Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Mayera, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2371/2023-233 z 25. 9. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 272/2022-201 z 9. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jana Klocperka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal určení, že je spoluvlastníkem sporných nemovitých věcí v k. ú. J. (3 pozemky, jejichž součástí jsou 2 stavby). V té době byly tyto nemovité věci ve vlastnictví vedlejšího účastníka, který je získal na základě závěti po bývalé manželce stěžovatele. Okresní soud v Kolíně stěžovateli vyhověl a určil, že stěžovatel je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/2 na nemovitých věcech. Pozemky a první stavba se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, respektive společného jmění manželů úplatným převodem prostřednictvím smlouvy pouze označené jako darovací. Po 3 letech od rozvodu manželství nastala (nevyvratitelná) domněnka podílového spoluvlastnictví s totožnou velikostí podílů. K druhé stavbě stěžovateli náležel spoluvlastnický podíl na základě vůle stěžovatele a jeho bývalé manželky vytvořit stavbu společně a nabýt ji do spoluvlastnictví. Okresní soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Důkazy provedené před okresním soudem zopakoval, provedl také nové důkazy a dospěl k závěru, že posuzovaná darovací smlouva nezastírala kupní smlouvu. O zastřené právní jednání by mohlo jít pouze tehdy, pokud by kupní smlouva splňovala veškeré náležitosti úplatné smlouvy o převodu nemovitých věcí (zejména písemnou formu). U druhé stavby podle krajského soudu nebyla dána shodná vůle ji postavit společně a nabýt do podílového spoluvlastnictví. Nemovité věci proto náležely do výlučného vlastnictví bývalé manželky stěžovatele a na základě její závěti se vlastníkem nemovitých věcí stal vedlejší účastník.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem krajského a Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel má za to, že krajský a Nejvyšší soud porušily jeho ústavně zaručená práva, jelikož dospěly k jiným závěrům než okresní soud, s jehož závěry se naopak plně ztotožňuje. Nesouhlasí s opakováním dokazování před krajským soudem, který měl navíc podle stěžovatele přehlížet důkazy v jeho prospěch a hledat pouze okolnosti zpochybňující jeho tvrzení. Na závěr namítá, že mu bylo krajským soudem odepřeno právo reagovat na odlišné právní posouzení, a v tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 z 26. 9. 2017.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83 Ústavy).
7. Ústavní stížnost je založena především na nesouhlasu stěžovatele s průběhem procesu dokazování. Nesouhlasí ani s tím, jaký byl obecnými soudy shledán skutkový stav a jak jej hodnotily. Současně stěžovatel předkládá vlastní skutkový stav. K tomu Ústavní soud připomíná, že ústavněprávní argumentace nemůže spočívat pouze ve spojení námitek již uplatněných v předchozím řízení s ustanoveními Listiny. Platí naopak, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 z 1. 8. 2005).
8. Krajský soud řádně zdůvodnil, jak na základě provedeného dokazování dospěl k odlišným závěrům oproti okresnímu soudu. Vyhovění odvolání vedlejšího účastníka bylo postaveno na pečlivém zvážení konkrétních okolností případu. Případný zásah Ústavního soudu by proto nebyl v tomto ohledu opodstatněný.
9. Za ústavně relevantní nelze považovat ani argumentaci, že změnou nepravomocného rozsudku okresního soudu došlo k porušení stěžovatelova legitimního očekávání stát se vlastníkem, protože rozsudek krajského soudu, na rozdíl od okresního soudu, stěžovatele neurčil jako spoluvlastníka nemovitých věcí. Z pouhé změny rozsudku v jeho neprospěch na základě odvolání vedlejšího účastníka nelze usuzovat na porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a spravedlivého procesu.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by stěžovateli zaručovalo právo na příznivé rozhodnutí. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry či argumenty obecných soudů sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 z 29. 1. 2019). Z toho, že se stěžovatel neztotožňuje s jemu nepříznivými závěry krajského a Nejvyššího soudu, oproti závěrům okresního soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
11. Namítaná povinnost odvolacího soudu poučit účastníky řízení podle § 118a občanského soudního řádu se uplatní pouze v případě, kdyby krajský soud přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo v řízení před okresním soudem nebo co v odvolacím řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (nález sp. zn. I. ÚS 220/04 z 15. 9. 2004, nález sp. zn. I. ÚS 3271/12 z 4. 4. 2013).
12. Ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 proto není přiléhavý. Uvedený nález konkrétně označil za porušení ústavních práv postup krajského soudu, který v odvolacím řízení neupozornil účastníky na jiné právní posouzení, a pro složitost věci nemohlo být účastníkovi zřejmé, že skutečnosti uvedené protistranou v samotném závěru odvolacího řízení dostačují k jinému právnímu posouzení. O takovou situaci však v daném případě nešlo. V posuzované věci nejpozději z odvolání podaného vedlejším účastníkem (bod 6 odůvodnění krajského soudu), ale i ze samotné argumentace vedlejšího účastníka před okresním soudem, muselo být stěžovateli bezpochyby zřejmé možné posouzení smlouvy jako smlouvy darovací (ostatně takto byla samotná smlouva i označena). To, že stavebníkem byla pouze bývalá manželka, vedlejší účastník rovněž poprvé tvrdil už v řízení před okresním soudem (bod 2 odůvodnění okresního soudu).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu