Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Marie Kopalové, zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024 č. j. 33 Cdo 2087/2023-367, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2022 č. j. 47 Co 109/2022-277 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 5. 2022 č. j. 7 C 213/2019-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení a společnosti ČSOB stavební spořitelna, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých základních práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrzeného zásahu se obecné soudy měly dopustit zejména tím, že nesprávně objasnily skutkový stav kvůli nevypracování revizního znaleckého posudku, opomenutí některých důkazů a porušení zásady bezprostřednosti. Ústavní soud se se stěžovatelkou neztotožnil a její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
2. Z napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra sp. zn. FA/SU/1548/2016. Nález měl být nahrazen tak, aby bylo určeno, že stěžovatelce vznikl ke dni 31. 8. 2016 vůči vedlejší účastnici nárok na vyplacení úvěru ze dvou stavebních spoření. Předmětem sporu bylo právě datum vzniku nároku, jež bylo určující pro ukončení stěžovatelce poskytnutého meziúvěru a jeho převedení do řádného úvěru ze stavebního spoření. Aby k tomu mohlo dojít, musela stěžovatelka na základě smluv splnit čtyři kritéria. Klíčový pro daný spor byl rozhodný okamžik splnění kritéria požadujícího dosažení určité výše tzv. hodnotícího čísla, které stěžovatelka považovala za splněné ke dni 30. 6. 2016 u jedné smlouvy a ke dni 31. 8. 2016 u druhé smlouvy. Finanční arbitr v uvedeném nálezu však ani u jedné ze smluv nepovažoval k těmto datům podmínku za splněnou, protože hodnotící čísla ani u jedné ze smluv nedosahovala hodnoty požadované žalovanou. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, resp. finančním arbitrem vznikl spor o způsob výpočtu hodnotícího čísla.
3. Okresní soud v Jičíně žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž vycházel především ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci jiného řízení mezi týmiž účastnicemi, které však souviselo s projednávanou věcí. Znalecký posudek ve shodě s nálezem finančního arbitra potvrdil, že ke stěžovatelkou tvrzenému datu stěžovatelka minimální výše hodnotícího čísla nedosáhla, a zároveň konstatoval správnost výpočtu daného kritéria vedlejší účastnicí, zatímco stěžovatelčin způsob výpočtu byl chybný. Okresní soud vycházel z toho, že způsob výpočtu je odbornou otázkou, probíhá plně automatizovaně na základě vzorce uvedeného v obchodních podmínkách stěžovatelky. Stejný způsob výpočtu přitom využila vedlejší účastnice a poté i finanční arbitr a znalkyně, všichni došli ke stejnému výsledku. Okresní soud tedy uzavřel, že požadovaného hodnotícího čísla dosáhla stěžovatelka u jedné smlouvy až ke dni 31. 12. 2016 a u druhé smlouvy ke dni 31. 3. 2017. Nemohl proto jejímu návrhu vyhovět.
4. U Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka zpochybňovala závěry zmíněného znaleckého rozsudku zejména pro jejich vnitřní rozpornost a odlišnost od jejích vlastních výpočtů. Znalecký posudek rovněž dle stěžovatelky vycházel z neúplných podkladů. Krajský soud se s námitkami stěžovatelky neztotožnil, úvahy znaleckého posudku i okresního soudu podpořil a rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, jelikož v dovolání stěžovatelka pouze rozporovala zjištěný skutkový stav či namítala vady řízení, čímž nelze založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dodal, že okresní soud znalecký posudek zpracovaný mimo nynější řízení s povahou důkazu listinou provedl při jednání dne 27. 4. 2022, což je postačující postup.
6. Základem argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti (ve znění jejího doplnění doručeného Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2024) je tvrzené porušení zásady bezprostřednosti, kterého se měl dopustit okresní soud, když připustil jako důkaz znalecký posudek z jiného řízení a nekriticky jej převzal. Stěžovatelka navíc rozporuje pořadí, ve kterém v těchto souvisejících řízeních okresní soud rozhodl. Znalecký posudek je dle stěžovatelky vnitřně rozporný, kvůli čemuž měla být znalkyně vyslechnuta, případně měl okresní soud nařídit vypracování jiného znaleckého posudku. Okresní soud rovněž pominul, že znalecký posudek by měl mít stejnou důkazní váhu jako ostatní důkazy, např. výpočty předložené stěžovatelkou, které obecné soudy při rozhodování nezohlednily. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelky rovněž neobstojí z hlediska požadavku na úplné, přesvědčivé a logické odůvodnění. Obecné soudy totiž dle ní neprovedly samostatnou úvahu ohledně hodnotícího čísla a nekriticky přijaly závěry znaleckého posudku. Dle stěžovatelky obecné soudy též pominuly, že přezkum nálezu finančního arbitra má být úplný a neomezovat se na pouhé zopakování výroku s odkazem na výpočet znalkyně. Dále stěžovatelka poukazuje na nadměrnou složitost výpočtu hodnotícího čísla a na to, že znalkyně původně vycházela z nesprávných výpočtových parametrů. Pokud k ověření výpočtů hodnotícího čísla obecné soudy samy potřebovaly znalecký posudek, nelze ani na stěžovatelku klást požadavek správnosti a přesnosti výpočtů.
7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla stěžovatelka k dispozici.
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv další instancí systému obecného soudnictví. Z toho vyplývá, že jeho zásah do činnosti orgánů veřejné moci připadá v úvahu pouze tehdy, kdy případně zjištěné pochybení dosahuje intenzity protiústavnosti. V případě čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny se musí jednat o excesy způsobilé ovlivnit celkový výsledek řízení (např. nález
sp. zn. I. ÚS 1083/16
či usnesení
sp. zn. III. ÚS 2235/16
). Z uvedených ustanovení Listiny vyplývají dílčí garance vedení řízení, z nichž se nynější stěžovatelka dovolává zejména ochrany proti opomenutým důkazům, práva na odůvodnění rozhodnutí a dodržení zásady bezprostřednosti. Ústavní soud předesílá, že s veškerou judikaturou, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, se lze v obecné rovině ztotožnit, ale napadená rozhodnutí s ní nejsou nijak v rozporu.
10. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut, nebo zcela opomenut (např. nález
sp. zn. III. ÚS 569/03
či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1055/21
). Může jít i o úvahu soudu nenařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Soudy však nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, musejí však vysvětlit, proč takovému návrhu nevyhověly (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 2610/11
a
II. ÚS 2067/14
či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3210/22
). Nesouhlas účastníka řízení tedy sám o sobě nezakládá povinnost soudu nařídit vypracování revizního znaleckého posudku (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2221/22
). Co se týče návrhu stěžovatelky na vypracování revizního znaleckého posudku, okresní soud výše uvedené obecné požadavky naplnil tím, že se návrhem stěžovatelky adekvátně zabýval (viz body 29 až 30 jeho rozsudku). Stěžovatelka dle okresního soudu požadovala, aby nový znalecký posudek zodpověděl na otázky, které již považoval za přesvědčivě zodpovězené, což potvrdil i krajský soud (viz bod 17 jeho rozsudku). Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly tabulkou s výpočty stěžovatelky. Okresní soud se s výpočty stěžovatelky vypořádal (viz body 21 a 28 jeho rozsudku) a na základě stanoviska znalkyně vyhodnotil, že tyto výpočty byly nesprávné.
11. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že závěry ze znaleckých posudků nemohou obecné soudy přebírat bez bližšího zhodnocení jejich přesvědčivosti, správnosti východisek či zasazení do kontextu ostatních důkazů (např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1054/13
či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3539/2023, přiměřeně též nález
sp. zn. I. ÚS 1785/21
). Napadená rozhodnutí však v tomto duchu obstojí. Okresní soud výslovně znalecký posudek nehodnotil, postavil ho však do kontextu výpočtů finančního arbitra či vedlejší účastnice (viz bod 21 jeho rozsudku). Krajský soud pak provedl vlastní zhodnocení rozhodných kritérií a reagoval na dílčí námitky stěžovatelky vůči znaleckému posudku (viz body 12 až 17 jeho rozsudku). Pokud obecné soudy na základě shody znaleckého posudku, který shledaly přesvědčivým, výpočtů finančního arbitra a výpočtu vedlejší účastnice dospěly k závěru, že výpočty stěžovatelky jsou nesprávné, nelze tento závěr označit jako neodůvodněný. Soudy tedy nepřiložily bezdůvodně větší váhu znaleckému posudku, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž ho na základě kontextu celé věci v rámci zásady volného hodnocení důkazů vyhodnotily jako pravdivý a relevantní.
12. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky o porušení zásady bezprostřednosti. Zásada bezprostřednosti je jednou z garancí vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, jejím účelem je především zajištění práva účastníků řízení vyjádřit se k provedením důkazům (např. nález
sp. zn. I. ÚS 3477/21
) a zajištění nestrannosti soudního rozhodování. Když okresní soud převzal znalecký posudek zpracovaný mimo řízení v dané věci, sice upřednostnil zásadu hospodárnosti před zásadou bezprostřednosti, avšak zároveň nepopřel výše uvedený smysl této zásady. Stěžovatelka měla možnost vznést vůči znaleckému posudku námitky, se kterými se výslovně vypořádal jak okresní a krajský soud, tak i zčásti znalecký posudek sám. Nelze též přehlédnout, že znalecký posudek byl vypracován v řízení se stejnými účastníky, jehož předmětem sporu byla zcela totožná otázka (okamžik dosažení určité výše hodnotícího čísla). Mimo to Ústavní soud dodává, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 9 C 57/2018, resp. u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Co 28/2021 (jejichž rozhodnutí ze dne 19. 10. 2020, resp. ze dne 1. 6. 2021 si Ústavní soud vyžádal), v rámci kterého byl znalecký posudek vypracován, měla stěžovatelka možnost uplatnit a také uplatnila vůči znaleckému posudku námitky, které se shodují s námitkami v nyní posuzovaném řízení. Stejně tak v řízení předcházejícím nyní napadeným rozhodnutím měla možnost vyjádřit své pochybnosti a také tak, nejen v odvolacím řízení, činila. Ústavní soud pouze nad rámec doplňuje, že z vyžádaných rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy už v předcházejícím řízení, ze kterého znalecký posudek pochází, s námitkami stěžovatelky podrobně vypořádaly a shodně s nyní napadenými rozhodnutím shledaly znalecký posudek důvěryhodným. Krajský soud neshledal důvodnými ani stěžovatelčiny námitky vůči dodatku ke znaleckému posudku (viz znovu bod 15 rozsudku krajského soudu) a tento odůvodněný závěr nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat. Pořadí, ve kterém skončila řízení u okresního soudu, na věci nic nemění, naopak je vcelku logické: soudní řízení, které vyústilo v nyní napadená rozhodnutí, začalo v roce 2019, zatímco předchozí řízení už v roce 2018.
13. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky týkající se přílišné složitosti výpočtu hodnotícího čísla. Jelikož se stěžovatelka při uzavírání smluv nacházela v pozici slabší strany (spotřebitelky), Ústavní soud by mohl danou námitku hodnotit principem ochrany slabší strany (např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 3308/16
či
II. ÚS 1578/21
), jehož cílem je vyvážit faktickou nerovnost účastníků právního vztahu (nález
sp. zn. I. ÚS 2063/17
). Ta může v tomto případě pramenit například z větší profesionální zkušenosti podnikatele či lepší znalosti práva. Požadavky na ochranu spotřebitelů pramení také z unijního práva a jejich nezohlednění může též vést k porušení práva na spravedlivý proces (viz nálezy
sp. zn. II. ÚS 78/19
či
II. ÚS 2778/19
). K nepřípustnému zásahu do základního práva v důsledku nerovného postavení v minulosti došlo např. zjevným nezohledněním úpravy ochrany spotřebitele (nález
sp. zn. II. ÚS 78/19
), umožněním uzavírání disproporčních smluv v tísni (nález
sp. zn. I. ÚS 3308/16
) či uzavřením nevyvážené rozhodčí doložky (nález
sp. zn. III. ÚS 562/12
). Musí tedy jít o významné překážky, které ještě více přispívají k nerovnosti smluvních stran.
14. Námitka stěžovatelky však ve světle výše nastíněných kritérií zjevně neobstojí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zkoušela provádět (dokonce zčásti správně) vlastní výpočty, není pochyb, že byla dostatečně obeznámena s existencí vzorce pro výpočet hodnotícího čísla a jeho ekonomickým a právním významem (srov. přiměřeně rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-348/14, Maria Bucura proti SC Bancpost SA, bod 55). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 191/2014, samotná složitost vzorce neznamená jeho nesrozumitelnost, pokud je hodnotící číslo ve smluvní dokumentaci a ve všeobecných obchodních podmínkách vymezeno jednoznačně za použití jasně definovaných pojmů. Tento požadavek výslovně zohlednil krajský soud v bodu 19 jeho rozsudku. Stěžovatelka měla navíc možnost ověřit přesnou aktuální výši hodnotícího čísla u vedlejší účastnice telefonicky, čehož i krátce před sporným datem využívala. Vedlejší účastnice tedy naplnila požadavky transparentnosti, nezneužila své postavení podnikatelky, a tudíž jí početní chybu stěžovatelky nelze klást k tíži.
15. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem soudů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu