Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, zastoupeného JUDr. Bc. Petrem Kadlecem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 8 As 195/2023-112, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2023 č. j. 31 Af 37/2021-202, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. března 2021 č. j. ÚOHS-06774/2021/164/BMa a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. července 2020 č. j. ÚOHS-23002/2020/830/ŠBe, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na samosprávu, jakož i svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel obecně závaznou vyhláškou č. 8/2015, kterou se reguluje provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy, určil, že v jedenácti městských obvodech se bude provozovat hazard výhradně v adresně určených provozovnách, ve dvou městských obvodech bylo možné provozovat pouze bingo a ve zbylých deseti městských obvodech hazardní hry zcela zakázal. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") napadeným rozhodnutím uložil stěžovateli za porušení § 19a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže uvedenou obecně závaznou vyhláškou pokutu ve výši 1 078 000 Kč. Přestupek podle § 22aa odst. 1 písm. b) téhož zákona měl podle Úřadu stěžovatel spáchat tím, že porušil zákaz stanovený v § 19 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, neboť pro regulaci hazardu nestanovil žádná objektivní či věcná kritéria. Tím se dopustil diskriminace vůči soutěžitelům - provozovatelům hazardu, i potenciálním. Předseda Úřadu toto rozhodnutí potvrdil svým napadeným rozhodnutím, ovšem pokutu snížil na 869 000 Kč.
3. Žalobu stěžovatele posléze zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud Brně (dále jen "krajský soud"). Následnou kasační stížnost pak zamítl Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem. Podle správních soudů Úřad dostatečně identifikoval potenciální narušení hospodářské soutěže diskriminační povahou dané obecně závazné vyhlášky určením míst s povoleným provozováním hazardu bez jakýchkoli věcných a předem daných kritérií. To odpovídá zákonu. Úřad se také podle správních soudů dostatečně zabýval tím, zda pro narušení hospodářské soutěže neexistují ospravedlnitelné důvody, neboť stěžovatel zaměňuje samotnou existenci legitimního cíle regulovat jako obec hazard s existencí těchto ospravedlnitelných důvodů. Jinými slovy, nestačí, že obec může hazard regulovat jako místní záležitost veřejného pořádku. Je třeba hodnotit konkrétní okolnosti a způsob regulace. Obec nemůže regulovat hazard libovolným nerovným zacházením.
4. Závěry Úřadu nejsou podle Nejvyššího správního soudu ani v rozporu s nálezem ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 24/24
(č. 154/2025 Sb.). V něm Ústavní soud aproboval plošnou regulaci hazardu hlavního města Prahy podle jeho městských částí, v nynější věci je ovšem problematické neodůvodněné určení konkrétních, adresních míst. Z usnesení ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3295/22
také vyplývá, že použití § 19a odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže vůči obci není obecně porušením jejího práva na samosprávu. Konečně Nejvyšší správní soud neshledal důvod iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie, protože odkazy stěžovatele na judikaturu jmenovaného soudu se týkaly zákazu protisoutěžního jednání soutěžitelů, nikoli orgánů veřejné moci. Nebyly proto přiléhavé. Pravidlo de minimis vyplývající ze zákazu protisoutěžních dohod a zneužití dominantního postavení se zjevně u dozoru podle § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže neuplatní. Limitem je zde princip proporcionality a korektiv souladu se společenskou a právní realitou (rozsudek ze dne 5. 4. 2022 č. j. 7 As 60/2020-34).
5. Stěžovatel tvrdí, že Úřad uplatněním odpovědnosti za přestupek podle zákona o ochraně hospodářské soutěže nerespektoval jeho právo na samosprávu. Stěžovatel je v souladu s obecním zřízením členěn na územní obvody, které mají samy určitou míru samosprávy. S městskými obvody přijetí hazardové vyhlášky konzultoval, přijaté řešení je tedy důsledkem zákonem předpokládaného územního členění stěžovatele a relevantní politické vůle městských obvodů, obdobně jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24 . Územní členění jako projev samosprávy mělo být zohledněno také při vymezení relevantního trhu, měla být zkoumána proporcionalita zásahu do samosprávy stěžovatele a bylo třeba se zabývat skutečnými dopady normotvorby, nikoli jen zvolenou legislativní technikou.
6. Uvedená pochybení stěžovatel dále označuje za zásah do svého práva na ochranu vlastnictví. Úřad mu uložil pokutu, aniž dostatečně vážil vzájemně působící zájmy. Konečně stěžovatel namítá svévolné nepoložení předběžné otázky u Soudního dvora k výkladu pojmů "narušení hospodářské soutěže" a "ospravedlnitelné důvody". Judikatura Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora v tomto kontextu vyžaduje hodnocení, zda není skutečný dopad na hospodářskou soutěž zanedbatelný (zásada de minimis), a zakazuje trestat jen hypotetické narušení hospodářské soutěže. Neobstojí přitom argumentace Nejvyššího správního soudu, že jde o jiné situace: ustanovení unijního práva o zákazu protisoutěžních dohod a zneužití dominantního postavení s obdobnými pojmy pracují a i podle Nejvyššího správního soudu je třeba shodně použité pojmy vykládat jednotně. O "narušení hospodářské soutěže" hovoří i čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie o státních podporách. Relevance unijního práva vyplývá též z čl. 3 odst. 1 písm. b), čl. 4, 37 a 106 Smlouvy o fungování Evropské unie.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že všechny jsou dány. Učinil tak, přestože v mezidobí od podání ústavní stížnosti vydal stanovisko ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, podle nějž právo na samosprávu není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a aktivní legitimaci k podání komunální ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy má pouze zastupitelstvo obce či kraje, přičemž podmínkou pro posouzení takového návrhu je doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli komunální stížnost podat. Ústavní soud tím překonal svoji dosavadní judikaturu, z níž bylo možné dovodit, že lze projednat i ústavní stížnost obce, přestože návrh nepodalo její zastupitelstvo, respektive podání komunální ústavní stížnosti nebylo doloženo projevem vůle zastupitelstva [nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421), ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87) či ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 938/22 ]. V nynější věci stěžovatel nedokládá, že zastupitelstvo projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost. Při uplatnění stanoviska by tedy nebylo možné nynější ústavní stížnost projednat, a to ani jako obecnou ústavní stížnost, protože územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenském postavení podle tohoto stanoviska není způsobilý být nositelem základních práv a svobod, což je zde předpokladem oprávněnosti navrhovatele.
8. Ústavní soud si je vědom, že i ve své judikatuře vychází z tzv. incidentní retrospektivity jako obecného principu časových účinků změny judikatury, tedy že nový právní názor má být aplikován také na všechna již běžící řízení. Za určitých okolností však může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit - vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury - příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení [bod 25 nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238)]. V kontextu posuzování výjimek z tzv. incidentní retrospektivity klade judikatura Ústavního soudu přísnější požadavky na změnu právního názoru ohledně práva na přístup k soudu [nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531), ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1732/23 nebo také bod 41 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ]. Každopádně se vyžaduje zvažování vzájemně působících zájmů.
9. Uplatnění incidentní retrospektivity Ústavní soud v nynější věci považuje za nepřiměřeně tvrdé. Nový právní názor se týká přístupu k Ústavnímu soudu. Nynější stěžovatel podal ústavní stížnost ještě v době, kdy se mohl spolehnout na závaznost uvedených, nyní však již překonaných nálezů. Stěžovatel prakticky neměl a nadále nemá možnost novému právnímu názoru přizpůsobit svoji procesní aktivitu, jak dosavadní judikatura umožňovala: požadavek doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli komunální stížnost podat, může být v podstatě jen odstranitelnou vadou. Ústavní soud však již stěžovatele nevyzýval a ani nemohl vyzvat k doložení, že jeho zastupitelstvo projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost, protože lhůta k podání ústavní stížnosti, do jejíhož uplynutí má obec uvedené doložit, již uplynula. Není ani možné ústavní stížnost posoudit jako obecnou ústavní stížnost. Ústavní soud rovněž zohlednil, že nový právní názor komplexněji řeší otázku, ke které se poměrně jednoznačně vyjádřil nález sp. zn. IV. ÚS 938/22 ve svém bodu 18. Stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 se pak výslovně překonává právní názor obsažený již v nálezu ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 178/15 (N 179/91 SbNU 225), jakož i nálezech dalších. Nový právní názor tedy lze považovat za poměrně významný judikaturní obrat, nikoli korekci ojedinělého excesu.
10. Stěžovatel se tedy mohl spolehnout na dobrodiní vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu, a proto by bylo odmítnutí jeho ústavní stížnosti bez dalšího z procesních důvodů nepřiměřeně tvrdé. Proto Ústavní soud shledal, že se v této věci z hlediska časových účinků stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 neuplatní: za vhodné lze považovat tzv. prospektivní působení nového právního názoru, které povaze nyní projednávané věci odpovídá lépe. Ústavní soud tak nynější věc projedná jako kombinovanou komunální a obecnou ústavní stížnost, jak připouštěla dosavadní judikatura.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. Odlišně je tomu u tzv. komunální ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud přezkoumává ve smyslu dosavadní judikatury (viz body 7 až 10 shora) zákonnost zásahu státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy. Tím se přezkumný práh snižuje na hranici zákonnosti [nález ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 655/17 (N 207/87 SbNU 377) či ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3817/17 (N 78/94 SbNU 73)]. V tomto kontextu tedy Ústavní soud nynější věc přezkoumá.
12. Žádnou neústavnost ani nezákonnost ovšem Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Není pochyb, že pokuta uložená obci za přestupek, který v podstatě spočívá ve vydání obecně závazné vyhlášky, je zásahem do práva obce na samosprávu (usnesení ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 1300/22 ). Státní moc do samosprávy zasahovat může, avšak pouze za podmínek čl. 101 odst. 4 Ústavy. Nepřekročitelný limit zde představuje požadavek, že zákony, které ústavně zakotvené právo obcí na územní samosprávu provádějí, nemohou podstatu tohoto práva v jeho materiálním pojetí vyprázdnit či fakticky eliminovat [nález ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/06 (N 196/47 SbNU 557, č. 18/2008 Sb.) či body 109 a 110 nálezu ze dne 25. 6. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 22/24 (č. 257/2025 Sb.)]. Ústavní soud tedy zásah zákonodárce do samosprávy testuje z hlediska "extrémní disproporcionality". Tím je učiněno zadost také obecnému principu proporcionality. Obdobné měřítko se podle Ústavního soudu uplatní i k výkladu takového zákona, tedy zda výklad a použití takového zákona nevyprazdňuje či fakticky neeliminuje samosprávu obce.
13. Nejvyšší správní soud správně poukázal na to, že pokuta byla stěžovateli uložena na základě zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ústavní soud nemá pochyb, že takový zásah obecně ochrana zákona vyžaduje, a to již ze samotného znění zákona o ochraně hospodářské soutěže, jenž ve svých formulacích výslovně počítá s aplikací § 19a vůči územní samosprávě při výkonu samosprávy [§ 19a odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 1 písm. d)]. Použití § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže obecně vůči obcím nepředstavuje případ extrémní disproporcionality (usnesení sp. zn. III. ÚS 1300/22 a sp. zn. II. ÚS 3295/22 ). Zda zásah do práva na samosprávu použitím § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže bude ústavně akceptovatelný, závisí na okolnostech každé jednotlivé věci: tedy zda Úřad postupoval v souladu se zákonem, případně zda výkladem a použitím zákona nevyprazdňuje či neeliminuje podstatu práva obce na samosprávu.
14. V nynější věci tedy nepůjde o nic jiného, než o vypořádání věcných námitek stěžovatele, eventuálně jejich zarámování do případu "extrémní disproporcionality". Stěžovateli je třeba přisvědčit, že Úřad musí hledat ústavně konformní řešení konfliktu ochrany zákona o ochraně hospodářské soutěže a samosprávy obcí (bod 78 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24 ). Přípustnost řešení přijatého v nynější věci z hlediska čl. 101 odst. 4 Ústavy ovšem lze ve srovnání s dosavadní praxí Ústavního soudu spolehlivě dovodit z úvah uvedených v napadených rozhodnutích. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, jak stěžovatel tvrdí. Úřad a správní soudy se vypořádaly se všemi namítanými problematickými aspekty rozumně a v souladu s ustálenou judikaturou.
15. Stěžejní (a v podstatě jedinou) námitkou stěžovatele v souvislosti s jeho právem na samosprávu, je tvrzení nezohledněného jeho zákonem předpokládaného územního členění na městské obvody. Ústavní soud zde ovšem vyprázdnění či eliminaci této složky práva na samosprávu nespatřuje. A contratrio lze poukázat na věc řešenou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24 : Ústavní soud tehdy z hlediska zákazu diskriminace akceptoval plošnou regulaci hazardu v pražských městských částech podle jejich politického postoje k hazardu - tehdy ovšem šlo o rozumný kompromis mezi vlastní koncepcí hlavního města Prahy určitým způsobem regulovat hazard a jeho zákonem předpokládaným členěním na městské části. Ve věci pražské hazardové vyhlášky byly požadavky Úřadu a Ministerstva vnitra v podstatě absurdní, nesplnitelné. Rozhodlo-li se hlavní město Praha regulovat hazard plošně, podle svých městských částí, nemělo za daných okolností prakticky jiné možnosti. Plošná regulace hazardu na území městské části má totiž velmi podobnou charakteristiku jako u jiných obcí, s ohledem na samosprávné kompetence městských částí hlavního města Prahy (body 55 až 61 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24 ).
16. Nyní ovšem nic takového neplatí. Nejvyšší správní soud trefně poukazuje na zásadní rozdíl obou případů, tedy ryze plošnou regulaci u pražských předpisů a "adresní" určení povolených míst v Ostravě. Nyní má být podle napadených rozhodnutí diskriminační především určení adresních míst provozoven hazardu v některých městských obvodech stěžovatele. K tomu však není oprávněna z hlediska požadavku na všeobecnost právních předpisů na rozdíl od regulace plošné ani samotná obec bez věcného, objektivního a racionálního zdůvodnění, jak ostatně vyplývá z judikatury Ústavního soudu [bod 40 nálezu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315, č. 293/2011 Sb.) či bod 40 nálezu ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 41/18 (N 68/99 SbNU 329, č. 242/2020 Sb.)]. Požadavky Ústavního soudu a Úřadu se v tomto v podstatě překrývají. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24 Ústavní soud přitom své dosavadní závěry k obecní regulaci hazardu nijak nezpochybnil a nemá k tomu důvod ani nyní. V nynější věci také není patrná žádná ucelenější koncepce, kterou by stěžovatel k regulaci hazardu zaujal, a kterou by případně korigoval ("samosprávná") rozhodnutí svých městských obvodů, jak tomu bylo u pražské vyhlášky.
17. Jinak řečeno, u plošné regulace hazardu není důvod k takové obezřetnosti jako u určení jednotlivých adresních míst, které je přirozeně náchylnější k diskriminaci svých adresátů. Plošná regulace dopadá na všechny stejně, "adresní" ze své podstaty nikoli. V tom spočívá zásadní rozdíl obou řešených věcí. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že právo na samosprávu je relevantní a ústavně chráněnou hodnotou, kterou má Úřad při aplikaci § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže zvažovat. V nynější věci ovšem není žádný aspekt, který požadavky Úřadu eliminují či vyprazdňují. Že má obecně závazná vyhláška založená na nijak věcně a objektivně neodůvodněném určení adresních míst konkrétní dopady na jiné soutěžitele, a tedy i narušuje hospodářskou soutěž, je úvaha racionální, ústavně obhajitelná. Z hlediska samosprávy tedy k aspektům nastoleným stěžovatelem k řešení Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí žádný problém nenachází.
18. K vymezení geografického relevantního trhu Ústavní soud odkazuje na bod 61 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 61 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu. Správní soudy zde vychází ze své rozhodovací praxe, že u hazardových vyhlášek je rozhodující regulační rámec daný územím celého města, které, na rozdíl od městských částí či obvodů, má normotvornou pravomoc. Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje: regulační rámec daný obecní normotvorbou hraje u provozování hazardu natolik významnou roli, že lze akceptovat jeho stěžejní význam u vymezení geografického relevantního trhu. I zde tedy aspekty samosprávy orgány veřejné moci zohlednily. Zákon městským obvodům ovšem skutečně nedává takové pravomoci jako statutárnímu městu, které má nakonec vždy "poslední slovo".
19. K problematice unijního práva Nejvyšší správní soud podle Ústavního soudu výstižně poukázal na rozdíly mezi nynější věcí a zákazem protisoutěžních dohod či zneužití dominantního postavení. Ústavní soud dodává, že ani podle komentářové literatury nemá § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže předobraz v žádném ustanovení unijního práva a čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie zde nelze pojmově použít; stejně tak se uvedené ustanovení netýká unijní úpravy veřejných podpor ve smyslu čl. 107 a 108 SFEU, k nimž se v českém kontextu vztahuje zákon č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory (KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 390). Z tohoto důvodu není přiléhavý odkaz na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. března 2013 ve věci C-32/11 Allianz Hungária Biztosító a další, ani na rozsudek ze dne 4. prosince 2014 ve věci FNV Kunsten Informatie en Media, jelikož se v nich jednalo o případy, kdy byla působnost určitých ustanovení práva EU rozšířena v důsledku rozhodnutí vnitrostátních orgánů na situace nepokryté unijním právem. Uvedené neznamená, že by některé aspekty regulace hazardních her na lokální úrovni nespadaly do působnosti unijního práva (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. prosince 2020 ve věci C-311/19 BONVER WIN). To nicméně nebrání Nejvyššímu správnímu soudu, aby otázky navržené stěžovatelem nemohl vyhodnotit ve smyslu judikatury Soudního dvora EU jako nerelevantní pro vyřešení sporu (viz např. rozsudek ze dne 6. října 2021 ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management, bod 34 nebo rozsudek ze dne 15. října 2024 ve věci C-144/23 KUBERA, bod 36 a násl.). Naopak z výše uvedeného je patrné, že se úvahy Nejvyššího správního soudu ohledně irelevance otázek navržených stěžovatelem pro řešení sporu zakládají na racionálním základě. Vypořádání námitky požadující položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru tak Ústavní soud nepovažuje za svévolné či neudržitelné (srov. nález ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 ).
20. K související argumentaci stěžovatele, že bylo třeba se zabývat skutečnými protisoutěžními účinky obecně závazné vyhlášky mimo pouhou zvolenou legislativní techniku, Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí srozumitelně a logicky vyplývá, jak samotné určení adresních míst bez věcných a objektivních důvodů vede k vyloučení či potenciálnímu vyloučení některých provozovatelů hazardu. Jak bylo ostatně uvedeno, takovou konstrukci místní regulace v minulosti označil za problematickou z hlediska rovného zacházení a požadavků obecnosti právní úpravy také Ústavní soud. Není třeba žádná další analýza účinků obecně závazné vyhlášky; problém spočívá v rozdílném zacházení založeném určitým způsobem regulace hazardu, který lze vynutit již na podkladě samotné obecně závazné vyhlášky. Jinými slovy, škodlivost vytýkaného jednání nastává bez dalšího samotným vydáním obecně závazné vyhlášky, protože ta má na situaci na dotčeném relevantním trhu bezprostřední vliv již svými právními účinky.
21. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť tímto ústavním právem stěžovatel pouze rámuje své již shora vypořádané námitky proti napadeným rozhodnutím. Ústavní soud tudíž uzavírá, že potrestáním stěžovatele za diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky k regulaci hazardu nedošlo k opomenutí zákonem předpokládaného členění na městské obvody. Požadavky konkrétně odůvodnit adresní regulaci hazardu nejsou nijak nepřiměřené a obdobně vyplývají již z dosavadní judikatury Ústavního soudu. Orgány veřejné moci se vypořádaly se všemi okolnostmi, které nyní stěžovatel uvádí. Protože Ústavní soud neshledal porušení zákona, jeho výklad vedoucí k extrémní disproporcionalitě, ani jinou kvalifikovanou vadu, akceptoval napadená rozhodnutí jako přípustný zásah státu do samosprávy za podmínek čl. 101 odst. 4 Ústavy.
22. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu