Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Otou Kleknerem, advokátem, sídlem Řeznická 1332/7, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 356/2025-1563 ze dne 30. 7. 2025, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 349/2024-1536 ze dne 11. 12. 2024, a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 116/2016-1424 ze dne 15. 12. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupkyně odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Pro úplnost dlužno dodat, že odsuzujícímu rozsudku okresního soudu předcházel rozsudek tohoto soudu č. j. 4 T 116/2016-1067 ze dne 15. 5. 2020, jímž byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Odvolací soud usnesením č. j. 31 To 321/2020-1086 ze dne 30. 9. 2020 však tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména rozporuje postup okresního soudu, který podle něj v rozporu s pokyny odvolacího soudu nezkoumal věrohodnost výpovědí dodavatelů. Podle stěžovatele měl okresní soud zkoumat věrohodnost dodavatelů prostřednictvím jejich daňových přiznání, což však neučinil.
6. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, které při určení výše zpronevěřené částky vyšly výlučně z účetnictví společnosti X. Obecné soudy přitom podle stěžovatele nedostatečně zohlednily, že předmětné účetnictví obsahuje některé nesrovnalosti (např. evidenci dokladů od subjektů, které pro společnost nic neplnily). Stěžovatel rovněž rozporuje vyhodnocení některých svědeckých výpovědí ze strany soudu.
7. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání.
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
11. V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal.
12. První z námitek stěžovatele směřuje proti doplněnému dokazování okresním soudem po zásahu odvolacího soudu, který svým usnesením č. j. 31 To 321/2020-1086 ze dne 30. 9. 2020 zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu v předmětné věci. Z obsahu napadených rozhodnutí okresního a odvolacího soudu je nicméně zřejmé, že dokazování bylo doplněno dostatečně a v souladu s pokyny odvolacího soudu (zejména shrnující body 8 a 9 napadeného usnesení odvolacího soudu).
13. Postup obecných soudů tak nelze interpretovat jako opomenutí ověření věrohodnosti jednotlivých dodavatelů, a to ani s ohledem na skutečnost, že soudy nepřistoupily k provedení důkazu daňovými přiznáními těchto osob. Odvolací soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč předmětnému návrhu nebylo vyhověno (bod 9 napadeného usnesení odvolacího soudu; body 27 a 28 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
14. Další námitkou stěžovatel rozporuje skutkové závěry trestních soudů. Na tomto místě proto Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není tyto závěry přehodnocovat, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů.
15. V případě namítaného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy Ústavní soud žádný takový exces neshledává. Okresní soud nepřihlédl zcela opodstatněně k údajům zaznamenaným svědkyní J. ve své evidenci s názvem "Pokladna 2009-2012", jelikož ani ze svědecké výpovědi paní J. nevyplývá důvod, proč nebyla evidence pro spol. X vedena zvlášť, a které finanční prostředky z předmětné evidence se k ní vztahují (bod 99 napadeného rozsudku okresního soudu; bod 14 napadeného usnesení odvolacího soudu).
16. Rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že obecné soudy pominuly svědecké výpovědi paní J. a paní F. Podle Ústavního soudu obsah vznesené námitky nenaplňuje pojem tzv. opomenutého důkazu. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03
ze dne 29. 6. 2004 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 924/24
ze dne 31. 7. 2024). Z odůvodnění okresního soudu zcela explicitně vyplývá, že soud předmětné výpovědi neopominul, a proto je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná (zejména bod 4 a 5 napadeného rozsudku okresního soudu).
17. Konečně Ústavní soud shledává za zjevně neopodstatněnou i námitku stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění odmítnutého dovolání Nejvyšším soudem.
Odůvodnění této námitky je velmi stručné. Ústavní soud proto stěžovateli připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti nese tzv. břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti. Vznesenou námitku stěžovatele tak nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního tvrzení a potažmo i břemene, které stěžovatel stran porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1893/22
ze dne 4. 8. 2022).
18. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu