Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., právně zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 3 Tdo 761/2024-5303, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2024 č. j. 6 To 28/2024-5156 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2023 č. j. 5 T 7/2023-4917, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Byla proto podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byla pro jeho výkon zařazena do věznice s ostrahou. Další obžalovaní [M. L. mladší, M. L. starší a S. M. (dále také "další obžalovaní")] byli uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Byli proto podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (obžalovaný S. M. k trestu odnětí svobody sedmi a půl let) a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byli pro jeho výkon zařazeni do věznice s ostrahou. Stěžovatelka spolu s dalšími obžalovanými byli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), povinni zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen "poškozený") společně a nerozdílně na náhradu škody částku 8 005 504,76 Kč. Další obžalovaní byli podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozenému společně a nerozdílně na náhradu škody částku 2 924 181,77 Kč.
3. Trestné činnosti se měla stěžovatelka s dalšími obžalovanými dopustit zkráceně řečeno tím, že tehdejší obchodní společnost X, která byla zaregistrována u příslušného správce daně jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), zakoupila v různých autobazarech na území Spolkové republiky Německo bez DPH blíže označená silniční motorová vozidla, a to za účelem jejich dovozu a následného prodeje blíže neurčeným osobám na území České republiky. Stěžovatelka včetně dalších obžalovaných - jako osob jednajících jménem této obchodní společnosti, či jako osob tuto obchodní společnost fakticky ovládající, nebo jako osoby jménem této obchodní společnosti fakticky vystupující, s cílem zkrátit DPH na výstupu (ze strany obchodní společnosti X, jako daňového subjektu) v souvislosti s prodejem těchto vozidel na území České republiky kupujícím, kteří nebyli plátci DPH - protiprávně předstírali a vůči správci daně v rozporu se skutečným stavem věci formálně deklarovali, že kupujícími zmíněných vozidel od obchodní společnosti X, jsou další obžalovaní jako nepodnikající fyzické osoby a neplátci DPH.
Deklarovaná výše kupní ceny jednotlivých vozidel byla proto výrazně nižší v porovnání se skutečnou kupní cenou, za kterou tato vozidla v souladu s původním záměrem a účelem jejich dovozu na území České republiky (fakticky) prodávali skutečným zájemcům o tato vozidla (kupujícím). Stěžovatelkou takto způsobená škoda činila 8 005 504,76 Kč. Předmětem dokazování v trestním řízení proto bylo posouzení toho, zda obžalovaní správně aplikovali zvláštní režim prodeje ojetých automobilů, který umožňuje prodej bez DPH jak plátcům, tak neplátcům (§ 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali všichni obžalovaní a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu ke stěžovatelce byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen ve výrocích o trestu a byl jí nově uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Ve vztahu k obžalovanému S. M. byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen ve výrocích o trestu a byl mu nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání poškozeného byl napadený rozsudek soudu prvního stupně doplněn tak, že: stěžovatelka a obžalovaný S. M. jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozenému společně a nerozdílně úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 8 005 504,76 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení; obžalovaný S. M. je podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinen zaplatit poškozenému úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 2 924 181,77 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení. Ve vztahu k M. L. mladšímu a M. L. staršímu byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu byli podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že spáchali ve spolupachatelství pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Poškozený byl ve vztahu k oběma podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka (pozn. a také S. M.) dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci. Vzhledem k jeho obsáhlosti jej nebude Ústavní soud opakovat, neboť vychází ze zjištění popsaných v napadeném rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka uvedla, že jednala v dobré víře, plně důvěřovala své účetní a výsledkům daňových kontrol. Nikdy nebyla upozorněna na chybu a pokračovala v prodeji vozidel bez DPH, protože to odpovídalo tehdy schválené metodice. Stěžovatelka dále uvedla, že spolupráce se spoluobviněným M. byla navázána v souladu s pravidly zvláštního režimu a odpovídala podmínkám, které byly finanční správou dlouhodobě akceptovány. Soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly spolupráci s panem M. jako účelové jednání s cílem zkrátit daň. Stěžovatelka zdůraznila, že pouze dodržovala pravidla zvláštního režimu aplikovaná účetní. Kdyby byla aplikována pravidla běžného režimu, nedošlo by k žádnému zkrácení DPH. Stěžovatelka nemohla ovlivnit chybu v režimu účtování, kterou způsobila účetní a spolupráce s panem M. byla transparentní a řádně zdokumentovaná.
8. Stěžovatelka má za to, že jednáním soudů bylo porušeno její právo na obhajobu (čl. 38 odst. 2 Listiny), jež zahrnuje nejen možnost předložit důkazy a argumenty na podporu své neviny, ale rovněž povinnost soudů těmito důkazy a argumenty se zabývat a odpovídajícím způsobem je vypořádat. V případě stěžovatelky došlo k opakovanému a zásadnímu porušení tohoto práva. Soudy zamítly důkazní návrhy stěžovatelky a ignorovaly klíčové argumenty obhajoby, čímž nejenže narušily rovnováhu mezi obžalobou a obhajobou, ale především připravily stěžovatelku o možnost prokázat svou nevinu. Těmito důkazy měly být odborné vyjádření Ing. Ziebové, které analyzovalo problematiku použití zvláštního režimu při prodeji ojetých automobilů a jasně prokazovalo, že případné chyby v účetnictví byly důsledkem nesprávné aplikace zvláštního režimu ze strany účetní D., nikoliv úmyslným jednáním stěžovatelky. Dále protokoly z kontrol finančních úřadů, které potvrzovaly, že zvláštní režim byl v minulosti opakovaně akceptován a tolerován finančními úřady, což vytvořilo legitimní očekávání, že tento režim je správný. A nakonec svědecká výpověď účetní D., která mohla potvrdit, že veškeré účetní operace byly prováděny na základě jejích odborných rad a že stěžovatelka jednala v dobré víře. Podle stěžovatelky byl porušen též čl. 37 odst. 3 Listiny, který garantuje rovnost účastníků řízení a povinnost soudů přistupovat k důkazům obžaloby a obhajoby se stejnou váhou. Soudy obou stupňů přijaly tvrzení finanční správy bez jakéhokoliv kritického přezkumu, zatímco důkazy předložené stěžovatelkou byly označeny za irelevantní nebo zcela ignorovány. Soudy přenesly odpovědnost za chyby v účetnictví na stěžovatelku, přestože bylo zřejmé, že tyto chyby byly důsledkem nesprávného postupu její účetní.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
10. Podle vyjádření Nejvyššího soudu podstatnou část ústavní stížnosti tvoří pokračující polemika stěžovatelky se způsobem hodnocení důkazů, který zvolily soudy. K tomu vše potřebné uvedl v odůvodnění napadeného usnesení. K tvrzení v ústavní stížnosti, že v dotčeném trestním řízení byly údajně opomenuty podstatné důkazy, které stěžovatelka navrhla a které mohly prokázat její nevinu, Nejvyšší soud uvedl, že si stěžovatelka protiřečí. Na str. 5 a 6 ústavní stížnosti nejprve uvádí, že během celého trestního řízení opakovaně navrhovala jako důkaz (mimo jiné) odborné vyjádření Ing. Ziebové, aby následně na str. 7 připustila, že toto odborné vyjádření "nebylo přímo předloženo soudům nižších stupňů". Za onen soud "nižšího stupně" považuje zřejmě i Nejvyšší soud, jemuž skutečně zmíněné odborné vyjádření předloženo nebylo, v dovolání stěžovatelky o něm nebyla ani zmínka. Nejvyšší soud přezkoumává napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vždy jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání konkrétně uvedeny, není povolán k jejich revizi z vlastní iniciativy.
11. Ve svém dovolání stěžovatelka uvedla důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale nenamítala v jeho rámci, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tomu pak také odpovídala její následná argumentace. Vůbec nereklamovala rozsah provedeného dokazování, tj. že by soudy nižších stupňů nějaké její důkazní návrhy opomenuly. Všechny další námitky představovaly již jen obecnou polemiku se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily.
12. Vrchní soud v Praze považuje námitky stěžovatelky za neopodstatněné. Napadeným rozsudkem bylo rozhodováno celkem o čtyřech obviněných, přičemž ohledně stěžovatelky bylo při nezměněných výrocích o její vině rozhodnuto o uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, než jak byl uložen krajským soudem, a o povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně pouze s jedním ze spoluobviněných. Ani nyní neshledává vrchní soud žádné důvody, pro které by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností ke změně jeho rozhodnutí. Vrchní soud se obhajobě stěžovatelky ve vztahu k účetní podrobně věnoval v odstavci 42 svého rozhodnutí, na nějž odkazuje. Totéž je třeba uvést ohledně obhajoby stěžovatelky, že nikdy v minulosti jí finanční úřad žádné pochybení ohledně užití zvláštního režimu nevytkl, se kterou se vrchní soud vypořádal v odstavci 43. Nedílnou součástí posouzení trestné činnosti stěžovatelky bylo i posouzení jejích rodinných příslušníků - tehdejších spoluobviněných M. L. st. a M. L. ml. Z argumentace vrchního soudu v odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, z jakých důkazů vycházel a jaké závěry z nich učinil. Pokud stěžovatelka tvrdí, že její důkazní návrhy, aniž by uvedla které, byly zamítnuty bez náležitého odůvodnění, pak je třeba poukázat na znění protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 4. 2024, kde k výslovnému dotazu předsedkyně senátu na důkazní návrhy obhájce stěžovatelky předal soudu listinu, kterou byl ihned proveden důkaz, a následně k opětovnému dotazu prohlásil, že "na návrhu, aby byla vyslechnuta svědkyně J. Č., účetní paní D., netrvají s ohledem na další provedené důkazy.
13. Krajský soud ve svém vyjádření jen stručně sdělil, že značná část ústavní stížnosti argumentuje věcnými vadami, se kterými se již vypořádaly soudy a následně i Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání. Soud je přesvědčen, že se v rámci meritorního rozhodnutí vypořádal se všemi argumenty obhajoby i s jejími důkazními návrhy. Soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran, je však jeho povinností případné zamítnutí důkazních návrhů odůvodnit. To krajský soud učinil. V této souvislosti upozorňuje, že stěžovatelka tvrdí, že soud zamítl návrh na výslech svědkyně D. Ta však byla vyslechnuta v hlavním líčení dne 6. 11. 2023. Dále namítá, že soud odmítl provést jako důkaz odborné vyjádření Ing. Ziebové. Na jiném místě stížnosti však sama uvádí, že tento důkaz nebyl obecným soudům předložen. Krajský soud je přesvědčen, že svým postupem žádným způsobem neupřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a neporušil její právo na obhajobu. V podrobnostech odkazuje na své meritorní rozhodnutí, potažmo na rozhodnutí vrchního soudu.
14. Nejvyšší státní zastupitelství považuje ústavní stížnost za obsahově shodnou s dovoláním, a proto odkazuje na písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, které k uvedenému dovolání učinil, a to s tím, že na stanoviscích uvedených v tomto vyjádření setrvává. Shodné stanovisko zaujal i Nejvyšší soud. Nejvyšší soud v bodech 34-37 odůvodnění napadeného usnesení konstatoval nekonkrétnost stěžovatelkou předestřených námitek. Přitom odmítl, že by krácení DPH bylo pouhým nedopatřením, poukázal na výslech svědkyně D. odvolacím soudem a odmítl obhajobu stěžovatelky, že nemůže být činěna odpovědnou za jednání spoluobviněného M. Stěžovatelka označuje pouze alternativní skutkové zjištění, k němuž měly soudy dospět, nikoliv již konkrétní vady trestního řízení.
15. Ústavní soud zaslal všechna obdržená vyjádření stěžovatelce k replice. Ta v ní setrvala na důvodech podání ústavní stížnosti a zdůraznila, že odborné vyjádření Ing. Ziebové je pro soud klíčovým důkazem, když analyzuje podklady, které byly součástí řízení, včetně kupních smluv z let 2015. Tyto smlouvy dokládají správnou aplikaci zvláštního režimu na podnikání stěžovatelky jako OSVČ. Odborné vyjádření Ing. Ziebové navíc potvrzuje, že nesrovnalosti v aplikaci zvláštního režimu u společnosti X, vznikly až následně, což je v souladu s výpovědí účetní D. a vyjádřením M. Stěžovatelka je i nadále toho názoru, že de facto ignorováním klíčových důkazů, zamítnutím návrhů na provedení důkazů bez náležitého odůvodnění a formálním přístupem soudy porušily její právo na spravedlivý proces, obhajobu a rovnost účastníků řízení.
16. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
17. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
18. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22.
4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
19. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka v dovolání uplatnila své námitky k důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
20. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na jeho závěry odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídající výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení.
21. Stěžovatelčiny námitky v ústavní stížnosti lze hodnotit jako obsahově shodné s podaným dovoláním. Stěžovatelka i v něm posuzovaný skutek prezentovala jako pouhé "nedopatření", jako omyl své účetní s tím, že ona nemohla poznat, že je DPH přiznávána a odváděna chybně. Nejvyšší soud dal za pravdu soudům nižších stupňů, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jde o tvrzení účelové a nepravdivé, motivované snahou zbavit se vlastní trestní odpovědnosti. Důležitou okolností případu je, že byl vytvořen umělý obchodní řetězec, kdy mezi společnost X, a skutečného konečného příjemce zboží dovezeného z ciziny (skutečného kupujícího vozidla) byl vždy uměle vložen článek technicky umožňující zkrácení DPH - fyzická osoba, jež nebyla plátcem DPH. Toto bylo podle závěru soudů dílem (mimo jiné) stěžovatelky a nikoli jen účetní, která nepochybně ani nebyla hlavním příjemcem majetkového prospěchu, který z dané trestné činnosti plynul.
22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že v řízení soudy neprovedly jí navrhované důkazy bez náležitého odůvodnění, tedy, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Jak však již upozornil ve svém vyjádření Nejvyšší soud, v dovolání stěžovatelka tuto výtku výslovně neuvedla, což vyplývá i z napadeného usnesení. V ústavní stížnosti uvedla některé prý opomenuté důkazy. K tomu Ústavní soud uvádí, že tímto opomenutým důkazem nemohla být svědecká výpověď účetní D., neboť ta byla vyslechnuta jak v řízení před krajským soudem, tak i v odvolacím řízení.
Stěžovatelka ve skutečnosti nesouhlasí s její výpovědí a s tím, jak ji obecné soudy zhodnotily. Stejně tak odvolací soud na návrh stěžovatelky (resp. odvolatelů) provedl důkaz listinami. Jednalo se o materiály, které předložil v odvolacím řízení finanční úřad, jejichž část byla obsahem spisu a stěžovatelka je navrhovala jako důkaz již v řízení před krajským soudem (protokoly o místních šetřeních ve spojitosti s předcházejícími daňovými subjekty). Odvolací soud dovodil, že na základě uvedených listin nelze činit závěr, který stěžovatelka tvrdila, že by již v minulosti stěžovatelka a s ní spojené obchodní společnosti postupovaly prokazatelně v rozporu s § 90 zákona o dani z přidané hodnoty a finanční úřad takový postup "posvětil", tj. neshledal v užívání § 90 vadu.
Konečně pokud jde o odborné vyjádření Ing. Ziebové, je zřejmé, že to bylo vypracováno až po rozhodnutí krajského soudu. Jak správně upozornil Nejvyšší soud ve svém vyjádření, stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvedla, že nebylo přímo předloženo soudům nižších stupňů. Pokud jde o jeho obsah, není ani zřejmé, zda by mohlo mít vliv na rozhodnutí o vině stěžovatelky, když i jeho zpracovatelka připustila, že "Je nesporné, že v daném případě došlo ke krácení daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty.
Je ale třeba zkoumat, proč ke krácení došlo. Z dostupných materiálů - soudní spis a další podklady od paní L. - vyplývá, že ke krácení daně docházelo, protože byl špatně určený daňový režim pro nákup automobilů ze SRN. Na základě špatně určeného daňového režimu následně vznikl společnosti X, prostor pro prodej automobilů s nižší cenou, což vedlo k navázání spolupráce s panem M., jakožto odběratelem." Lze uzavřít, že stěžovatelka sice vytýká obecným soudům vady v dokazování, činí tak však povrchně bez náležité konkretizace procesního postupu.
Ústavní soud upozorňuje, že není "superrevizní" instancí, dohlížející na průběh trestního řízení, a nemůže sám vyhledávat jednotlivá procesní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení pouze na základě obecné argumentace stěžovatelky.
23. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 trestního řádu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 trestního řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a proč jí neuvěřily. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání stěžovatele. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
24. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu