převést podíl na
opomenuté spoluvlastníky, stejně jako otázka zda lze za škodu vzniklou žalobci
v souvislosti s porušením předkupního práva ze strany žalovaných považovat
zaplacený podíl na dani z převodu nemovitosti, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť tyto otázky byly vyřešeny kasačním rozhodnutím dovolacího soudu citovaným
výše, od jehož závěrů dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Odvolací soud
respektoval důsledky plynoucí ze své vázanosti právním názorem dovolacího soudu
a své rozhodnutí, vycházeje přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
na něm založil.
Žalovaní v dovolání odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil počátek
běhu subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) pro uplatnění nároku
na náhradu ušlého zisku, namítajíce, že žalobce o ztrátě výnosu z peněžních
prostředků uložených na bankovním účtu věděl už v okamžiku, kdy je použil k
úhradě kupní ceny.
Tento názor dovolatelů je však zjevně nesprávný již proto, že při výběru z účtu
a úhradě kupní ceny žalobci ještě žádné úroky neušly, a škoda mu tedy mohla
vzniknout teprve tehdy, když o úroky přišel, přičemž platí, že dokud nebyla
škoda způsobena (nevznikla), nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2758/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C
4032).
Z hlediska promlčení nároku z odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku
neplatnosti právního úkonu jsou rozhodujícími informacemi v uvedeném smyslu
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že právní úkon (smlouva) je neplatný,
a informace o subjektu, jemuž lze přičíst zavinění na způsobení jeho
neplatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3306/2007, publikovaný v Souboru pod C 7836).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že relevantní
informace ve výše uvedeném smyslu získal žalobce nejdříve z rozsudku Okresního
soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 12. 2005, kterým byl nahrazen projev vůle
žalobce k nabídce odkupu spoluvlastnického podílu. Jelikož byl nárok na náhradu
škody uplatněn žalobou ze dne 23. 2. 2007, odpovídá závěr odvolacího soudu
konstantnímu výkladu běhu subjektivní promlčecí doby, a dovoláním napadené
rozhodnutí tak nemá ani z hlediska posouzení této právní otázky zásadní
význam.
Určení samotné výše ušlého zisku, respektive zjištění, o jaký výnos žalobce
přišel, je zjištěním skutkovým, nezpůsobilým založit přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutkové závěry lze v
dovolacím řízení napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., k němuž se však při zvažované přípustnosti dovolání pro
zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní nepřihlíží (§ 237 odst.
3 o. s. ř.). Totéž platí pro namítané vady řízení uplatnitelné prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výrocích o
nákladech řízení, aniž by však proti těmto výrokům byly vzneseny jakékoli
námitky. Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaným,
jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta částku 13.649,- Kč včetně 21 % DPH (§ 7 bod 6
ve spojení s § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 ve spojení s § 1 odst. 2 a § 2
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137 odst. 3 o. s.
ř.). Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 2012, ačkoli ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá
zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež
byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada
jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici
není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu