USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Marcela Lišková, a Stanislav Martínek, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 To 28/2024-5156, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Marcely Liškové a Stanislava Martínka odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále také jen „krajský soud“) ze dne 6. 12. 2023, č. j. 5 T 7/2023-4917, byli obvinění Marcela Lišková (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) a Stanislav Martínek (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu s dalšími dvěma obviněnými – Martinem Liškou, a Martinem Liškou, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to obviněná Marcela Lišková podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. a obviněný Stanislav Martínek podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu a zestručněno) poté, co tehdejší obchodní společnost FOX AUTO s.r.o., IČ: 043 37 093, se sídlem Budilova 161/15, 301 00 Plzeň, která byla dne 28. 10. 2015 zaregistrována u příslušného správce daně jako měsíční plátce DPH, na území Spolkové republiky Německo v různých autobazarech zakoupila bez DPH níže označená silniční motorová vozidla za účelem jejich dovozu a následného prodeje blíže neurčeným osobám na území České republiky, jmenovaní jako osoby jednající jménem této obchodní společnosti či jako osoby tuto obchodní společnost fakticky ovládající či jako osoby jménem této obchodní společnosti fakticky vystupující, a to s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty na výstupu (ze strany obchodní společnosti FOX AUTO s.r.o., jakožto daňového subjektu) v souvislosti s prodejem těchto vozidel na území České republiky kupujícím, kteří nebyli plátci DPH, po předchozí vzájemné dohodě a po rozdělení si rolí nutných k úspěšné realizaci tohoto záměru, v období od února 2016 do března 2018 na různých místech Plzeňského kraje společným a navzájem koordinovaným jednáním spočívajícím ve vyhotovování kupních smluv a navazujících účetních dokladů, a poté na jejich podkladě i ve vyhotovování a záměrném podávání správci daně daňových přiznání k DPH jménem obchodní společnosti FOX AUTO s.r.o.
za jednotlivá zdaňovací období od měsíce února 2016 včetně do měsíce března 2018 včetně, protiprávně předstírali a vůči správci daně v rozporu se skutečným stavem věci formálně deklarovali, že kupujícími zmíněných vozidel od obchodní společnosti FOX AUTO s.r.o.
jsou
Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší jako nepodnikající fyzické osoby a neplátci DPH, kdy v této spojitosti jimi vůči správci daně deklarovaná výše kupní ceny jednotlivých vozidel byla výrazně nižší v porovnání se skutečnou kupní cenou, za niž Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší, a sice jako údajní vlastníci těchto vozidel a zároveň jako neplátci DPH, tato vozidla v souladu s původním záměrem a účelem jejich dovozu na území České republiky zároveň fakticky prodávali skutečným zájemcům o tato vozidla (kupujícím), přičemž takovéhoto jednání spočívajícího ve vyhotovování kupních smluv a navazujících účetních dokladů majících zastírat skutečný stav věci a v zatajování skutečného stavu věci před správcem daně se Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší na různých místech Plzeňského kraje úmyslně dopouštěli i v období od dubna 2018 do listopadu 2018, kdy jimi zastupovaná či jimi fakticky ovládaná obchodní
společnost FOX AUTO s.r.o. záměrně a zároveň protiprávně nepodala žádná daňová přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období od měsíce dubna 2018 včetně do měsíce listopadu 2018 včetně, ačkoli stejně jako v předešle uvedeném časovém období tato obchodní společnost prostřednictvím jmenovaných i nadále výše popsaným způsobem fakticky uskutečňovala zdanitelná plnění, ze kterých byla povinna správci daně přiznávat a odvádět DPH, tímto způsobem obvinění v období od února 2016 do listopadu 2018 ve Spolkové republice Německo nakoupili celkem 242 v rozsudku specifikovaných motorových vozidel, přičemž celková výše DPH z titulu dovozu těchto motorových vozidel z území Spolkové republiky Německo a jejich následného prodeje tuzemským kupujícím za časové období od února 2016 do listopadu 2018 činila 12 393 713 Kč, z toho za časové období od února 2016 do 18.
10. 2017 činila 8 369 051,18 Kč, přičemž protože obchodní společnost FOX AUTO s.r.o. v rámci rozhodného období z titulu dovozu těchto vozidel a jejich následného tuzemského prodeje správci daně přiznala jednak DPH na výstupu v rámci uplatnění tzv. zvláštního režimu DPH v celkové výši 400 636,47 Kč, z toho za období od února 2016 do 18. 10. 2017 ve výši 363 546,42 Kč a dále DPH za měsíc únor 2018 ve výši 968 805 Kč a za měsíc březen 2018 ve výši 94 585 Kč, tak celkový rozsah společným jednáním obviněných Martina Lišky mladšího, Martina Lišky staršího a Stanislava Martínka úmyslně zkrácené daňové povinnosti obchodní společnosti FOX AUTO s.r.o.
k DPH za výše uvedené časové období dosáhl v úhrnu částky 10 929 686,53 Kč, u obviněné Liškové pak 8 005 504,76 Kč, to vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, územním pracovištěm v Plzni, se sídlem nám. Českých bratří 8, 306 16 Plzeň.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněné Marcele Liškové uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 4 roky a obviněnému Stanislavu Martínkovi podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 7,5 roku, přičemž oba byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění Marcela Lišková, Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší zavázáni zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj na náhradě škody společně a nerozdílně částku 8 005 504,76 Kč a obvinění Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší společně a nerozdílně další částku 2 924 181,77 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 To 28/2024-5156. Z podnětu odvolání obviněných Martina Lišky staršího a Martina Lišky mladšího byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně těchto dvou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byli tito obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj byl ve vztahu k nim podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněných Marcely Liškové a Stanislava Martínka byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných zrušen částečně, a to ve výrocích o trestech. Při nezměněném výroku o vině byl podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněné Marcele Liškové nově uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a to za současného uložení přiměřené povinnosti obviněné podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a obviněnému Stanislavu Martínkovi podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání poškozeného Finančního úřadu pro Plzeňský kraj byl napadený rozsudek soudu prvního stupně doplněn tak, že oba dovolatelé jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni zaplatit jmenovanému poškozenému společně a nerozdílně úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 8 005 504,76 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení a obviněný Stanislav Martínek dále úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 2 924 181,77 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k nim
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Marcela Lišková a Stanislav Martínek prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Obviněná Marcela Lišková u prvního z uvedených dovolacích důvodů výslovně označila jeho první alternativu, zatímco u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen odcitovala jeho plné zákonné znění. Uvedla, že podle jejího názoru soud prvního stupně sice provedl důkazy o její činnosti, avšak následně rozhodl v rozporu s nimi. Z provedeného dokazování vyplynulo, že ona jako jednatelka řádně zajišťovala činnost společnosti, přičemž vedení účetnictví a problematiku DPH svěřila odborníkovi – kvalifikované účetní M. D. Ta mimo jiné komunikovala s finančním úřadem a řešila přiznání k DPH. Za zcela mylnou považuje argumentaci soudu, že věděla o tom, že při obchodu s automobily je třeba odvádět DPH, a tudíž si musela být vědoma i toho, že DPH je odváděna špatně. Společnost řádně podávala daňová přiznání a platila daň. Svědkyně M. D. potvrdila, že od dovolatelky dostávala v pořádku všechny doklady, aby mohla být DPH řádně odvedena. Skutečnost, že DPH měla být účtována v jiném režimu, nemohla obviněná ani při vynaložení veškeré péče se svým vzděláním poznat, když se jedná o velmi složitou problematiku s přeshraničním plněním, a dokonce ani kvalifikovaná osoba (účetní) to nedokázala správně vyhodnotit. Účetní M. D. při svém výslechu potvrdila, že šlo o její chybu. DPH dlouhodobě počítala špatně, protože i po konzultaci s finančním úřadem měla za to, že daň je třeba účtovat ve zvláštním režimu. Je s podivem, že účetní, která se sama doznala, že DPH spočetla špatně, byla v trestním řízení považována za svědka a nikoli za pachatele, když to byla právě ona, kdo díky nevhodně zvolenému režimu DPH chybně spočetl výši daně a způsobil její neodvedení. Dovolatelce vůbec nebylo a nemohlo být známo, že dochází k trestnému činu „krácení daně“ podle § 240 tr. zákoníku, tedy na její straně nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu z důvodu absence zavinění. Z provedeného dokazování je zřejmé, že nikdy neměla v úmyslu DPH v neprospěch státu zkrátit, když zmíněný postup užívala v dobré víře na základě doporučení odborníka – účetní M. D.
6. S odkazem na některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněná zdůraznila, že v trestním řízení má platit, že je-li odpovědnost za výpočet daňové povinnosti delegována a výsledek v dobré víře přijat, pak nelze trestněprávními prostředky postihnout osoby, jež delegovaly práci na jiné osoby. Dále pak by nejistota o správném výkladu daňových předpisů neměla být vykládána za každou cenu jako spáchání trestného činu v nepřímém úmyslu. Orgány činné v trestním řízení by měly brát v úvahu, že nikdo nemá povinnost chovat se jako masochista a odvádět pro jistotu vyšší daně, pokud je možný dvojí výklad příslušného daňového předpisu. Trestní řízení má být subsidiární k jiným druhům řízení, je určené k řešení skutečných podvodů a nikoli k řešení sporů o výklad dvojznačných daňových norem. Pokud mohl mít plátce legitimní pochybnost o správném výkladu daňové normy, pak to mají řešit orgány příslušné ke správě daní.
7. Obstát nemůže ani argumentace soudů ohledně toho, že ona měla vědět, že spoluobviněný Stanislav Martínek nakupuje větší množství vozidel, tudíž že se měl zaregistrovat k DPH, měl být držitelem živnostenského oprávnění, a na základě toho že lze dovodit, že se ona dopustila trestného činu „krácení daně“. Takový závěr nemá oporu ani v předložených důkazech. Nebyla prokázána jakákoli domluva na daném jednání mezi ní a spoluobviněnými. Ona žádným způsobem neodpovídala za to, jestli obviněný Stanislav Martínek plní své daňové povinnosti nebo zda je držitelem příslušného živnostenského oprávnění. Nebyla povinna ani schopna toto zkoumat. Takový závěr by vedl k absurdní situaci, kdy by podnikatel odpovídal za to, zda jeho obchodní partneři řádně odvádějí daně nebo si plní jiné povinnosti týkající se jejich podnikání, a stával by se tak de facto kontrolním orgánem. Ačkoli bylo v rámci dokazování zjištěno, že s panem Martínkem za provizi spolupracoval pan Liška, tak soudy bez dalšího vyšly z chybného závěru, že společnost FOX AUTO s.r.o. (dále jen „FOX AUTO“) poskytovala panu Martínkovi své prostory, aniž by ovšem vzaly v potaz, že to, že jsou vozidla prodávána na místě působení společnosti, je dáno nikoli provázáním této společnosti s panem Martínkem, ale tím, že v daném místě působil pan Liška, který vozidla panu Martínkovi prodával. Spolupráci těchto dvou osob však nelze klást k tíži dovolatelce.
8. S ohledem na výše uvedené má obviněná za to, že soudy prvního a druhého stupně pochybily, když v rozporu s provedenými důkazy došly k závěru, že se dopustila zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a že o tomto svědčí ucelený řetězec důkazů, když zejména z výpovědi účetní jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o její chybu a obviněná jí důvěřovala jakožto odborníkovi a vůbec si nebyla vědoma, že by DPH byla odváděna špatně. Její formální pochybení proto nebylo namístě řešit prostředky trestního práva. Po odcitování ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku dovolatelka zdůraznila, že prostředky trestního práva mají být užívány jako prostředek ultima ratio. Jednání, za které byla odsouzena, mělo být správně včas postiženo sankcemi daňového práva, nikoli práva trestního. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani uložená povinnost k náhradě škody, když případnou škodu způsobenou pochybením účetní je třeba vymáhat prostředky daňového práva po společnosti a nikoli suplovat prostředky trestního práva činnost kontrolních orgánů správy daní a extenzivně přenášet povinnost uhradit daň na další subjekty jen proto, že původní subjekt nemá z čeho daň zaplatit. V době působení dovolatelky byla společnost FOX AUTO zdravá a řádně fungující. Jestliže kontrolní daňový orgán v té době daň nedoměřil, tak teď už není možné „výběr daní bez dalšího přenášet do roviny trestního práva“.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu.
10. Obviněný Stanislav Martínek u obou uplatněných dovolacích důvodů pouze odcitoval jejich zákonné znění, aniž by označil nějakou konkrétní alternativu. Zdůraznil, že s napadeným rozsudkem vrchního soudu nesouhlasí, necítí se být vinen předmětným skutkem, tento nespáchal a tedy na jeho straně nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Skutkový stav, na němž jsou napadené rozsudky postaveny, není podle obviněného v souladu s objektivní realitou ani provedenými důkazy. Společnost FOX AUTO převzal až koncem roku 2017 a po dobu jeho obchodní činnosti zajišťovala účetnictví paní M. D., která poskytovala účetní služby společnosti už dříve. Účetnictví bylo založeno na tzv. zvláštním režimu podle § 90 zákona o dani z přidané hodnoty a docházelo tedy ke zdaňování pouze rozdílu mezi prodejní a nákupní cenou vozidel. V přípravném řízení i v hlavním líčení paní M. D. uvedla, že v tomto zvláštním režimu fungovala společnost po konzultaci s finančním úřadem, jakkoli konkrétní osobu, s níž o dané záležitosti komunikovala, již nebyla schopna blíže specifikovat. Dovolatel předpokládal odbornost a profesionalitu paní D. v oblasti účetnictví. Sám nemá dostatečnou odbornou kvalifikaci ani zkušenosti v dané oblasti, právě proto zpracování účetnictví svěřil do ruky jiné osoby, v níž měl důvěru. Přestože byl od října 2017 jednatelem společnosti, tak po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby kontroloval veškeré dění a veškeré výpočty v účetnictví. Na starosti měl především řízení společnosti. Vůbec mu nebylo a ani nemohlo být známo, že dochází k trestnému činu „krácení daně“ podle § 240 tr. zákoníku, a tedy na jeho straně nebyl naplněn podstatný znak skutkové podstaty trestného činu – zavinění. Má za to, že nebylo prokázáno, že by úmyslným jednáním či opomenutím došlo ke spáchání skutku, který je mu kladen za vinu. Nesprávnost vedení účetnictví zjistil až po kontrole provedené správcem daně, kde bylo konstatováno, že podnikatelská činnost společnosti podléhá jinému účetnímu režimu. Na základě toho uložil účetní paní D., aby provedla nápravu. Jeho úmyslem nikdy nebylo zkrátit DPH v neprospěch státu, předestřený postup užíval v dobré víře.
11. Ve shodě se spoluobviněnou Marcelou Liškovou obviněný odkázal na některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a zdůraznil, že svěření činnosti odborně kvalifikované osobě a spoléhání na její činnost v dobré víře vylučuje úmyslné zavinění vůči případné chybě. Pokud je odpovědnost za výpočet daňové povinnosti delegována na jinou osobu a výsledek v dobré víře přijat, pak za to nelze trestněprávními prostředky postihovat osoby, jež práci na jiné osoby delegovaly. Nejistota o správném výkladu daňových předpisů by také neměla být vykládána za každou cenu jako páchání trestného činu v nepřímém úmyslu. Trestní řízení má sloužit k řešení skutečných podvodů a nikoliv sporů o výklad dvojznačných daňových norem. Pokud mohl mít plátce legitimní pochybnost o správném výkladu daňové normy, pak nechť to řeší orgány příslušné ke správě daní.
12. Obviněný dále vyslovil nesouhlas s výrokem rozsudku krajského soudu o náhradě škody, který byl doplněn výrokem IV. rozsudku vrchního soudu, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnou Marcelou Liškovou částku 8 005 504,76 Kč s příslušenstvím. Na této údajné škodě se v souladu s výše uvedeným nijak nepodílel, a proto je vyloučeno, aby poškozenému poskytoval její náhradu. Škoda vznikla pouze v důsledku pochybení obviněné Marcely Liškové, která jako jednatelka společnosti FOX AUTO měla povinnost zajišťovat řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, zatímco on v rámci předmětných vztahů nevystupoval jako podnikající osoba a nebyl ani plátcem DPH. Má za to, že nebyl správně zjištěn a vyhodnocen skutkový stav, na základě kterého bylo rozhodnuto, a jeho jednání bylo vůbec nesprávně právně posouzeno.
13. Do této věci nebylo namístě vstupovat prostředky trestního práva, a to s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel zdůraznil, že prostředky trestního práva mají být užívány jako prostředek ultima ratio. Jednání, za které byl pravomocně odsouzen, však nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a navíc míra jeho společenské škodlivosti byla taková, že jej bylo možné postihnout podle § 246 a násl. daňového řádu. Obviněný se „pozastavil“ nad hodnocením soudu prvního stupně obsaženým v bodě 57. odůvodnění rozsudku s tím, že není vhodné, aby soud zmiňoval a vyjadřoval se i k zahlazeným odsouzením a naopak nebral v potaz skutečnost, že za posledních 20 let se obviněný nedopustil a nebyl pravomocně odsouzen za jakoukoli majetkovou trestnou činnost, respektive trestnou činnost podobnou s nyní řešeným případem. Svých dřívějších pochybení si je vědom, avšak již několik let se snaží vést řádný život, docházet pravidelně do zaměstnání a svá, soudem zmíněná, dřívější pochybení napravovat. I kdyby dovolací soud dospěl přes výše uvedenou argumentaci k závěru, že je vinen, tak by mělo být dostačující uložení podmíněného trestu odnětí svobody, který by mu také umožnil splácet poškozenému náhradu škody. Uložení přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody není nutné.
14. S ohledem na výše uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupě a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podaným dovoláním nejprve konstatoval, že dovolatelé pouze opakují obhajobu, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů. V případě obviněného Stanislava Martínka je s výjimkou posledního odstavce celý text části II. jeho dovolání doslovně shodný s textem předchozího odvolání. Dovolání obviněné Marcely Liškové je shodné obsahově. S vyslovenými námitkami dovolatelů se již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Krajský soud tak učinil ohledně dovolatele zejména v bodech 33.-42. odůvodnění rozsudku a ohledně dovolatelky v bodech 23.-27., vrchní soud pak v bodech 41.-44., 49., 50. a 58. Soudy zde mimo jiné odůvodnily, proč považovaly za prokázané vědomí obou dovolatelů o tom, že společně krátí svým jednáním DPH. S touto argumentací se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
16. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obvinění brojí proti skutkovým zjištěním o jejich zavinění. Aby však byl daný dovolací důvod založen, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, přičemž Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, nebo v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
Žádné takové vymezení však dovolání obviněného Stanislava Martínka neobsahuje a obsahovat ani nemůže, neboť je pouhým opakováním nezměněného textu odvolání. Dovolatel se ani nepokusil přiřadit tvrzené vady skutkových zjištění k některé z uvedených variant. Své námitky nadto omezil pouze na alternativní skutkové zjištění, že o krácení DPH nic nevěděl, aniž by k tomu uvedl nějakou konkrétní vadu dokazování nebo opřel svá tvrzení o nějaké konkrétní důkazy. Dovolatelka Marcela Lišková na poslední straně svého dovolání jeden takový rozpor označila, a to konkrétně, že skutkové zjištění o jejím úmyslném zavinění je v rozporu s výpovědí její účetní – svědkyně M.
D., která se „doznala“, že se jednalo o její chybu. Význam výpovědi této svědkyně však pečlivě a obsáhle rozebral odvolací soud v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku, přičemž jmenovanou sám ve veřejném zasedání vyslechl a učinil správný závěr, že se jedná o výpověď lživou a že mezi svědkyní a dovolatelkou ve skutečnosti šlo o spolupráci. Dovolatelka měla jisté zkušenosti jak s účetnictvím, tak i s daněmi, a nemohla být proto jen obětí špatných rad své účetní. Jestliže tedy dovolatelka namítá rozpor mezi výpovědí uvedené svědkyně a skutkovým zjištěním o svém zavinění, pak se z její strany jedná o pouhé opakování námitek uplatněných již v odvolacím řízení, se kterými se však odvolací soud dostatečně a správně vypořádal.
17. Celkový obsah námitek zejména dovolatele Stanislava Martínka směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, státní zástupce zdůraznil, že uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud nějaké pochybnosti má, nikoli pokud je nemá, a že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K tomu odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnil, že i z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí může být jedině extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o nichž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Zmíněná námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dovolatel navíc ohledně zásady in dubio pro reo své námitky nijak blíže nekonkretizoval.
18. Pokud se oba dovolatelé domáhali posouzení svého jednání za užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pak v této části jejich dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S jejich námitkou se však plně vypořádal již odvolací soud v bodě 50. odůvodnění svého rozsudku. Námitka obviněného Stanislava Martínka, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest (přičemž se domáhá uložení podmíněného trestu odnětí svobody místo trestu nepodmíněného) neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. V té souvislosti státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či nález téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17. K tomu ještě doplnil, že přiměřenost trestu může dovolací soud posoudit pouze v případech trestů výjimečných svojí nespravedlností, jedná-li se o trest uložený v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Na tuto zásadu však dovolatel nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o dovolací důvody, z jejichž okruhu zjevně vybočit nechtěl a jimiž se domáhal výlučně opětovného posouzení trestu podle § 39 tr. zákoníku. Navíc ani neuvedl nic podstatného ke svým osobním poměrům, co by mohlo nasvědčovat tomu, že by snad výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody mohlo dojít k závažnému narušení jeho rodinných poměrů. Jedná se tak prakticky o pouhé tvrzení o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, což ovšem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Z věcného hlediska je navíc třeba upozornit, že podmíněný odklad pětiletého trestu odnětí svobody je s ohledem na ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku vyloučen.
19. V závěrečné části svého vyjádření státní zástupce shrnul, že námitky dovolatelů dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby obě podaná dovolání byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených opravných prostředků Nejvyšším soudem. Oba dovolatelé jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněným uložen trest.
21. Dále bylo nutno zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněných lze podřadit pod zákonné dovolací důvody, na které odkázali. Zde je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněných sice lze formálně podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) – jakkoli zde jen s velkou mírou tolerance – a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (též v první alternativě), avšak nejsou důvodné.
25. Uplatněné výhrady jsou až na jednu výjimku soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněných ve smyslu jejich skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci však samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněných však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav (a to zejména pokud jde o to, zda obvinění krátili DPH cíleně ve vzájemné spolupráci, nebo se nezaviněně stali obětí špatných rad své účetní, jak zní jejich obhajovací verze), tedy se fakticky vztahují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedinou námitkou reálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tak argumentace údajně vadnou (ne)aplikací § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu viz níže).
26. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněných bylo vadným způsobem právně kvalifikováno. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
27. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Prostým popíráním trestné činnosti, resp. obecnou polemikou se způsobem hodnocení důkazů, nelze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kvalifikovaně namítat. Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
28. V nyní projednávaném případě dovolatelé žádný konkrétní příklad, na němž by demonstrovali, jak obecné soudy vyložily některý z provedených důkazů ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním, ve skutečnosti nenabídli. Domáhají se pouze toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
29. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněných. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že oba soudy při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily odpovídající skutkové závěry, jimž dovolací senát nemá co vytknout. Nesdílí tak ani přesvědčení obviněných, že ohledně řešené otázky bylo namístě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo a upřednostnit jimi prosazovanou variantu skutkového děje. Uplatnění tohoto obhajobou vzývaného procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nebyly odstraněny ani po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků. V nyní řešené věci však soudy žádné pochybnosti (zcela oprávněně) neměly.
30. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněnými nyní shodně i v jejich dovoláních. Dovolací námitky jsou pouhým opakováním námitek odvolacích. Použitá argumentace není ničím jiným než pokračováním stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
31. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dovolatelé dopustili předmětného skutku, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Nejvyšší soud se v podstatnému ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména body 22.-27. a 33.-42. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 34.-37., 41.-47. a 49.-50. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
32. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
33. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit už jen následující.
34. Obvinění v odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků neuvedli žádnou skutečně konkrétní argumentaci, která by měla potenciál naplnit označené dovolací důvody. V té souvislosti je třeba znovu akcentovat, že dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Jak už bylo řečeno, zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je nutno co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu. Samozřejmě není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněných jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak je vázán rozsahem podaného dovolání, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V posuzovaném případě však fundovaná (relevantní) argumentace absentuje.
35. Dovolatelé se vytrvale pokoušejí posuzovaný skutek prezentovat jako pouhé „nedopatření“, jako omyl své účetní M. D. s tím, že oni sami nemohli poznat, že je DPH přiznávána a odváděna chybně. Soudy nižších stupňů však správně dospěly k závěru, že takovouto obhajobu nelze akceptovat. Naopak, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jde o tvrzení účelové a nepravdivé, motivované snahou obviněných zbavit se vlastní trestní odpovědnosti. Dovolatelé záměrně opomíjejí důležité okolnosti případu, a to zejména samotné vytvoření umělého obchodního řetězce, kdy mezi společnost FOX AUTO a skutečného konečného příjemce zboží dovezeného z ciziny (skutečného kupujícího vozidla) byl vždy uměle vložen článek technicky umožňující zkrácení DPH – fyzická osoba, jež nebyla plátcem DPH. Netřeba zvlášť rozvádět, že toto bylo dílem (mimo jiné) dovolatelů a nikoli jen jejich účetní, která nepochybně ani nebyla hlavním příjemcem majetkového prospěchu, který z dané trestné činnosti plynul.
36. K obsahu a významu výpovědi svědkyně M. D. se vyjádřil odvolací soud v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku (když předtím sám tuto svědkyni ve veřejném zasedání vyslechl). Se zde obsaženým hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje. Stejně tak se ztotožňuje i s tím, co uvedl krajský soud v bodech 26., 33., 41. a 42. svého rozsudku, že fakticky realizovaná činnost obviněných v rámci daného „obchodního“ řetězce postrádala z pohledu společnosti FOX AUTO jakoukoli logiku a ekonomické opodstatnění. „Vysvětlení“ nabízené dovolateli v rámci jejich obhajoby tak nebylo možné v žádném případě přijmout. Zjevně nešlo o nic jiného, než o vzájemně domluvené a koordinované jednání, jehož jediným cílem bylo zkrátit DPH ke škodě státu a sebe, respektive jiného, tím obohatit.
37. K argumentu obviněné Marcely Liškové, že nemůže být činěna odpovědnou za jednání druhého dovolatele, zda byl nebo nebyl držitelem živnostenského oprávnění, zda se registroval u finančního úřadu jako plátce DPH, zda si řádně plnil své daňové povinnosti apod., a že takový závěr by vedl k absurdní situaci, kdy by podnikatel odpovídal za své obchodní partnery a stával se tak vlastně kontrolním orgánem státu, se patří ve stručnosti konstatovat tolik, že z rozsudků obou soudů nižších stupňů je jasně zřejmé, proč dospěly k závěru, že společnost FOX AUTO na straně jedné a obvinění Stanislav Martínek, Martin Liška starší a Martin Liška mladší na straně druhé ve skutečnosti nebyli „běžnými obchodními partnery“, nýbrž že mezi (mimo jiné) oběma dovolateli došlo k domluvě na spáchání předmětného daňového trestného činu, který také byl následně v jejich součinnosti a za (minimálně) přispění původních spoluobviněných Martina Lišky staršího Martina Lišky mladšího úspěšně realizován.
38. Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku (resp. spíše jen náznak námitky) obviněného Stanislava Martínka, že soud prvního stupně nepřípustně zohlednil i ta jeho předchozí odsouzení, ohledně kterých již platí fikce neodsouzení. Toto vyjádření obviněného obsažené na poslední straně jeho dovolání bylo, stejně jako řada jiných, formulováno poměrně nejasně. Zmíněnou údajnou nesprávnost krajskému soudu v podstatě ani nevytkl, nýbrž se nad ní jen „pozastavil“, a to zjevně ve snaze podpořit tím svoji argumentaci ohledně nutnosti uplatnění ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Krajský soud však v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že k celé řadě předchozích odsouzení dovolatele přihlížet nelze a že tak fakticky zohledňuje pouze odsouzení z věci Okresního soudu Plzeň–město sp. zn. 1 T 57/2010 (kde byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a následně nebylo rozhodnuto o zahlazení tohoto odsouzení). Mimo to dovolatel opominul důležitý fakt, že trest mu nebyl v konečné podobě uložen krajským soudem, nýbrž soudem vrchním, jenž závěry krajského soudu do značné míry korigoval (včetně výslovného konstatování, že kriminální minulost obviněného byla přeceněna) – viz bod 53. odůvodnění rozsudku. Je tedy zřejmé, že jednak nejde o argumentaci, kterou by bylo možné podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody, a jednak že tato argumentace postrádá i věcné opodstatnění.
39. Prakticky totéž lze konstatovat i ohledně námitky dovolatele týkající se údajné nesprávnosti výroku o náhradě škody. Také v tomto případě se obviněný omezil na obecné tvrzení, které nijak blíže argumentačně nerozvedl. Jen krátce zopakoval, že škodu ve výši 8 005 504,76 Kč nezpůsobil (odpovídá za ni podle něj spoluobviněná Marcela Lišková), takže by ji ani neměl hradit. Z obdobné pozice napadla výrok o povinnosti k náhradě škody i obviněná Marcela Lišková (nic špatného vědomě nedělala a dlužnou daň měl tudíž finanční úřad vymáhat na společnosti FOX AUTO, nikoli na ní). K takové „argumentaci“ dovolatelů lze snad jen velmi stručně připomenout, že oni předmětnou škodu samozřejmě způsobili, a to úmyslně – jde o naprosto zásadní zjištění soudů jasně vyjádřené ve výrocích i odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.
40. Reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu, který byl uložen obviněnému Stanislavu Martínkovi (úvaha, že v případě uznání viny postačuje uložení podmíněného trestu odnětí svobody a že trest spojený s přímým odnětím svobody není nutný), pod obviněným uplatněné ani jiné dovolací důvody nespadá. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě obviněného nepřichází do úvahy.
41. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nemohl. Trest, který byl obviněnému uložen, ničím nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů a je zcela odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak i poměrům pachatele.
42. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani námitce dovolatelů týkající se údajně chybné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s tím souvisejícího údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe a navazujícího principu ultima ratio. V první řadě je třeba zdůraznit, že ani jeden z obviněných nevysvětlil, proč by v jeho případě měla být společenská škodlivost řešeného jednání natolik nízká, že by nemělo být namístě uplatnění trestní odpovědnosti. Oba prakticky jen odkázali na „výše uvedené“, tedy na předchozí obsah svých dovolání, kde zpochybňovali naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, zejména jeho subjektivní stránky. Jinak řečeno – nic špatného jsem vědomě nespáchal(a), DPH jsem krátit nechtěl(a), tudíž bych za to neměl(a) být trestán(a) a celou věc si měl vyřešit správce daně s poplatníkem příslušné daně, tj. společností FOX AUTO. S tím ovšem nelze souhlasit. S obsahově totožnou námitkou obviněných se vypořádal již soud druhého stupně (viz bod 50. odůvodnění jeho rozsudku). I Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na povahu a závažnost jednání obviněných musí být toto posouzeno jako trestný čin a nikoli jen jako přestupek či dokonce jednání zcela beztrestné. Společenská škodlivost jednání dovolatelů byla natolik vysoká, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemůže být dostačující.
43. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatelů není. Ti svým jednáním naplnili znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), resp. § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 240 odst. 1 tr. zákoníku). V daném případě nelze přehlédnout poměrně dlouhou dobu, po níž se obvinění trestné činnosti dopouštěli (cca dva, resp. dva a půl, roku), a vpravdě nezanedbatelnou výši způsobené škody (cca osm, resp. jedenáct, milionů korun). Souhrnně tak lze uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání dovolatelů z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
44. Rozsudek soudu druhého stupně ani jemu předcházející řízení zjevně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněnými deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. a které by vyžadovaly mimořádný průlom do pravomocně skončené věci v dovolacím řízení.
V. Způsob rozhodnutí
45. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložená dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek