28 Cdo 3539/2023-416
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační
číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti
žalované: PHL – SANTON s.r.o., identifikační číslo osoby 283 57 205, se sídlem
v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupená JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem
se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 2 306 290 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 440/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69
Co 173/2023-351, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co
173/2023-351, ve výroku I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3.
2023, č. j. 29 C 440/2014-313, ve výroku II. se ruší.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co
290/2023-379, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2023, č. j.
29 C 440/2014-355, se ruší.
III. Věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 29 C
440/2014-313, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 677 474 Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od 1. 5. 2014 do
zaplacení (výrok I.), co do částky 1 045 206 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. –
V.) a o vrácení části žalovanou složené zálohy na náklady důkazu (výrok VI.).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co
173/2023-351, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. (v němž jej
napadla odvoláním žalobkyně) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu),
zatímco v nákladových výrocích III., IV. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a jen v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud vzal za správný skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně v řízení, v němž se žalobkyně domáhá na žalované (po částečném zpětvzetí
žaloby) zaplacení částky 1 722 680 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení. To má reprezentovat majetkový prospěch získaný žalovanou na úkor
žalobkyně právním důvodem nepodloženým užíváním pozemků ve vlastnictví
žalobkyně (parcely č. 3414 o výměře 2 976 m2 a části pozemku parc. č. 3413/1 o
výměře 4 829 m2, obou v katastrálním území Bystrc), na nichž je umístěna stavba
hotelu (budova č. p. 1064) ve vlastnictví žalované a s provozem hotelu
související obslužné komunikace a sportoviště (tenisový kurt); požadována je
peněžitá náhrada za užívání pozemků v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Soudy vyšly z nesporných tvrzení účastnic jak co do vlastnických poměrů, tak i
rozsahu užívání pozemků v rozhodné době a absenci právního titulu; zjištěné
skutečnosti podřadily ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(se zřetelem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení jest podle obou soudů poměřovat s
hladinou obvyklého nájemného, reflektující skutečný stav pozemků včetně jejich
zastavěnosti.
4. V situaci, kdy strany v řízení argumentovaly jimi předloženými
znaleckými posudky s rozdílnými závěry (žalobkyně předkládala posudek znalce
Ing. Dalibora Obořila, podle nějž obvyklému nájemnému za celé rozhodné období
odpovídá částka 1 722 680 Kč, žalovaná naproti tomu argumentovala posudkem
znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o. o obvyklém nájemném v
celkové částce 803 000 Kč), soud prvního stupně v řízení bez dalšího vyžádal
další (třetí) znalecký posudek označovaný jako „revizní“, podaný znaleckou
kanceláří Jokl Appraisal, v.o.s., jehož zpracovatel byl vyslechnut při jednání
a jímž bylo obvyklé nájemné odvozeno od obvyklé ceny pozemků, následně
redukované s ohledem na stav pozemků a jejich limitované využití (dané jejich
zastavěností) na výslednou částku 86,80 Kč/m2/rok, kdy výše náhrady – s ohledem
na výměru pozemků a dobu užívání – činí pak celkem 677 474 Kč.
5. Závěry soudu prvního stupně o kvantifikaci bezdůvodného obohacení pak
jako správné aproboval i odvolací soud, jenž soudu prvního stupně sice vytkl,
že nevyslechl znalce Ing. D. Obořila, ovšem uvedené pochybení – pro zjevně
nesprávná východiska tohoto posudku, nezohledňující zastavěnost pozemků – podle
odvolacího soudu nemělo za následek nesprávné rozhodnutí, když se lze důvodně
přiklonit k závěrům revizního posudku. V daném směru odvolací soud odkázal i na
již dříve učiněné závěry v jiné věci týchž účastníků, vedené v odvolacím řízení
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 22/2023, jejímž předmětem byl nárok
na vydání bezdůvodného obohacení za předchozí období.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i otázek v rozhodování
dovolacího soudu nevyřešených. V prvé řadě považuje žalobkyně za nesprávný
odvolacím soudem přijatý závěr o určení výše obvyklého nájemného, potažmo
peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizího pozemku
zastavěného stavbou. Klade otázku, zda při určení výše peněžité náhrady za
takto vzniklé bezdůvodné obohacení „lze existenci stavby zohlednit pouze
snížením obvyklé ceny pozemku“; dovozuje, že takový závěr z ustálené
rozhodovací praxe nevyplývá a že postačí, pokud se znalec s uvedenou
skutečností „vyrovná, resp. zohlední-li ji ve svých úvahách“. Podle mínění
žalobkyně danému požadavku znalec Ing. Dalibor Obořil ve svém posudku dostál.
Žalobkyně dodává, že dokazování výše bezdůvodného obohacení mělo směřovat ke
zjištění obvyklé ceny práva za užívání pozemku, jímž je zpravidla právo
nájemní, a primárně by tak měla být zjištěna srovnáním ceny pronájmu obdobných
pozemků, tj. zastavěných stavbou jiného vlastníka. Nesprávně a v rozporu s
konstantní judikaturou podle mínění žalobkyně odvolací soud vyřešil i procesní
otázku vztahující se k expertnímu dokazování, jestliže – aniž by se pokusil o
odstranění rozporu v předložených znaleckých posudcích – přistoupil k
vypracování dalšího znaleckého posudku, z nějž coby jediného zdroje posléze
vycházel. V tomto směru žalobkyně vytýká, že žádný ze zpracovatelů dříve
podaných posudků nebyl soudem vyslechnut a že znalecký posudek podaný znaleckou
kanceláří Jokl Appraisal, s.r.o., parametry revizního posudku postrádá a jím
zvolený postup (použitá metoda) směřuje k závěru o snížení náhrady za
bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním zastavěného pozemku žalovanou (oproti
obvyklému nájemnému), který žalobkyně nepovažuje za logický ani přiměřený.
7. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku I. zrušen, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně (v dotčených
výrocích), jemuž by tak věc měla být vrácena k dalšímu řízení.
8. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek
odvolacího soudu za správný, jehož posouzení koresponduje závěrům ustálené
rozhodovací praxe (na niž současně odkázala). Žalobkyní uplatněné námitky jsou
podle mínění žalované povahy vesměs skutkové a jako nedůvodné žalovaná hodnotí
i výhrady vůči expertnímu dokazování. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl jako nepřípustné.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), za niž jedná pověřený
zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a
odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
jest poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. (v situaci, kdy
nejde o žádné z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání
zde není vyloučena ani § 238 o. s. ř.).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s.
ř.).
14. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že
při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
15. K hmotněprávní otázce vztahující se ke kvantifikaci bezdůvodného
obohacení (posuzovaného se zřetelem na dobu jeho vzniku podle § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013)
lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu obecně postihující
i její řešení (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne
14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015), jíž byl formulován a odůvodněn závěr,
že výše náhrady za bezdůvodné obohacení (jež v případě užívání cizího pozemku
nelze vydat in natura a za které je třeba poskytnout náhradu v penězích; § 458
odst. 1 obč. zák.) se zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného v daném
místě a čase; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže
navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými
předpisy.
16. Peněžitá náhrada vychází z finančního ocenění prospěchu, který
účastníku užíváním cizí věci vznikl, a tedy i výše obvyklého nájemného, coby
podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení (zpravidla zjišťováné
znaleckým dokazováním) musí reflektovat aktuální stav pozemku, včetně jeho
případné zastavěnosti; není-li reálně možné zajistit dostatečný vzorek
obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce
vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4930/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo
900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3138/2012, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018).
17. Výše odkazované rozhodovací praxi se odvolací soud nikterak
nezpronevěřil, řídil-li se i v přítomné věci v rámci posouzení nastolené
hmotněprávní otázky úvahou, že při určení výše peněžité náhrady za užívání
pozemků nelze odhlédnout od skutečného stavu pozemku, jenž je zastavěn stavbou,
tedy od takto determinovaného užívání, jež se pak musí projevit i ve výši
obvyklého nájemného, jež lze pak snížit s ohledem na redukci užitné hodnoty
zastavěného pozemku (k tomu srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2023, sp. zn. 28 Cdo 2849/2023, vydané ve skutkově a právně podobné věci týchž
účastníků, kdy žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání
pozemků za dobu předcházející nyní žalovanému období, včetně další v něm
odkazované judikatury).
18. Naproti tomu při řešení otázky procesního práva týkající se
provádění dokazování znaleckým posudkem se odvolací soud v nyní posuzované věci
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále
rozvedeno) a pro řešení nastolené procesní otázky je tak dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř.
19. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích
právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud
současně k závěru, že dovolání je i opodstatněné (že dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl
naplněn).
20. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.)
ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o
věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §
241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
22. Podle ustanovení § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné
moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup
není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také
uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou
podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných
případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o
správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat
znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek
přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
23. Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený
účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku,
postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký
posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala
o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s
informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
24. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 127 a § 127a o. s.
ř. se podávají následující závěry.
25. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132
o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s.
ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení,
zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu,
zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 3. 2. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp.
zn. I. ÚS 1054/13).
26. Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i
když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným
znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy,
neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 187 odst. 3 větu první,
§ 191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. 1. 2014 srov. § 38
odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních), a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se
soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-
li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy
že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou
podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán,
že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry
jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních
provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich
zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od
výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem
posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že
budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků
(jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce,
přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného
posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2738/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018).
27. Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady
stanovené v § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek
vyžádaný soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26
Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo
4292/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo
3137/2020).
28. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich
a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází
ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je zpravidla zapotřebí
vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v
závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem,
vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 150/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1516/2019).
29. V posuzované věci – za účelem zjištění hladiny obvyklého nájemného
coby určující veličiny pro kvantifikaci peněžité náhrady za užívání předmětných
pozemků žalovanou bez právního důvodu – měly soudy k dispozici původně dva
znalecké posudky – jednak žalobkyní předložený posudek znalce Ing. Dalibora
Obořila (podle něj obvyklému nájemnému za rozhodné období odpovídá částka
celkem 1 722 680 Kč) a žalovanou předložený posudek znalecké kanceláře Equity
Solutions Appraisals s.r.o. (se závěrem o obvyklém nájemném ve výši celkem 803
000 Kč).
30. V situaci, kdy měl soud k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce, bylo jeho úkolem znalce vyslechnout (v
případě posudku podaného znaleckou kanceláří jeho zpracovatele) a zhodnotit v
tom smyslu, který z posudků (a z jakých důvodů) lze vzít za podklad rozhodnutí.
To ovšem soud prvního stupně neučinil (a tento jeho postup aproboval i odvolací
soud), kdy namísto toho – bez dalšího – sám vyžádal další znalecký posudek,
vypracovaný znaleckou kanceláří Jokl Appraisal, v.o.s. (označovaný jako
„revizní“, jímž bylo obvyklé nájemné určeno částkou 677 474 Kč), jehož
zpracovatele (jako jediného) vyslechl při jednání a z jehož závěrů při svém
rozhodování výlučně vycházel.
31. Uvedené posouzení odvolacího soudu je však v rozporu s výše
vyloženými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
32. Jakkoliv lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že posudek znalce
Ing. Dalibora Obořila, tak jak byl písemně podán, má své limity (neakcentuje-li
dostatečně zastavěnost pozemků), bylo by předčasné (a nesprávné) znalcem činěné
závěry předem diskvalifikovat bez toho, že by k nim byl znalec vyslechnut a byl
mu dán prostor k jejich vysvětlení (i v konfrontaci s účastníky a soudem
kladenými dotazy). Ke znaleckému posudku znalecké kanceláře Equity Solutions
Appraisals s.r.o. pak soud (a to bez jakéhokoliv vysvětlení) nepřihlédl vůbec.
Ovšem i v tom případě, že by byl posudek znalce Ing. D. Obořila pro rozhodnutí
nepoužitelný (z důvodů soudem vyložených, nezohlednil-li tento znalec ve svém
posudku skutečný stav pozemků včetně jejich zastavěnosti), nemohla mít daná
okolnost vliv na relevanci posudku znalecké kanceláře Equity Solutions
Appraisals s.r.o., jestliže – jak plyne i z výše odkazované judikatury –
znalecký posudek zpracovaný na základě zadání jedné z procesních stran je
zásadně rovnocenným důkazním prostředkem; nesprávná byla by proto i úvaha, že
znalecký posudek předložený jednou z procesních stran již z tohoto důvodu
neposkytuje náležitý podklad pro rozhodnutí.
33. Přistoupil-li soud prvního stupně přesto k vypracování dalšího
znaleckého posudku, měla daná okolnost za následek jen prostý fakt, že v řízení
byly přítomny tři znalecké posudky, s jejichž vzájemnými rozpory bylo třeba se
vypořádat (obdobně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 1120/2017). Pakliže dovolatelka současně namítá, že znalecký
posudek Jokl Appraisal, v.o.s., jenž byl soudem prvního stupně vyžádán jako
revizní (a takto je i soudy označován), po stránce materiální revizním
znaleckým posudkem ani není, je třeba jí dát za pravdu přinejmenším v tom
ohledu, že soudy z tohoto znaleckého posudku neučinily žádný závěr odpovídající
reviznímu přezkoumání předchozích dvou znaleckých posudků. Specifikem revizního
znaleckého posudku je přitom právě to, že z odborného hlediska hodnotí jeden či
více znaleckých posudků, o jejichž správnosti vznikla pochybnost, jestliže se
taková pochybnost nepodařila v řízení odstranit.
34. Bude tedy úkolem soudů, aby v dalším řízení znalecké posudky s
rozdílnými závěry zhodnotily v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů lze
vzít za podklad rozhodnutí (a z jakých důvodů ze závěrů dalších znaleckých
posudků nelze vycházet), případně aby zvážily a náležitě odůvodnily, zda jimi
vyžádaný (v pořadí třetí) znalecký posudek dává odborný podklad pro závěr,
který ze zbylých dvou znaleckých posudků je správný, a aby se pokusily
odstranit rozpor mezi posudky i výslechem zpracovatelů znaleckých posudků.
35. Argumentuje-li odvolací soud závěry učiněnými soudy v jiné věci
týchž účastníků, v řízení vedeném týmž odvolacím soudem pod sp. zn. „15 Co
22/2023“ (v níž žalobkyně žádala peněžitou náhradu za užívání týchž pozemků
žalovanou za dobu předcházející nyní žalovanému období), sluší se připomenout,
že v odkazované věci soudy při dokazování znaleckými posudky postupovaly oproti
nyní posuzované věci odlišně, totiž v případě dvou znaleckých posudků (znalce
Ing. D. Obořila a znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o.) jejich
zpracovatele vyslechly a po zhodnocení posudků přesvědčivě a přezkoumatelně
odůvodnily své závěry, proč za podklad svého rozhodování vzaly právě žalovanou
vyžádaný posudek znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o. (a tento
závěr – jako souladný s judikaturou – následně aproboval i Nejvyšší soud v
řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 6. 4.
2023, č. j. 15 Co 22/2023-407, jež odmítl usnesením ze dne 17. 10. 2023, sp.
zn. 28 Cdo 2849/2023, jako nepřípustné).
36. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (že
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn).
37. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
38. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud zrušil v
odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Současně Nejvyšší soud zrušil i usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co 290/2023-379, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 3. 8. 2023, č. j. 29 C 440/2014-355, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, jelikož jde o další rozhodnutí vydaná v řízení, jež jsou na
zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
40. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
41. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu